Podmořské kabely by TeliaSonera

Zároveň je třeba podotknout, že podmořské kabely nesou hlavní zátěž mezikontinentálních telekomunikačních spojů a případný výpadek této technologie bychom velmi brzy poznali. Typické zpoždění získané v podmořském kabelu mezi USA a Velkou Británií činí méně než 100 ms – spoj realizovaný přes družici obvykle komunikaci zpozdí o více než sekundu. A to jsem vynechal problém dostupných kapacit (v kabelech a na družicích). Zkrátka bez podmořských kabelů bychom měli na každém kontinentě jeden pěkně velký Intranet.

Vzhledem k tomu, že položení a provoz podmořského kabelu jsou drahá legrace, budují a provozují tyto kabely obvykle konsorcia firem, která zároveň využívají kapacitu kabelu. I z tohoto důvodu je každý kabel prakticky unikátní – odpovídá totiž jednak potřebám členů konsorcia a také úrovni poznání v době stavby. Popisovaný systém se jmenuje TAT-14 a je z velké části využíván severskými operátory (například TeliaSonera, pro kterou tvoří doplněk její transevropské optické sítě Viking Network).

Topologie

Kabel, který byl dán do provozu v roce 2001, tvoří kruh, kde jižní větev vychází z Dánska, pokračuje přes SRN, Nizozemí, Francii a Velkou Británii do USA. Severní větev uzavírá kruh kolem severního pobřeží Velké Británie zpět do Dánska. Celková délka kabelové trasy je 15.300 km.

V pobřežním šelfu je kabel zakopán do dna (až jeden metr hluboko), na širém oceánu je pokládán přímo na dno.

Kabely

Kabely používané v podmořských systémech nejsou ohebné kablíky, kterým šťastnějším z nás vede gigabitová internetová přípojka k počítači. Musí (kromě dalšího) splňovat následující předpoklady:

• chránit optická vlákna před namáháním jak při instalaci, tak při opravách (viz dále),
• chránit optická vlákna před účinky tlaku (dno Atlantiku leží v hloubkách tisíců metrů),
• chránit optická vlákna před flórou a (především) faunou,
• umožňovat opravy,
• umožňovat napájení opakovacích prvků.

Existuje několik typů kabelů použitých při konstrukci TAT-14.

Kabel LW (Light Weight) je nejjednodušší, používá se na místech, kde jsou podmínky nejméně nehostinné. Je také použit jako jádro ostatních kabelů.

Kabel LWS (Light Weight Screened) se používá na místech, kde je zvýšená pravděpodobnost útoku žraloků (na kabel, ne na rekreanty na pláži). Případně se používá na místech, kde není možné použít kabel LW.

Kabely SA (Single Armored) a DA (Double Armored) se používají na místech, kde je potřeba speciální ochrana. O konkrétních místech dokumentace cudně mlčí, já osobně bych tipoval místa se zvýšeným provozem ponorek, hlubokomořským rybolovem a extra velkými mořskými potvorami.

Technologie

Kabel je osazen DWDM technologií společnosti Mitsubishi (no, taky jsem od nich žádnou krabici neměl v ruce), která na jednom páru vláken zprovozní 16 vlnových délek o kapacitě 10 Gb/s (STM-64, OC-192). Vzhledem k tomu, že v kabelu jsou čtyři páry vláken, celková kapacita představuje 640 Gb/s.

Nejmenší jednotka kapacity, kterou systém podporuje, je STM-1 (155 Mb/s). Pochopitelně je možné, aby tuto kapacitu operátoři dále drobili (a prodávali) ve svých SDH multiplexech.

Opakovače se na kabelu vyskytují každých 50 km (což znamená, že jsou uloženy s kabelem na dno). Na kabelu tvoří jakousi bouli, která je cca 2,5m dlouhá a má průměr 50cm. Napájeny jsou přímo z kabelu, v jehož části je stejnosměrné napětí 5000V (když už by se žralok prokousal, nestihne know-how předat dalším). Na trase USA – Dánsko je těchto opakovačů 147. Zesílení je realizováno pomocí EDFA zesilovačů, které jsou součástí opakovačů. Kompenzace chromatické disperze je řešena jednak pre-kompenzací každé vlnové délky, kterou zabezpečují části pobřežních terminálů, a jednak vkládáním částí kabelu s opačnou disperzí každých 1000 km.

Správa a opravy

Oproti poměrně složité konstrukci kabelu jsou jeho správa a opravy poměrně jednoduché. Po lokalizaci fyzického problému připluje na místo opravárenská loď. Tato loď vyzvedne či vytrhne ze dna (zapomeňte na ponorky, hák je hák) kabel pár set metrů před poruchou. Následně ho rozdělí a nepoškozenou část ukotví na hladině. Potom loď postupuje po kabelu směrem k poruše a pár desítek či set metrů po ní provede druhé přestřižení kabelu.

O osudu poškozené části dokumentace taktně mlčí (pamlsky pro žraloky?), zato nepoškozené části kabelu jsou spojeny speciálními spojkami (další, tentokrát menší boule na kabelu) a kabel je po odzkoušení funkčnosti hozen do oceánu.

Pokud je diagnostikován problém s opakovačem, problém se řeší stejným způsobem. Žádné opravy na moři, oprava se děje výměnou, vadný kus opraví dodavatel na souši.

Přestože správa a opravy vypadají jak za krále Klacka, díky kruhové topologii je v případě přerušení/poškození kabelu provoz přesměrován do druhé větve. Efektivitu dokládá i to, že za dobu provozu utrpěl TAT-14 podle veřejných zdrojů pouze jeden fatální výpadek, což je docela slušné skóre.

Za poskytnutí technických údajů paří dík Leo Ramíkovi ze společnosti TeliaSonera.