Platební karty: Jak to je doopravdy

V poslední době jsem jak zde na Lupě, tak i na jiných místech četl řadu mylných názorů souvisejících s placením na Internetu prostřednictvím platebních karet. Tento článek jsem se proto rozhodl napsat nikoli proto, abych vyjádřil svůj názor na vhodnost či nevhodnost použití platebních karet na Internetu nebo obecně, ale proto, abych popsal reálný stav věcí, který není, jak se zdá, všeobecně znám.

Jak vlastně obecně funguje platba prostřednictvím platební karty?

Na počátku je banka (nebo jiná instituce), která vydá kartu svému zákazníkovi. Karta má určitý denní limit a pokud je spojena s bankovním účtem zákazníka, může, ale nemusí, mít i absolutní limit daný aktuální výší zůstatku na tomto účtě. Pokud se zákazník rozhodne kartu použít k platbě v obchodě, předá obchodníkovi určité informace: své jméno, číslo karty a dobu její použitelnosti. Dále by měl zákazník prokázat, že držitelem karty je skutečně on. Děje se tak podpisem (a jeho srovnáním s podpisem na kartě), v některých státech i předložením osobního dokladu. Tím ale celá procedura nekončí. Obvykle následuje ještě autorizace platby. Obchodník předá informace spolu s výší platby své bance a ta se prostřednictvím autorizačního centra dotáže banky zákazníka, zda lze platbu provést. Pokud je vše v pořádku, zákazníkova banka dá souhlas a sníží denní limit o požadovanou částku (případně také rovnou částku zablokuje na účtu klienta). Zdá se to komplikované, ale pokud vše probíhá on-line, je to otázka několika vteřin, pokud obchodník u své banky musí ověřovat platbu telefonicky, trvá to méně než minutu.

Po provedení autorizace obchodník předává zboží zákazníkovi, k vlastní platbě ale ještě nedošlo. Obchodník obdrží platbu od své banky obvykle 2 – 10 dní po předání informací nutných k provedení transakce, zcela nezávisle na času a způsobu úhrady ze strany zákazníka. Zákazník zaplatí své bance, a to v závislosti na druhu karty (kreditní, debetní) buď téměř okamžitě inkasem z účtu, nebo později. O čase a způsobu vyrovnání mezi bankou obchodníka a bankou zákazníka mi není nic známo, není to však důležité.

Pokud zákazník najde na účtě, který následně obdrží od své banky, nesrovnalosti, může platbu reklamovat. Zákazníkova banka předá reklamaci bance obchodníka a ta obchodníka vyzve, aby (obvykle do 48 hodin) předložil všechny doklady spojené s transakcí, zejména však zákazníkův podpis. Pokud obchodník doklady nepředloží nebo podpis nesouhlasí se vzorem, banka bez dalšího obchodníkovi platbu strhne z účtu nebo mu o ni sníží následné platby a peníze vrátí bance zákazníka.

Způsob, jak se k reklamaci postaví banka zákazníka, se liší. Některé (například české) banky peníze vrátí jen v případě úspěšné reklamace, některé v případě neúspěchu vrátí většinu peněz ze svého a některé vrátí platbu celou v každém případě.

Nyní si všimněme tří věcí:

1. V případě platby prostřednictvím Internetu obchodník ztrácí možnost zkontrolovat totožnost zákazníka podpisem. Obchodník se proto vystavuje zvýšenému riziku podvodné transakce. Někteří obchodníci žádají zaslání podpisu faxem, to jim však nepomůže, protože podpis nemohou srovnat s podpisovým vzorem na kartě.
2. V případě reklamace nemá obchodník žádnou obranu. Pokud ho banka vyzve, aby předložil podpis zákazníka a další doklady, nemá žádnou možnost se vyhnout stornu platby.
3. Základní princip platby, tedy předání informací a následná povinnost úhrady, je stejný při každém placení kartou. Riziko zneužití tedy nezávisí na tom, zda šlo o platbu v e-shopu nebo v kamenném obchodě, ale výhradně na důvěryhodnosti toho, komu zákazník informaci předává a na způsobu jejího předání.

Jaká jsou tedy rizika jednotlivých účastníků transakce?

U obchodníků je to velmi jednoduché. Jediným rizikem jsou podvody ze strany zákazníků, a to jak těch, kteří použijí informace o cizí kartě, tak i případně těch, kteří zneužijí možnost reklamace. S tímto rizikem musí obchodník počítat a ztráty na podvodech jsou prostě jedním z jeho nákladů, podobně jako ztráty v klasickém obchodě způsobené krádežemi. Pokud podíl podvodů nepřesáhne několik málo procent, neměl by to být problém.

Zákazníkovo riziko závisí na tom, do jaké míry je ochoten kontrolovat výpis z banky a případně jak vypadá jeho smlouva s bankou. Pokud výpis kontroluje, má v případě, že narazí na nějakou nesrovnalost, možnost platbu reklamovat. Pokud byla jeho data zneužita na Internetu, má praktickou jistotu rychlého vrácení peněz, pokud byla zneužita v kamenném obchodě, záleží na okolnostech a na smlouvě, kterou má se svojí bankou. Pokud však výpisy nekontroluje, může postupně přijít i o hodně peněz. Existují podvodníci, kteří na základě kradených informací strhávají majitelům karet pravidelně malé částky, o kterých předpokládají, že si jich poškození nevšimnou. Toto riziko pro zákazníky ale nijak nesouvisí s Internetem.

Určité riziko samozřejmě nesou i banky. Banka, která kartu vydává, na sebe obvykle část nebo dokonce celé riziko podvodné platby přejímá dobrovolně. Dělá to totiž proto, aby získala zákazníka. Určité riziko nese i banka obchodníka. Pokud vyplatí transakci, která je následně reklamována, může se stát, že peníze z obchodníka nedostane zpět. To je zjevně důvodem, proč české banky nechtějí tyto služby poskytovat. Mají prostě obavu, že podvodných transakcí, jak ze strany zákazníků, tak ale třeba i ze strany obchodníků, bude více než transakcí řádných, a že potom z obchodníka nedostanou peníze zpět.

Jsou tedy platby prostřednictvím karet na Internetu bezpečné nebo ne? Zachovává-li zákazník elementární bezpečnostní zásady, tedy nesděluje-li číslo své karty na zjevně nedůvěryhodných serverech, neposílá-li ho e-mailem a kontroluje-li, zda se mu nezačaly objevovat na účtě podvodné platby, je riziko prakticky nulové.

Naproti tomu pro obchodníky je riziko reálné a s podvodnými transakcemi prostě musí počítat. Záleží jen na tom, kolich těch podvodů je, zda některé dokáže včas odhalit a zda ho ty neodhalené nepřivedou na mizinu. Zkušenost však ukazuje, že většině internetových obchodníků nečiní tyto ztráty závažnější obtíže.