Hlavní navigace

Pohřebiště: Střední Evropa -- velké sousto pro Globopolis

2. 10. 2001
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Globopolis vycházel ze špatných informací o obyvateli středoevropské metropole. Žil z mýtu o člověku, který se denně setkává s přáteli v kavárně a večer vyráží za kulturou. Krachu Globopolis je přesto věčná škoda -- odchází s ním jeden krásný sen, sen o kulturním prostoru střední Evropy, sen o Středoevropanovi.

Globopolis – ještě dneska mě při vyslovení toho slova obestře podobný pocit, který zažívám v Diezenhoferových chrámech – posvátná hrůza z obrovských rozměrů zaniklého světa.

Globopolisem, jakožto nejznámějším případem krachu na českém Internetu, zahájíme triptich Virtuální pohřebiště. Domnívám se, že neuškodí ohlédnout se za těmi, kdož se o něco nového pokoušeli a … a nevyšlo jim to. S odstupem času snad budeme schopni bez emocí pohlédnout na tehdejší situaci a můžeme se pokusit přijít na to, kde došlo k tomu přelomu, během kterého se ze slibně se rozvíjejícího počinu stává Titanic. Ve zbylých dvou dílech se podíváme na jeden kdysi sebevědomý zpravodajský server, a poté na celkem známý, dnes již také zaniklý, internetový obchod. Jelikož toho bylo i na Lupě o Globopolis napsáno už mnoho, zkusme se podívat na něj z pohledu Pražana – tedy toho, komu bylo Globopolis určeno.

Díl první – Globopolis.com

Ondřej Bartoš (spoluzakladatel českého First Tuesday), když jsme na české zkrachovalé projekty na Internetu posledně narazili, prohlásil, že prokletím Globopolis byl fakt, že jeho strůjci si úspěšně počínali při získávání finančních zdrojů – chtěli hodně, dostali příliš (6,5 milionu dolarů, později podle Miloše Čermáka až 20 milionů).

487
Foto převzato z webu Café Globe

V době předinternetové projekt Globopolis klíčil v hlavě Scotta Rogerse, kavárníka z oblíbeného pražského „meeting-pointu“, Café Globe. Pamětníci si možná ještě vzpomenou, že první kavárna Globe stála v Holešovicích nedaleko Veletržního paláce. Podnik byl (a je!) proslulý především jako místo setkávání pražské anglicky hovořící komunity, a zároveň jako knihkupectví se zahraniční literaturou. V únoru 2000 se otevřely dveře kavárny Globe ve Pštrossově ulici a návštěvníky čekalo malé vylepšení. Kromě toho, že v kavárně jste se mohli zcela zdarma dostat k počítači s připojením na Internet (což v té době a ani nyní nemůžeme považovat za naprosto obvyklé), velkým lákadlem se staly zásuvky ethernetu u stolečků na vestavěném patře v zadních prostorech kavárny – to byl doslova ráj pro majitele přenosných počítačů.

Ke Scottu Rogersovi se později připojil Dan Mucha, aby společně zhmotnili ducha kavárny na webu. Zakladatelé vycházeli z představy, že tak, jak funguje kavárna Globe, funguje i všechno kulturní dění ve velkých středoevropských městech. Mimimálně všude ve střední Evropě existuje anglicky hovořící komunita, která se setkává na několika málo místech a vykazuje prvky pospolitosti. Zásadním omylem byla ale představa, že podobným životem, jako pražský Američan žije každý Pražan (Budapešťan, Varšavan, Bratislavan…).

Možná kdyby se Rogers a Mucha věnovali jen „své“ anglicky hovořící komunitě, jejich projekt by dnes mohl stále ještě fungovat, stejně jako ještě stále v Praze existuje časopis Think. Když se pohybujete v pražské komunitě anglicky hovořících lidí, zjišťujete, jak lidé, kteří ve své vlasti nikdy nebyli na opeře, vášnivě debatují o inscenaci Pádu domu Usherů – cizinci v Praze usedlí, jakožto „vetřelci“ v cizím prostředí v blízkosti svých českých přátel, drží pospolu a pospolu objevují kulturu města – a právě tato pospolitost a kulturní život je tím, co cizince v Praze (a ve střední Evropě obecně) drží, co dělá tento prostor magickým tak, jako pro ně byla zajímavá meziválečná Paříž. Jak je na tom ale obyčejný Pražan?

