Připojená auta: cesta k Windows v palubní desce vedla přes autorádio

První komerční autorádio se zrodilo před 85 lety – a s ním i název, který máme dnes spojen spíše s mobilními sítěmi, Motorola.

Cesta k moderním „autorádiím“ vedla přes nástup tranzistorů, osmistopých a kompaktních kazet či CD až po operační systémy Microsoftu a Blackberry v palubní desce. Historie vzniku automobilových zábavních systémů je dalším dílem skládačky seriálu o připojených autech.

Moderní připojená auta jsou výsledkem stoletého vývoje v řadě oblastí. Zrod některých, jako jsou řídící jednotky (motoru, převodovky, brzd a dalších systémů), komunikační sběrnice, nebo diagnostická rozhraní umožňující jejich spojení s okolním světem jsme představili v předchozích dílech seriálu. 

Z hlediska řidiče je ale nejdůležitější rozhraní, jehož prostřednictvím komunikuje s vozidlem on sám – v něm hrají v posledních letech stále významnější roli nikoliv tradiční přístrojové desky, ale interaktivní zábavní systémy, propojené stále častěji s vlastní přístrojovou deskou a prostřednictvím OBD rozhraní také se sběrnicí a řídícími jednotkami vozidla na straně jedné a s mobilními telefony, tablety či mobilním internetem na straně druhé. Na jejich počátku byl jeden z největších vynálezů 20. století – rádio.

Galvin Manufacturing Corporation

Záhy poté, co bylo na počátku 20. let v řadě zemí spuštěno první rozhlasové vysílání, se objevily i první pokusy o umístění „zábavních systémů“ – klasických radiopřijímačů – do aut. Trvalo to ale bezmála deset let, než přišlo vůbec první komerční rádio navržené speciálně pro automobily. 

Během oněch deseti let experimentovali motoristé s klasickými lampovými radiopřijímači (výhodou bylo, že první domácí rádia byla stavěna pro provoz na stejnosměrný proud z baterie, kterou bylo snadné instalovat i do auta) a kombinovali je s těmi nejroztodivnějšími anténními systémy. Objevily se dokonce i první radiostanice umožňující obousměrnou komunikaci (vysílání i příjem) z auta.


Autor: Frederick Siemens, zdroj: Wikimedia Commons

Jedna z prvních radiostanic v automobilu, New York, 1922

Revoluci v oblasti automobilové zábavy zahájila v roce 1930 společnost Galvin Manufacturing, kterou vlastnili bratři Joseph a Paul Galvinovi. Zpočátku se zaměřili na výrobu transformátorů pro napájení domácích radiopřijímačů z elektrické rozvodné sítě (říkalo se jim tehdy „battery eliminator“). 

V roce 1930 je ale oslovili jiní dva mladíci, William Lear a Elmer Wavering, kteří na popud svých snoubenek strávili uplynulý rok vývojem a úpravami rádia pro instalaci v autě (problémem bylo zejména odrušení a kvalita příjmu). Bratrům Galvinovým se nápad líbil a rozhodli se jej realizovat v podobě radiopřijímače určeného pro vestavbu do většiny tehdejších populárních automobilů. 

Přemýšleli, jak nadějnou novinku pojmenovat a nakonec se rozhodli spojit slovní základ „Motor“ s příponou „ola“, která byla v té době v „produktovém názvosloví“ velmi populární. Název Motorola se tak zrodil jako obchodní značka pro první autorádio na světě, model 5T71. 

Vzhledem k obtížné instalaci (bylo třeba upravit palubní desku, na střechu přidat anténu a do auta umístit speciální baterii, která rádio napájela) se ale náklady na pořízení prvních autorádií pohybovaly vysoko nad tehdejšími 100 dolary (40 tisíc Kč v dnešních cenách). To byl v době, kdy nejlevnější Ford Model A začínal přibližně na 500 dolarech, problém, a tak se prodeje zpočátku moc nedařily. 

První větší objednávky přišly z „veřejného sektoru“ – zejména policie začala radiopřijímače v autech záhy využívat pro informování motorizovaných hlídek. Situace se pak zlepšila v roce 1934, když Ford začal rádia montovat jako doplněk přímo ve výrobě a postup jejich následné vestavby v servisech se optimalizoval natolik, že rádio včetně instalace zlevnilo přibližně na polovinu. 

Popularita autorádií rostla, a tak v průběhu třicátých let své modely představily Blaupunkt, Philips a některé automobilky již v této době začaly autorádia nabízet jako standardní či příplatkovou výbavu.


Autor: zdroj: Wikimedia Commons, podle licence: Public domain

Autorádio Philips – reklama z roku 1937

Automatické ladění, tranzistory a hudba na přání 

Až do počátku 50. let se v oblasti autorádií nic zásadního nedělo – byly to stále jen mírně upravené domácí přijímače, odolnější vůči otřesům a extrémům teplot či vlhkosti, upravené pro ladění slabšího signálu stanic, ale to bylo v zásadě vše. V 50. letech se ale pozornost konstruktérů a elektrotechniků mohla, po válečné „pauze“, opět zaměřit na spotřební oblast. 

V roce 1952 tak německý Blaupunkt nabídl první rádio s VKV (FM) příjmem a o rok později se zrodilo legendární autorádio Becker Mexico, které nabídlo vůbec poprvé automatické ladění stanic. V padesátých letech se dokonce objevila řešení pro ovládání funkce hledání další stanice speciálním pedálem. 

