Petra Žikovská: sdílení poškozuje umělce

Začněme trochu zeširoka. Co vás do funkce ředitelky české pobočky IFPI vlastně přivedlo?

Já jsem se už na právnické fakultě zabývala autorským právem, protože mojí druhou školou byla AMU, takže jsem se snažila najít nějaké společné téma těchto dvou světů. Když potom můj předchůdce z Národní skupiny České republiky IPFI odcházel, obrátil se na mě, jestli bych o tuto funkci nestála.

A co je tedy hlavní náplní činnosti IFPI?

Především ochrana práv výrobců zvukových a hudebních zvukově obrazových záznamů našich členů (v současné době je to 25 vydavatelských firem). V praxi to znamená protipirátskou činnost – spolupracujeme s policií, celníky a Českou obchodní inspekcí a vyhledáváme padělky a pirátské kopie hudebních děl v České republice. Zejména v pohraničních oblastech s jejich tržnicemi je to skutečně problém, touto činností se tam živí celé gangy (převážně nečeských občanů), na což se nabalují některé další negativní společenské jevy. Jejich postihování je přitom velmi obtížné, protože vietnamští trhovci využívají své – pro nás – těžké identifikace (někdy např. používá celá skupina jeden občanský průkaz). Za loňský rok jsme takto zabavili jeden milion sto tisíc nosičů.

Je takový postup účinný – skutečně zabavování pirátských kopií pomáhá prodejům?

Když se podíváte na situaci na trhu v oněch příhraničních městech, tak nemůžete přehlédnout, že zde klasické kamenné prodejny prakticky vymizely – lidé se zkrátka naučili nakupovat nelegální kopie na tržnicích.

V tom případě je zřejmě z vašeho pohledu ještě větší problém obliba stahování z Internetu.

Ano, to je pravda. Vysokorychlostní Internet je čím dál dostupnější, navíc rychle stoupá počítačová gramotnost. Zatím jsme se větším postihům lidí, kteří sdílí autorsky chráněná díla, vyhýbali, protože tu bohužel dlouho chyběla možnost legálního stahování hudby. Teď se však situace změnila, už tu máme dva servery nabízející velký výběr hudby k legálnímu stažení.

Jejich nabídka je však ve srovnání s výměnnými sítěmi slabší – skladby jsou chráněny proti kopírování tak, že je nelze použít v některých MP3 přehrávačích…

Ano, třeba v iPodu, to je pravda.

…uživatelé mají u těchto serverů i menší výběr skladeb a jejich kvality. To je pro mladé lidi, zvyklé stahovat z Internetu, jen málo motivující důvod ke změně, nemyslíte?

Je to ale pořád lepší než dříve a hlavně – stále platí, že ani absence legální alternativy vás neopravňuje k porušování zákona. Já doufám, že se brzy nabídka legálního stahování ještě rozšíří, například že do Česka konečně přijde iTunes či jiný velký hráč. Protože i když jsou iTunes třeba v Německu, má našinec s nakupováním u nich potíže, protože vyžadují německou platební kartu. Čeští uživatelé jsou navíc obecně k placení kartou nedůvěřiví, takže bude záležet i na tom, jak se podaří rozšířit možnosti placení. Jednou z možností jsou např. jakési předplacené kupony, o kterých provozovatelé jednoho z oněch dvou českých serverů uvažovali, ale zatím z toho sešlo, protože obchodní řetězec, kde se měly tyto kupony distribuovat, požadoval příliš velkou provizi.
Co se týče kvality prodávaných nahrávek, je srovnatelná se standardem, používaným u nahrávek na klasických kompaktních discích.

Zmiňovala jste se o tom, že při ochraně práv spolupracujete s policií – jak taková spolupráce vypadá?

Máme výborné zkušenosti se Skupinou informační kriminality, která byla při Službě kriminální policie a vyšetřování pražské policejní správy založena v květnu 2005. Má sice na starosti všechnu informační kriminalitu v republice (a nám je jasné, že třeba dětská pornografie na Internetu má trochu jinou prioritu), ale vždy se nám snažili vycházet vstříc. Největším úspěchem bylo loňské dopadení pachatele v tzv. případu „Lubsoft“, kdy se podařilo vůbec poprvé odhalit a usvědčit konkrétního pachatele porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi. Ten ve výměnných sítích nabízel ostatním uživatelům značné množství hudby a softwaru ke stažení. Celý případ byl policií zdokumentován, zpracován státním zástupcem a nyní čeká na projednání u příslušného sou­du.

Jak v podobných případech konkrétní uživatele odhalíte?

Máme pro ten účel speciální program od naší mezinárodní centrály, s jehož pomocí sledujeme tok dat na různých výměnných sítí P2P. Následně jednoznačně identifikujeme uživatele, kteří nabízejí značná množství dat, celý případ zdokumentujeme a předáme specializovanému oddělení policie. V případech, kdy jsou přímo nabízeny hudební soubory na webových stránkách, kontaktujeme přímo majitele těchto stránek, nebo poskytovatele webového prostoru, se kterým se snažíme dohodnout na odstranění nelegálního obsahu. V naprosté většině případů s námi spolupracují.

A pokud na výzvu daný uživatel nereaguje?

Pak předáváme celou věc policii spolu s důkazy, které jsme v daném případě shromáždili.

