Právní aspekty krabicového software

Softwarové společnosti vytvářejí miliardové zisky. V kontrastu s těmito obrovskými příjmy stojí zarážející právní nihilismus provázející distribuci jejich výrobků. Pro české území si i obrovské nadnárodní korporace většinou vystačí s neodborným překladem své americké licenční smlouvy. Tato situace pak působí zmatek v řadách uživatelů.

Na úvod nutno poznamenat, že konflikt běžné praxe a platného práva nevzniká pouze při distribuci komerčního software. Problematika tzv. freeware, shareware a programů šířených pod GPL však přesahuje rozsah tohoto článku.

Softwarový produkt má ve většině případů dvě základní složky, na které je nutno pohlížet odděleně. První a zřejmě i méně důležitou složkou jsou hmotné části, tzn. zejména média pro zachycení počítačového programu, dokumentace, popřípadě další doplňkové předměty – např. trička apod. Vlastníkem hmotných částí softwarového produktu se stáváte nejčastěji uzavřením kupní smlouvy s tím, že jsou možné i další způsoby, jak se stát jejich oprávněným uživatelem. Věcná práva k těmto věcem nemají vliv na převod práv ke složce druhé. Druhou a významnější složkou je samotný software, který je chráněn autorským zákonem, pokud splňuje náležitosti § 2 odst. 2 autorského zákona, tzn. musí být původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Tato podmínka je splněna téměř vždy. Ze vzájemné nezávislosti obou složek vyplývá, že můžeme být vlastníky CD-ROM, na kterém je počítačový program, aniž bychom byli oprávněni tento programu užívat.

Jediným způsobem, kterým je dle platného českého právního řádu možno získat právo software užít (licenci), je uzavření smlouvy, a to smlouvy licenční mezi nabyvatelem a autorem dle ustanovení § 46 a násl. autorského zákona. Pokud se nejedná o licenci výhradní, nemusí být smlouva uzavřena v písemné formě. Souhlas k užití jakéhokoliv softwaru tedy nelze udělit jinak než smlouvou, např. jednostranným projevem vůle. Tato konstrukce, jejímž účelem je ochrana autora, má v oblasti distribuce softwaru neblahé důsledky (viz níže), na které je v odborné literatuře již poměrně dlouhou dobu poukazováno.

Fundamentální problém při distribuci krabicového software lze spatřovat již v tom, že potenciální nabyvatel nemá ve většině případů vůbec možnost se seznámit s obsahem licenční smlouvy před tím, než nějakému subjektu předá své plnění (peníze). „Licenční smlouva“ je ve většině případů umístěna uvnitř krabice nebo se objeví až v průběhu instalace. Proto není možno před zaplacením vůbec zjistit, za jakých podmínek lze software oprávněně užívat. Tento absurdní „nákup zajíce v pytli“ by se dal přirovnat k situaci, kdybyste si chtěli kupříkladu obstarat dům, předem byste složili peníze (bez uzavření smlouvy, tedy nikoliv jako zálohu, ale naprosto bez důvodu), aniž byste věděli, zda v tomto domu lze bydlet či nikoliv anebo zda je dům zatížen zástavním právem atd.

V tuto chvíli samozřejmě vzniká na straně prodejce bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku, neboť prodejce obdržel plnění potenciálního nabyvatele licence, aniž by licenční smlouva vznikla a nabyvatel se stal oprávněným uživatelem. O existenci bezdůvodného obohacení na straně prodejce není zřejmě sporu, pokud neuvažujeme o umělých konstrukcích typu, že celé obdržené plnění vyplývá z kupní smlouvy ohledně hmotných součástí produktu a později uzavřená licenční smlouva je bezplatná apod. Alternativa smlouvy o budoucí licenční smlouvě také není možná vzhledem k tomu, že k platnému uzavření smlouvy o smlouvě budoucí je vyžadována písemná forma (§ 50a odst. 1 občanského zákoníku, resp. § 289 odst. 2 obchodního zákoníku).

Předchozí text vycházel z předpokladu, že k uzavření licenční smlouvy nakonec dojde, avšak v běžné praxi se tak v mnoha případech vůbec nestane. Smlouva je dvojstranný (popř. vícestranný) právní úkon, k jehož vzniku je třeba shodného projevu vůle obou stran. Uzavřením licenční smlouvy se stáváte oprávněným uživatelem software. K platnému uzavření smlouvy je dle občanského zákoníku nutné, aby jedna strana učinila nabídku a druhá strana tuto nabídku akceptovala v plné šíři s tím, že tato akceptace druhé strany musí být doručena první straně, viz § 43c odst. 2 občanského zákoníku: „Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli.“ Zde narážíme na základní problém. Souhlas s „licenční smlouvou“ provedený kliknutím myši při instalaci nikdy nedojde druhé smluvní straně. Z toho důvodu není smlouva uzavřena a vy nejste oprávněným uživatelem software. V tuto chvíli bezdůvodné obohacení na straně prodejce (či výrobce) samozřejmě nadále trvá. Vzniku této situace by bylo možno předejít registrací software u výrobce, avšak pouze v tom případě, pokud považujeme „licenční smlouvu“ přiloženou v krabici (popř. „smlouvu“, kterou odklikáváme při instalaci) za nabídku k uzavření smlouvy. Zda lze považovat přiložený text za návrh na uzavření smlouvy, je však otázkou. Návrh na uzavření smlouvy by měl být totiž učiněn konkrétně určitelným subjektům. Viz § 43a odst. 1: „Projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (.).“ Dle mého názoru přiložený text tuto podmínku nesplňuje. Nabízí se zde paralela s problematikou prodeje věcí v automatu, kde nabídkou není samotná existence automatu opatřeného smluvním textem, ale až vhození mince konkrétní osobou.

