Potřebujeme DRM?

DRM je (při určitém zjednodušení) soubor technologií, které mají zaručit v digitálním prostředí nakládání s autorským dílem v souladu s přáním vlastníka autorských práv. V jednoduchosti je to celé o tom, zda si mohu obvykle multimediální soubor přehrát, zkopírovat či provést jeho úpravy.

Pro uchopení tématu je nutné se nejdříve vypořádat s problémem, který nám přináší úvaha, zda vůbec autorská práva potřebujeme. Odpověď na tuto otázku je jednoduchá. Pokud se pohybujeme v informační či znalostní společnosti, představují pro nás data vyčíslitelné hodnoty mnohdy vyšší než faktické vlastnictví. Pakliže navíc žijeme v kapitalismu, lze jen těžko vyjmout informace z možných obchodovatelných komodit. A jedním ze způsobů vlastnictví je právo na distribuci. Není žádného důvodu, proč by vlastník nějakého díla (a je jedno, zda jde o analýzu, software nebo hudební skladbu) nemohl některá práva postoupit dále. Zároveň však musí požívat obdobné ochrany právního státu jako vlastník fyzické věci.

Pokud se tedy nechceme vrátit k počítání tunokilometrů, rubat uhlí ostošest a znovu zatopit pod vyhaslými vysokými pecemi, musíme se smířit s tím, že nehmotné vlastnictví funguje podobně jako vlastnictví hmotné.

V současné době je DRM polem neoraným. Několik chabých pokusů, reprezentovaných například ochranou DVD, se podařilo rozbít nadšencům bez rozsáhlého organizačního zázemí.

Provozovatelé systémů poskytujících data za současného stavu uplatňují různé nepřímé cesty, jak obsah ochránit před „neautorizovaným užitím“. Proto existují různé varianty předplatného, přístupových jmen a hesel v kombinaci s registrací IP adres klientů. Proto poskytovatelé nedodržují technické standardy, aby zabránili kopírování. Proto drakonické podmínky při užívání digitální zábavy a snaha o exemplární tresty v případě jejich porušení.

Problém boje běžných uživatelů s MPAA a RIAA (asociace zastupující mediální koncerny) spočívá v tom, že uživatelé by rádi konzumovali za finančních podmínek, které poskytovatelům nejsou při chuti. Navíc mediální koncerny nedokázaly za několik desítek let vymyslet žádné nové obchodní modely. Jistá část uživatelů se proto rozhodla vzít zákon do vlastních rukou a nahrávky distribuuje pirátsky. Mediální sféra se brání všemi prostředky a podmínky pro okrajové části trhu se vlivem tohoto boje zhoršují.

DRM jsou jednou z obětí tohoto boje. Mediální koncerny nejsou schopny nalézt a implementovat obtížně prorazitelnou ochranu, uživatelé zase vylévají dítě i s vaničkou. Existence DRM neznamená, že všechna hudba bude za peníze. Dokonce ani neznamená, že bude složité přehrát nějaké skladby kamarádovi – naopak by mohl být tento proces jednoduchý i v případě, že bude v souladu se zákonem.

Pokusím se uvést několik příkladů aplikace DRM, a zkusme nad jejich perspektivou popřemýšlet. Netvrdím, že jsou jediné možné, ani, že jsou bez chyby. Nicméně vybočují ze zavedeného klišé – uživatel versus Madonna versus nahrávací společnost.

1. Jsem agentura, která prodává výsledky analytické práce. Živím se tím, že prodávám analýzy. Pokud budu mít možnost ochránit své soubory přes DRM, nemusím se obtěžovat správou účtů klientů, zasíláním papírových verzí utajenými kanály a podobnými věcmi, které zdražují celý proces.
2. Jsem agentura pořádající kursy. Moji zákazníci mají možnost si dopředu stáhnout náplň kursu a studijní materiály. Díky tomu mohou přijít na kurs s obrazem toho co je tam čeká.
3. Jsem (soukromá) vysoká škola. Přednášky snímám a ukládám je na videoserver (včetně dalších informací pro studenty). Chci, aby přístup ke konkrétní přednášce měli jen studenti konkrétního kursu.

Výše uvedené úvahy nemění nic na přesvědčení autora, že nahrávací společnosti se buď změní nebo zaniknou, neboť jejich současný distribuční model nevyhovuje poptávce na trhu.