Potřebujeme open-source?

Zkusme se spíše na daný problém podívat spíš optikou „jsme zralí k nasazení open-source“? Open Source nutně neznamená, že systém je k dispozici zadarmo. Neznamená ani, že tvůrce je proti Microsoftu, a ani neznamená, že tvůrce je kamarád s Linuxem či jiným systémem unixového typu. Dokonce to ani neznamená, že tvůrce je spasitelem lidstva.

Open-source znamená, že k systému je k dispozici zdrojový kód, který umožňuje uživateli (ale také konkurenci) vidět systému „pod kapotu“. Zde je zakopaný pes. Ve znalostní společnosti představuje „uzavřený kód“ a „právní obrana“ poslední (jakkoliv nedokonalou) ochranu softwarového průmyslu před likvidací jejich předmětu podnikání. V případě, že by open-source bylo přijato jako jediná možná forma distribuce, nelze spoléhat na to že softwarové společnosti přežijí.

Bude to dobře nebo špatně? Pokud odhlédneme od zájmů jejich akcionářů a zaměstnanců, potřebujeme, aby systémy, které dnes zabezpečují chod společnosti, přežily změnu bez výpadku. Software dnes řídí prakticky všechno, od motorů automobilů, přes databáze tajných služeb, až po jaderné elektrárny a vojenské systémy. Ano, většina kritických systémů by pravděpodobně přežila, je otázkou, za jakou cenu (protože tu zaplatíme všichni buď jako zákazníci, nebo jako plátci daní). Uzavřený kód totiž dnes není jen Microsoft. Je to také Oracle, IBM, Cisco Systems nebo SAP. Pád softwarových společností (některé by pravděpodobně přežily v jiné formě či modifikovaly výrobní program) by pravděpodobně také otřásl akciovými trhy a s nimi světovou ekonomikou. Můžeme se škodolibě usmívat nad tím, že nejvíc by na pád doplatili pánové Gates či Ellison, ale největší ztráty by utrpěly americké penzijní fondy. Následnou sociální situaci ve všech vyspělých ekonomikách raději popisovat nebudu.

Open-source model má samozřejmě velké výhody. Pokud má uživatel k dispozici dostatečně velký intelektuální potenciál, může systém upravovat dle svého (či upozorňovat výrobce na chyby či potenciální vylepšení) či předvídat jeho chování v mezních situacích. Pokud je navíc systém zkoumán na více místech, mají autoři perfektní zpětnou vazbu, kterou není možné vyvolat v klasické softwarové společnosti (jež je motivována inovací a do rozvoje směřuje většinu zdrojů).

Open-source model také dokáže mnohem lépe využívat služeb „komunity“, která disponuje velkým intelektuálním potenciálem.

Naproti tomu neplatí premisa, že systémy distribuované pod licencemi open-source obsahují méně bezpečnostních chyb než ostatní formy distribucí. Tento fakt nutně vyplývá z faktu, že oba tábory používají podobné metody vývoje systémů a oba podobně schopné analytiky a programátory.

Věc, která je často spojovaná s open-source, je otázka softwarových patentů. Jak již bylo zmíněno výše, spolu s uzavřeným kódem tvoří obranou hráz současných softwarových společností. Spor se zde točí kolem faktu, zda je možné patentovat konkrétní algoritmus. Zastánci softwarových patentů tvrdí, že k nalezení patentované technologie vynaložili nějaké náklady a mají právo na ochranu těchto nákladů. Odpůrci mimo jiné tvrdí, že není možné patentovat abstraktní postup a matematická vyjádření. Nicméně i při výrobě léků a dalších hmotných statků patent obvykle obsahuje především postup k výrobě takového statku či poznatek, jak využít nějakého přírodního zákona k dosažení cíle. Pokud přistoupíme na tuto tezi, pak jsou všechny patenty rovnocenné a pokud jsou špatné, musíme je zlikvidovat všechny.

Problém je, že tento přístup by prakticky zlikvidoval komerční výzkum, což samo o sobě nemusí být tragédie, nicméně se musíme smířit s tím, že výzkum bude financován z veřejných zdrojů (tedy z daní). Kromě toho se však musíme zamyslet nad motivací státních výzkumníků. Bude jejich současná motivace stačit, aby vyrovnali propad po komerčním výzkumu?

A co Vy? Máte na to nějaký názor?