Pořádání přímého internetového přenosu I

Díky úzké divácké základně zažila rozvoj především internetová rádia, která k provozu potřebují nepoměrně menší kapacitu a umožňují běh na pozadí (uživatel při jejich poslechu může dělat něco jiného). Přenosy videa měly spíše charakter akcí pro specifické publikum: například disputace Windows vs. Linux či přenosy tiskových konferencí.

V současné době však přichází období rozvoje širokopásmových přípojek za relativně rozumné ceny, které budou dále klesat. Videopřenosy tak může sledovat rychle se zvětšující skupina uživatelů. Pokud nemá být širokopásmový Internet využíván pouze jako rychlý web, musí samozřejmě existovat nabídka dalšího obsahu. Jednou z aplikací proudování (streaming) videa jsou živé přenosy.

Přestože internetové přenosy u nás pořádá jen několik subjektů, které se jim věnují dlouhodobě, stále se opakují stejné chyby, jež lze řadit mezi jednoduše odstranitelné. Obvykle jsou na straně zadavatele, nicméně podíl na nich má i produkce, která není zadavateli schopná (či ochotná?) vysvětlit, kde problém vězí. Většina chyb není ani tak technického, jako spíše organizačního rázu. Zkusme se tedy podívat, co je potřeba udělat, aby přenos mohl být na konci vyhodnocen a bylo možno se z učiněných chyb poučit.

Pokud reprezentuji organizaci, která chce uspořádat přenos (dále zadavatel), musím udělat několik rozhodnutí, z nichž většina je pro výsledek důležitější než výběr technické platformy.

1. Musím si ujasnit, co chci světu sdělit. Obvykle mám jasno, že chci uspořádat živý přenos nějaké nevirtuální akce a chci v něm říci, že jsem „nejlepší na světě“. Takové sdělení je ovšem neměřitelné, a proto je třeba zaměřit se na konkrétní sdělení (například: „mám nový produkt“, „mám nové ceny“, „dal jsem sponzorský dar“ nebo „někoho jsem koupil“). Z výše uvedeného vyplývá, že nejjednodušší je vysílat tiskovou konferenci – odpověď na výše uvedenou otázku jsem již musel zodpovědět.
2. Musím si definovat konkrétní profit vysílání. Až na výjimky je profit vyjádřen větším zásahem populace než v případě kamenné akce (vždy se najdou lidé, kteří se na konkrétní místo nedokáží dostavit, a samozřejmě i cena za přímého diváka internetového přenosu je nižší než v případě pronájmu sálu). Profitem může být ale i „uchování pro příští generace“ či report záznamu centrále společnosti v zahraničí.
3. Z profitu a sdělení mi vyplynou cílové skupiny. Cílové skupině musím podřídit faktickou organizaci (například čas, formu či organizaci vysílání „na place“). Z cílové skupiny také vyplyne, jakým způsobem a kde budu konání přenosu propagovat. Diskusi „Možnostmi směrování IPv6 nad MPLS“ budu propagovat jinde než „Poslední změny v jádře Linuxu“ a jiné publikum bude i v případě tématu „Nový mobilní telefon s digitální kamerou“. Představa, že již přenos samotný přiláká dostatek lidí, platí jen v případě velmi silných témat směrovaných na silnou a sevřenou komunitu (například „Je Linux lepší než Windows?“).
4. Důležitý je výběr nákupu přenosu. Pokud nemám žádné know-how v této oblasti, je vhodné přenechat organizaci přenosu obchodnímu partnerovi, který vše další zařídí na klíč. Fakt, že se mi zdařilo nainstalovat proudovací server, neznamená nabytí vědomostí o organizaci vysílání, natož vědomostí například o akvizici.
   Pokud se rozhodnu realizovat přenos sám, musím samozřejmě vybrat konkrétní technologie použité při přenosu (zajištění konektivity, akvizice signálu, ozvučení prostor apod.).
5. A samozřejmě nesmím zapomenout na propagaci konání přenosu. Výsledným produktem všech předchozích bodů bude URL, na kterém bude v konkrétním čase možné přenos „naladit“. Na úspěchu zasažení cílové skupiny tímto URL záleží výsledek přenosu. Kromě klasických médií (počínaje novinami a konče televizí) můžeme dotyčné URL zveřejnit na příslušných webzinech, případně na portálech určených přímo k oznamování přenosů – například prenosy.cesnet.cz (zkuste předchozí měsíc) či videolab.uore­gon.edu.

Příště se podíváme na technická řešení, která nám pomohou řešit problémy, jež se mohou objevit.