V této souvislosti si sice lze také hypoteticky představit veřejný návrh smlouvy dle § 276 a násl. obchodního zákoníku, avšak ten musí dle ustanovení § 280 výslovně obsahovat pasáž o tom, že smlouva bude „uzavřena se všemi osobami, které veřejný návrh přijaly ve lhůtě v něm určené“.

Pokud bychom vycházeli z analogie prodejních automatů, není „smlouva“ obsažená v softwarovém produktu návrhem na uzavření smlouvy, nýbrž tímto návrhem je kupříkladu až registrace software u výrobce. Potvrzením registrace ze strany výrobce by pak došlo k uzavření smlouvy.

Když bychom se pokusili vytvořit konstrukci, že samotný počítačový program vykonává vůli výrobce, tzn. odkliknutí je nabídkou ze strany budoucího uživatele a tento návrh je přijat ze strany výrobce samotným spuštěním programu, dostáváme se k nežádoucímu výsledku. Tímto způsobem by byla licenční smlouva uzavřena se všemi subjekty, které získaly kopii programu a odklikly Accept. Oprávněnými uživateli by se tak stali i ti, kteří za software vůbec nezaplatili.

Další problém při procesu uzavírání smlouvy může vzniknout v případě, že „licenční smlouva“ přiložená v krabici je dostupná pouze v cizím jazyce (zpravidla v angličtině). Ne každý potenciální uživatel softwaru je schopen porozumět celému navrhovanému textu. Pokud textu nerozumí, jedná se o projev vůle, který je relativně nesrozumitelný pro toho, komu je adresován, a proto je neplatný dle § 37 občanského zákoníku.

Vyskytují se tvrzení, že ustanovení českého občanského zákoníku se na proces uzavírání vůbec nepoužijí. Důvodem by měla být skutečnost, že se jedná o vztah se zahraničním prvkem (pokud je výrobcem softwaru zahraniční subjekt) a přiložená „licenční smlouva“ obsahuje ustanovení o tom, že právní vztahy se řídí cizím právním řádem (nejčastěji právním řádem jednoho z federativních států USA). Volbu práva v právním vztahu se zahraničním prvkem nelze samozřejmě vyloučit, a pokud dojde k platnému uzavření smlouvy, mohou si smluvní strany dohodnout, že jejich závazkový vztah se řídí kupříkladu právem státu Kalifornie. Avšak dle stávající doktríny se na otázku projevů vůle stran při uzavírání smlouvy použije práva určeného bydlištěm příslušného účastníka, tzn. v našem případě českého práva. Jiný výklad by vedl k absurdním důsledkům.

EBF16

V případě, že se licenční smlouva řídí českým právem, má odlišný právní režim podle toho, zda je koncovým uživatelem podnikatel či nepodnikající osoba. Tato problematika však přesahuje rozsah tohoto článku. V případě uzavírání licenčních smluv na dálku (zakoupení krabicového software prostřednictvím webových stránek prodejce) by však bylo alespoň vhodné zmínit, že pokud jsou smluvními stranami podnikatel (dodavatel) a spotřebitel, spadají licenční smlouvy pravděpodobně pod režim spotřebitelských smluv (§ 52 a násl. občanského zákoníku). Z ustanovení § 52 odst. 1 by se sice dalo usuzovat, že tomu tak není, avšak poměrně nešťastně formulovaný § 53 odst. 7 písm. d) uvádí mezi spotřebitelskými smlouvami (od kterých nelze odstoupit dle § 53 odst. 6) také smlouvy „na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů“.

Z výše uvedeného poměrně zřetelně vyplývá největší problém, který vzniká při současném stavu legislativy. Velká část těch, kteří si software řádně zakoupili, se nestala jeho oprávněnými uživateli. Tuto paradoxní situaci lze řešit buď novelizací stávajících předpisů anebo změnou chování na straně výrobců a prodejců softwaru. Jedná se o změnu zejména v tom smyslu, že s příslušnou licenční smlouvou seznámí potenciálního uživatele ještě před zaplacením a před zaplacením také tuto smlouvu uzavřou. Absurdní přístup softwarových společností v tomto směru lze nejlépe charakterizovat odkazem na webové stránky dominantního výrobce operačních systémů, které sice obsahují rozsáhlé pasáže věnované neoprávněnému užívání software, avšak znění licenčních smluv na těchto stránkách nenaleznete.

Anketa

Vadí vám způsob uzavírání licenční smlouvy při nákupu softwaru?

44 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 16. 12. 2003 13:16

Školení Google Analytics pro pokročilé

  •  
    Jak využít nové funkce Google Analytics
  • Vyhodnocování pomocí Multichannel funnels
  • Neopakujte chyby při vyhodnocování dat.

Informace o školení Google Analytics pro pokročilé »