Potřebujeme přenositelnost e-mailových adres?

Návrh nového regulačního rámce elektronických komunikací, který představila Evropská komise pod sloganem „Propojený kontinent“, řeší i osud e-mailové adresy po změně poskytovatele.

Pokud jste po přečtení titulku a perexu nabyli dojmu, že Evropská komise navrhuje plnou přenositelnost e-mailových adres – po vzoru přenositelnosti čísel v mobilní i pevné síti – pak vás mohu uklidnit: tak daleko Komise ve svých návrzích nezašla. Ale navrhuje něco, co je tomu relativně blízko: aby váš původní poskytovatel měl povinnost po celý jeden rok přeposílat všechny vaše maily na vaši novou adresu a jejich odesílatele upozorňovat na změnu vaší adresy. Ostatně, ocitujme si příslušnou pasáž z návrhu nového regulačního rámce (tzv. Propojeného kontinentu). Jde konkrétně o článek 30, týkající se změny poskytovatele a přenositelnosti čísel, a jeho bod 7:

Jestliže předávající poskytovatel poskytuje koncovému uživateli, který provádí změnu k novému poskytovateli služeb připojení k internetu, e-mailovou adresu, přeposílá na žádost koncového uživatele a na e-mailovou adresu, kterou koncový uživatel uvedl, zdarma veškerou e-mailovou komunikaci adresovanou na původní e-mailovou adresu koncového uživatele, a to po dobu 12 měsíců. Tato služba přeposílání e-mailů zahrnuje i automatickou odpověď všem odesílatelům e-mailů s upozorněním na novou e-mailovou adresu koncového uživatele. Koncový uživatel má možnost požádat o to, aby automatická odpověď jeho novou e-mailovou adresu neuváděla.

Navíc je možné počáteční roční období ještě dále prodloužit, byť už jen za poplatek:

Po ukončení původní dvanáctiměsíční lhůty umožní předávající poskytovatel elektronických komunikací pro veřejnost koncovému uživateli v případě potřeby za poplatek prodloužit lhůtu pro přeposílání e-mailů. Předávající poskytovatel elektronických komunikací pro veřejnost nepřidělí původní e-mailovou adresu koncového uživatele jinému koncovému uživateli po dobu dvou let od odstoupení od smlouvy a v každém případě po dobu, o niž byla prodloužena lhůta pro přeposílání e-mailů.

Proč jen u providerů?

Než se pustíme do diskuse nad smysluplností takovéto povinnosti, měli bychom si zdůraznit, koho (a čeho) by se týkala: nikoli nejrůznějších freemailů (služeb jako je Gmail, či mail od Seznamu atd.), které si uživatelé vybírají a zřizují sami, nezávisle na tom, jak (a hlavně přes jakého poskytovatele připojení) se k Internetu připojují. Stejně tak by se takováto povinnost nevztahovala na nejrůznější školní e-maily (které škola zřizuje svým žákům a studentům), či zaměstnavatelé svým zaměstnancům, úřady svým úředníkům atd. Jednalo by se právě a pouze o takové e-maily, které svým zákazníkům zřizuje příslušný poskytovatel připojení (internetový provider) jako součást služby, spočívající primárně v přístupu k Internetu.

Pokud je mi známo, něco takového stále dělá třeba Telefónica, stejně jako UPC, a určitě i někteří další poskytovatelé (provideři).

Otázkou ale je, jak moc je to dnes využíváno. Můj názor je takový, že spíše minimálně. Již jen proto, že e-mailové služby poskytované samotnými providery jsou většinou jen „základní“, a navíc postrádají synergii s dalšími službami, kterými naopak překypují nejrůznější portály. Ale mohu se mýlit, a proto bych rád zjistil také váš názor, prostřednictvím následující ankety.

Anketa

Používáte vy sami, nebo někdo ve vašem bližším okolí, emailovou adresu od internetového providera?

Důvod, kvůli kterému Komise ve svém návrhu počítá s popisovanou povinností jen pro poskytovatele připojení (providery), je vcelku zřejmý: pouze oni spadají do „dosahu“ regulačního rámce telekomunikací, skrze příslušné „telekomunikační“ zákony. Jsou již tradičně předmětem regulace, a jsou také poměrně dobře „lokalizováni“ (v tom smyslu, že své služby poskytují na konkrétně definovaném „národním“ území). Naproti tomu poskytovatelé freemailových služeb obvykle spadají pod tzv. služby informační společnosti (u nás „ošetřené“ zákonem č. 488/2004 Sb.), jsou regulováni podstatně méně, mohou působit nadnárodně, a také sídlit kdovíkde.

Na druhou stranu omezení jen na poskytovatele připojení (providery), a nikoli na poskytovatele freemailů, má svou logiku. Protože právě provider bude mít tendenci zrušit vám účet ihned, jakmile přestanete být jeho zákazníkem. Pak vám skutečně nepomůže, když si ještě předtím nastavíte autoforward na novou adresu – jakmile vám provider schránku zruší, autoforward se už ke slovu nedostane. Naproti tomu při „odchodu“ od freemailu je situace odlišná: zde vám účet a schránka zůstane i nadále a zdarma, pokud alespoň čas od času vyvinete nějakou aktivitu (podle podmínek konkrétní služby). Takže zde je jen na vás, zda si nastavíte nějaký autoforward, nebo i automatickou odpověď na každou zprávu zaslanou ještě na starou adresu, upozorňující na změnu vaší adresy.

Co se spamem?

Z dosavadního pohledu by se mohlo zdát, že Komisí navrhovaná povinnost pro poskytovatele připojení má svou logiku a je smysluplná.