Za oceánem se zaměřili spíše na možnost poslechu „hudby na přání“ v podobě speciálních gramofonů přehrávajících sedmipalcové desky s 45 minutami hudby, které nabízel ve svých vozech Chrysler – jednalo se ale o propadák. Naopak úspěchem byly první autorádia využívající tranzistory – zpočátku v kombinaci s elektronkami a později (1955 – Chrysler) plně tranzistorové konstrukce. 

Díky tomu se autorádia začala zmenšovat přibližně do velikosti, v jaké je známe dnes, jejich standardizace dle normy DIN 75490 / ISO 7736 ale přišla až v letech 1979–84 (nejprve coby německý a posléze i mezinárodní standard). 

Opakované pokusy umístit do auta gramofony se nesetkávaly s velkým úspěchem a tak první skutečný standard pro „hudbu na přání“ přišel až v roce 1965, kdy se dostala ke slovu opět Motorola, když společně s Fordem uvedla první přehrávače osmistopých páskových kazet, předchůdců pozdějších kompaktních kazet. 

Těm patřil konec sedmdesátých, celá osmdesátá a v levnějších vozech i počátek devadesátých let. CD se sice poprvé objevilo v novém modelu Becker Mexico již v roce 1985 (zpočátku výhradně ve vozech Mercedes), masově se ale začalo v autech „šířit“ až o 15 let později.


Autor: Christopher Ziemnowicz, zdroj: Wikimedia Commons, podle licence: Public domain

Osmistopý kazetový přehrávač ve voze značky AMC z roku 1967

Éra standardů

Podobně jako v případě řídících jednotek a diagnostických systémů, i u systémů automobilové zábavy sehrála podstatnou roli jejich standardizace. Ta začala s již zmíněnou (původně Německou) normou DIN 75490 z roku 1979, posléze přepracovanou do mezinárodního standardu ISO 7736, který definoval rozměry čelního panelu autorádia jeden DIN (180×50 mm) a dva DIN (180×100 mm). U amerických vozů a rádií existují díky mírám v placích mírné rozdíly. 

Neméně důležitá byla ve své době standardizace konektorů pro připojení k napájení a reproduktorům (konektory A a B) dle ISO 10487 a později též k externímu zesilovači, dálkovému ovládání a měniči CD (konektory C1, C2, C3) či navigaci (konektor D). Výrobci aut se ale tohoto standardu zdaleka ne vždy drželi, mimo jiné i proto, že potřebovali postupně připojovat i další zařízení jako např. sady handsfree.

V posledních letech se od těchto standardů začalo opět poněkud ustupovat – výrobci automobilů integrují zábavní AV systémy do vozidel způsobem, který jejich jednoduché nahrazení často komplikuje (napojení na displeje palubní desky, apod.), na druhou stranu se ale objevují jiné typy standardů a rozhraní, které jsou pro zákazníky v „mobilní éře“ relevantnější – ať už se jedná o prostý Bluetooth, nebo integraci mobilních telefonů s Androidem či iOS. To vše souvisí s dalším významným krokem vpřed, který automobilové zábavní systémy učinily v poslední dekádě – nástupem tzv. „carputerů“.

Windows v palubní desce

Dokonce i softwaroví giganti někdy poněkud předbíhají svou dobu, problém spočívá v tom, že pokud následně doba dohoní je, mohou mít velký problém udržet s ní tempo. To je do značné míry i případ Windows CE, známých dnes spíše pod označením Windows Embedded.

Operační systém pro kompaktní připojená zařízení, který Microsoft představil již v roce 1996, se o dva roky později stal základem snad vůbec prvního komerčně dostupného carputeru – osobního počítače vestavěného ve formátu standardního DIN autorádia. 

Pod názvem AutoPC jej v roce 1998 uvedla na trh společnost Clarion a na svou dobu se jednalo o skutečnou technickou vychytávku kombinující audiosystém, GPS, rozpoznávání hlasu a hlasový výstup. 

AutoPC

Stojí za zmínku, že první „carputer“ stál (v přepočtu na hodnotu měny) zhruba stejně, jako první autorádia Motoroly (včetně instalace) o bezmála 70 let dříve: v roce 1998 si za něj Clarion účtoval 1800 dolarů. 

MIF16

Možná i proto se AutoPC nestalo hitem. Microsoft navíc zaměřil svou pozornost jinam a Clarion tak zůstal jediným výrobcem první generace „carputerů“ s Windows. Přesto bylo AutoPC, přinejmenším teoreticky, pouhé dva kroky od moderního konceptu připojeného auta – chybělo mu propojení s diagnostickými systémy vozu a vlastní mobilní komunikační rozhraní. 

Zejména to poslední je prvek, jenž se do aut dostal až s příchodem 21. století. Konektivitě vozidel i pokračování příběhu Windows CE a dalších „automobilových“ OS jako je QNX (vlastněný Blackberry) se budeme podrobněji věnovat v některém z dalších dílů seriálu o připojených autech.

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 29. 7. 2015 15:41

Školení e-mail marketingu – pokročilé techniky

  •  
    Jak připravit šablonu moderního e-mailu
  • Jak spustit automatizované kampaně
  • Jak dynamizovat běžnou rozesílku

Detailní informace o školení e-mail marketingu - pokročilé techniky »