Kolik takových případů podezřelého sdílení denně odhalíte?

Denně jde o desítky případů.

Nyní je také aktuální první velký „zátah“ na domácí uživatele výměnných sítí v Česku – v tom jste také angažováni?

Ano, pomáháme policii identifikovat autorsky chráněný obsah a stanovovat výši škody. Případ v Klášterci nad Ohří je unikátní svým rozsahem – jednalo se o několik desítek domácností – a podobou částečně uzavřené sítě, v níž jednotliví uživatelé autorská díla sdíleli.

Podle našich informací se však nejedná jen o Severní Čechy, poskytovatelé policii předali identifikační údaje o několika tisících lidí. Očekáváte, že se vyšetřování dotkne každého z nich?

Ne, myslím, že k větším postihům dojde jen u těch, kdo skutečně sdíleli největší množství chráněného obsahu. Cílem je spíš vytvořit několik exemplárních případů než plošné postihování. A pokud by záleželo na mně, neposílala bych takto odsouzené do vězení, které jim v těchto případech hrozí. Měla jsem možnost vězeňské prostředí navštívit a jsem přesvědčena, že tito lité tam nepatří. Dala bych přednost spíš náhradě škody a pokutě, případně veřejně prospěšným pracem. Toto rozhodnutí však nenáleží mně, ale soudu, který může mít odlišný názor.

Jak vlastně stanovujete výši škody? Neberete v úvahu hledisko, že řada lidí si dané album sice stáhne, ale jinak by si jej stejně nekoupila? Případně že si album nejprve stáhnou a poté třeba i koupí?

Ne, takhle nepostupujeme. A upřímně řečeno nevěřím, že by takový argument uznal i soudce, nanejvýš snad jako polehčující okolnost, ale to určitě jen v krajním případě. Škodu vždy vyčíslujeme jako tržní cenu dané nahrávky.

Nedávná vyhláška č. 488/2006 Sb. stanovila nové, vyšší paušální poplatky za média a zařízení, umožňující reprodukci autorsky chráněného obsahu. Mnozí lidé potom mají pocit, že tím vlastně autorský poplatek zaplatili a mohou na médium volně kopírovat.

To je zcela chybný pohled. Paušální poplatek vychází z potřeby nekonkrétní odměny nositelům práv dle autorského zákona v souvislosti s užitím díla pro osobní potřebu. Nezakládá tedy spotřebiteli právo na další kopírování záznamu. Vyšší poplatky byly nutné, protože podle předchozí vyhlášky se stanovovaly procentuálně, což při současných cenách médií nezaručovalo autorům adekvátní odměnu. Nyní je poplatek stanoven pevně, i tak však tvoří jen malou část na celé ceně média.

Často je slyšet kritické hlasy, že současný distribuční model vydavatelů, distributorů a prodejců již nemá opodstatnění, autorům je přece možno platit přímo a oni mohou své posluchače snadno dosáhnout pomoci Internetu… Tím by se autorům dostalo peněz víc.

Vydavatelé však mají i dnes svoji nezastupitelnou úlohu, protože vyhledávají a podporují nové talenty, kterým zaručují prostředky pro „rozjezd“. Někde se nové tváře musí „udělat“, začátek jejich dráhy je často prodělečný, a vydavatelé tak i riskují ztráty, ale bez tohoto principu by noví hudebníci neprorazili.

Některým skupinám však stačí i výnosy z přímých prodejů na Internetu a z koncertů. Známým příkladem „odpadlíka“ od nahrávacího průmyslu je také Jaromír Nohavica či skupina Kabát…

To je však specifická skupina umělců, kteří buď neusilují o velkou popularitu, nebo už ji mají a mohou se spoléhat na to, že je lidé znají. Klasický showbussines však funguje jinak.

Dobrá, co byste tedy poradila lidem, kteří neposlouchají střední proud, svoji oblíbenou hudbu v obchodě neseženou a nechtějí při jejím stahování porušit zákon?

Poradila bych jim, aby ji stahovali tak, aby se vyhnuli konfliktu s autorskými právy – aby sdíleli obsah, který není chráněn autorským zákonem. Je dobré si ale uvědomit, že jestliže mám opravdu nějakého oblíbeného zpěváka a jeho hudbu si stáhnu místo toho, abych si ji koupila, poškodím právě tohoto mého oblíbence, a pokud by se tak chovali všichni jeho fanoušci, dalších nahrávek od něj se už také nemusíme dočkat.

Kdyby se tak však chovala většina lidí, nebylo by z výměnných sítí co stahovat.

Ano, to je pravda. Současná situace rozhodně není ideální a já opravdu doufám, že nabídka legálního stahování se co nejdříve rozšíří. Třeba že přijdou ty iTunes.

Vy sama výměnné sítě používáte?

Možná mi to nebudete věřit, ale nepoužívám.

Děkuji za rozhovor.

---

Poznámka redakce: vážení čtenáři, aktuální téma právní a morální odpovědnosti při užívání výměnných sítí mezi vámi vyvolalo bouřlivou diskusi. Své názory můžete samozřejmě nadále připojovat do diskusního fóra pod článkem, rádi však přivítáme i příspěvky na e-mailové adrese redakce. Nejlepší takto zaslaný text případně vybereme k samostatnému publikování a oceníme honorářem.