Jenže, aby to nebylo zase až tak jednoduché a jednoznačné: co se spamem, kterého je dnes v elektronické poště zdaleka nejvíce? Když výše citovaná ustanovení hovoří o „veškeré“ e-mailové komunikaci, měl by být přeposílán i spam? A podobně u odpovědi: měla by se posílat skutečně všem, a tedy i spammerům, jako potvrzení „staré“ e-mailové adresy, a dokonce ještě s bonusem v podobě sdělení nové adresy? Nebyla by z toho rázem byla spíše aktivní pomoc spammerům, a medvědí služba pro jejich oběti?

Pravdou je, že podobná situace nastává při použití nejrůznějších autoresponderů, které si uživatelé nastavují sami, například v době své dovolené. Jenže zde si (obvykle) také sami volí, kdy se má automatická odpověď posílat (třeba jen jednou za X dnů, jen v reakci na první mail apod.). Případně s jakými výjimkami. Navíc autoresponder se obvykle dostane ke slovu až po spamovém filtru, a tedy již po vyfiltrování (většiny) spamů.

Právě kvůli otázce spamu mi proto přijde celá popisovaná povinnost spíše sporná a nebezpečná, než užitečná. Ale třeba na ni budete mít jiný pohled: prosím, vyjádřete se v následující anketě.

Anketa

Jak hodnotíte popisovanou povinnost pro providery (autoforward ještě po 12 měsíců)?

Patří boj proti spamu do síťové neutrality?

Když už jsme u toho, co by kolem e-mailů měl či neměl dělat poskytovatel připojení (internetový provider), nedá mi to nezmínit jednu zajímavou souvislost. Před časem, přesněji počátkem srpna, jsem zde na Lupě popisoval, jak ČTÚ rozjíždí diskusi o síťové neutralitě. Rozebíral jsem návrh „Obecných pravidel a doporučení pro řízení datového provozu“, který připravil ČTÚ, a který následně procházel veřejnou diskusí.

Základem tohoto návrhu je obecný zákaz blokování a omezování, s určitými přípustnými výjimkami. No a jedna z výjimek se týká i spamu, v tom smyslu, že poskytovatel by směl provádět konkrétní opatření charakteru blokování:

pro zabránění přenosu nevyžádaných obchodních sdělení ke koncovým uživatelům, kteří k zabránění přenosu nevyžádaných obchodních sdělení dali souhlas předem

Povšimněte si ale několika zajímavých věcí: zatímco v úvodu citované ustanovení je míněno jako povinnost, zde jde o možnost. Tedy o něco, co příslušný poskytovatel dělat smí, resp. může (pokud sám chce, a chce to po něm i zákazník), ale také nemusí. To je zcela zásadní rozdíl.

Když už ale je nějaká možnost takto formulována, je asi na místě zamýšlet se nad tím, zda je vůbec reálné a účelné ji naplnit. A pokud ano, co by to znamenalo. Tak například: možnost provádět blokování za účelem „zabránění přenosu nevyžádaných obchodních sdělení“ je formulována zcela univerzálně, a nikoli ve vazbě na elektronickou poštu. Uvažují tedy autoři o tom, že by poskytovatel připojení (provider) měl blokovat třeba také reklamu v rámci webových stránek, pokud jej o to jeho zákazník požádá? A přitom rozlišovat, kdy jde o nevyžádané obchodní sdělení, a kdy o nevyžádané sdělení, které ale nemá obchodní charakter? Tedy třeba „sdělení“ nějaké politické strany, když už máme těsně před volbami.

Ale hlavně: i kdybychom zůstali jen u e-mailů a spamu, zcela zde chybí také odkaz na to, že by se mělo jednat jen o aktivity v rámci e-mailových služeb, poskytovaných samotným poskytovatelem připojení (providerem). Tam by to své opodstatnění mělo, a v zásadě by tato výjimka říkala: provider nebude porušovat síťovou neutralitu, pokud bude na svých mailových serverech provozovat antispamový filtr. Ale pak by tam skutečně měl být odkaz na to, že se vše týká jen e-mailových služeb, které sám provozuje (pro své zákazníky).

CIF16

Jen si zkusme představit, co vlastně tato výjimka znamená bez uvedeného omezení (jen na vlastní e-mailové služby, pro e-mailové účty vlastních zákazníků). Pak by se nemuselo, resp. nemohlo jednat o antispamové filtry na vlastních mailových (SMTP) serverech poskytovatele, ale muselo by se jednat o nějaké „hluboké prohlížení“ (DPI, Deep Packet Inspection),  v rámci kterého by provider průběžně prohlížel všechny datové pakety procházející skrz jeho síť, a zkoumal jejich věcný obsah – natolik „důkladně“ (a „hluboko“), aby poznal, že se jedná o e-mail adresovaný konkrétnímu uživateli, a že jeho obsah představuje spam. Dokonce jen ten „obchodní“, a nikoli jiný spam.

No, obávám se, že popisované ustanovení v návrhu síťové neutrality od ČTÚ, byť koncipované jako výjimka, musí být omezeno jen na e-maily a na situaci, kdy poskytovatel připojení je současně (pro příslušného zákazníka) také poskytovatelem služeb elektronické pošty. A že bez tohoto omezení tam rozhodně být nemá.

14 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 29. 10. 2013 16:28

Školení UX: Jak zapojit uživatele do designu

  •  
    Jak dostat ono tajemné UX do designu.
  • Ve kterých fázích zapojit uživatele, abyste dostali nejvíc muziky za nejmíň peněz.
  • Jak vytvářet jednoduché a srozumitelné persony

Detailní informace o školení UX »