Pravda je taková, že obyčejný Pražan nevyráží denně do města, aby se tu podíval na divadelní představení, v kině na film, aby si zašel s přáteli na večeři, na koncert… Navíc ne každý takto kulturní Pražan měl (má) přístup k Internetu, kde by se s Globopolis mohl střetnout. Krom toho kulturní Pražan obvykle žádné Globopolis nepotřebuje, protože ví, co se tu děje a kam zajít. Pražan je kulturně a internetově zakrnělý. Projekt typu Globopolis v tomto okamžiku může prospět především lidem, kteří se v kulturním životě města ještě nestačili zorientovat – a to jsou třeba zde usedlí cizinci nebo rok co rok přicházející studenti vysokých škol.

Jak se ale ukázalo, jen cizinci a venkovští studenti projekt rozměrů Globopolis nemohou uživit. Bylo by třeba získat na svou stranu „lidi, kteří jezdí tramvají a metrem“. Svého mylného pohledu na středoevropský prostor si postupem času začali být více vědomi i Rogers s Muchou – právě tehdy se objevily reklamní kampaně v dopravních prostředcích a při posledních předsmrtných křečích i na citilightech v zastávkách MHD.

486
Plakát převzat z webu Louskáček 2000

Nevím, do jaké míry lze vinu za neúspěch reklamní kampaně svalovat na (Louskáčkem oceněnou) agenturu MARK BBDO, ale při pohledu na reklamní nosiče nemohl pražský cestující vůbec tušit, co to Globopolis vlastně znamená. Reklamní kampaně na Globopolis byly jen mrháním peněz investorů. Už během první reklamní vlny, kdy reklamě vévodilo do podoby globusu stylizované písmeno „g“, nebylo patrné, čím se Globopolis vlastně zabývá, co nabízí, a proč by jej měl Pražan vůbec navštěvovat – pro mimopražské podotýkám, že v Praze v té době velmi dobře fungovala informovanost o kulturních akcích prostřednictvím letáků DownTown, plakátů kulturního přehledu FAN a již tradičně také tištěné kulturní přehledy Pražské informační služby, časopis &lt;<14>> a další, zkrátka žádný důvod hledat informace na drahém Internetu. Nedomnívám se proto, že tomu bylo v jiných středoevropských městech jinak.

O projektu Globopolis se hovořilo jako o čemsi, co předběhlo svou dobu. Nejsem si tím jist. Projekt Globopolis byl, z mého pohledu, zcela mimo. Oslovoval zákazníky, o kterých neměl sebemenší přehled (jinak by se nemohl spoléhat na to, že každý Pražan ví, co je to WWW), nabízel službu, o kterou nebyl zájem (podívejte se třeba na živoření obdobného projektu Mraveniště) a jeho provozovatelé nedovedli obyvatelům města vysvětlit, v čem jim Globopolis může být prospěšný.

Na začátku jsem parafrázoval Ondřeje Bartoše, a na závěr se k jeho postřehu vrátím. Rogers a Mucha žádali o investiční prostředky na svůj projekt Globopolis jakožto server, který bude lidi ve střední Evropě utvrzovat v představě, že žijí ve velké globální vesnici, v kulturním prostředí plném podnětů. Investoři asi této představě také podlehli, a na Globopolis vyčlenili více, než bylo žádáno – naoplátku chtěli větší vesnici. Bublina splaskla, zůstala jen kavárna v centru Prahy. Stále v ní najdete počítače připojené na Internet, jen čeština se tu vedle angličtiny začíná ozývat více.

BRAND24

A tak mě napadá: Kdyby se peníze utracené za megaprojekt Globopolis investovaly do vzniku kaváren podobných pražské Globe v každé středoevropské metropoli, a ke kavárně by přináležel server s informacemi o místní kultuře, možnostech dobrého pohostinství a ubytování, třeba by Globopolis nepatřilo k nejznámějším, nepsaly by o nich velké deníky, ale na druhou stranu – přínos kultuře města a jeho obyvatelům by byl neskonale větší, a Globopolis by stále ještě mohlo být mezi námi.

Ale … o mrtvých jen v dobrém.

Navštívili jste v dobách existence server Globopolis.com?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor se zabývá výkonovým marketingem na internetu. Pracoval pro Advertures, Dobrý web a Outrider. Martin byl dříve redaktorem Lupy a dalších periodik o IT.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).