Pro lásku k „být lajkován“ aneb jsme závislí na reakcích v sociálních sítích?

Vkládáme příspěvky na sociální sítě a s obavami čekáme, kdy se objeví reakce. Potřebujeme být virtuálně milováni a náš mozek je naprogramován, aby vyhledával sociální souhlas.

V průběhu minulého týdne řešil Jakub Horák na Facebooku otázku značně filozofickou, dotýkající se samé podstaty bytí, zejména té označované často jako e-peen (v novodobé době snadno nahraditelné magickým číslem ze služby Klout). Potřebujeme být virtuálně (asi)milováni? Je motivaci našich sociálně mediálních aktivit čekání na smilování v podobě prvního Líbí, komentáře či dokonce (mety nejvyšší) sdílení?

Shodou okolností mi zrovna v čtečce přistál článek For the Love of Being ‘Liked’ z New York Times. Bruce Feiler v textu popisuje, jak ho na letišti zaujaly titulní stránky několika časopisů, na kterých byly vyfoceny nové šéfky několika velkých společností. Samozřejmě nelenil, vše vyfotil a odeslal prostřednictvím Twitteru sledujícím. A pak už jenom čekal na projevy jejich „lásky“, tedy na reakce.

Žádné „lásky“ se ale nedočkal. Jeho příspěvek (doprovázený textem „Ženy na titulkách. Už ne pouze záležitost magazínů pro děvčata“) prostě nezaujal. A nenaplněná touha po interakcích rychle vyústila v úzkost a frustraci z toho, že jeho tweet nikdo nesdílí.

Až několik dní poté, kdy se o zprávě zmínil manželce, a ta retweetla (nasdílela) původní tweet svým sledujícím. A zabodovala, během několika sekund propukla smršť a původní pocit marnosti a osamocení nahradila euforie.

Pro lásku k „být lajkován“

Proč vlastně sdílíme své, dosti často i mírně intimní, životní příběhy a postřehy na Facebooky či Twittery? Proč se dříve tak privátní forma deníčku proměnila v něco, co ochotně sdílíme s desítkami, stovkami či tisíci lidí? Hledáme porozumění. 

Chceme ne tichý souhlas, ale souhlas vyjádření patřičným počtem lajků. Den co den kontrolujeme naše sociální skóre na Klout.com a pokud stoupá, či se aspoň drží, jsme spokojení. Pokud klesá, hledáme cesty jak mu pomocí. A pokud Miloši Čermákovi Klout stoupne víc než nám, znepokojeně konstatujeme, jak je těžké mu konkurovat.

Alespoň takhle to vypadá při zkoumání Jakubova profilu na Facebooku. Byť se nemůžete ubránit tomu, že Jakuba (ale i kohokoliv dalšího podobně aktivního, viditelného a aspirujícího na celebritní či polocelebritní status) budete podezírat z dobře hrané pózy a chladného kalkulu, mířícího k vyvolávání pozornosti. Nakonec likebaiting je už řadu let stejná psychologická disciplína jako předchůdci v podobě clickbaitingu a nezapomenutelných bloggerských válek založených hlavně na linkbaitingu.

Stáváme se závislí na sociálních sítích? Ať už vědomě či nevědomě, ale hlavně na základě onoho očekávání reakcí? Je každý příspěvek, který nevyvolá alespoň jedno Líbí něčím, co nám leží v hlavě a trápí nás před spaním? Může nám to vůbec být jedno?

Jak daleko je nutné zajít, aby šlo o chorobnou závislost, kterou můžete najít v bodech v článku 31 confessions of a social media addict? Velmi trefný seznam, ve kterém určitě mnozí z nás najdou vhodnou inspiraci, když už nic jiného. Třeba v tom, že milujeme konflikty, zejména pokud se týkají těch druhých a my se můžeme stát nejenom tichými pozorovateli, ale hlavně je patřičně hlasitě twetnout či rozmáznout na Facebooku.

Mluvíme s cizími lidmi spíš než s blízkými

Je až trochu děsivé, kolik vět si dokážeme na Facebooku vyměnit s prakticky zcela cizími lidmi. V kontrastu k tomu, jak málo vět nás napadá pro komunikaci s člověkem nám blízkým. A možná, některé z vás, v takových chvílích napadá, jestli by třeba nebylo jednodušší, kdyby právě takový člověk měl Facebook, protože pak by to bylo všechno snazší.

Nemá ho. To je taky jedna z typických věcí: lidé, kteří jsou nám blízcí, jako na potvoru buď Facebooky nemají, nebo jsou jim všechny ty sociální sítě ukradené. A my si pak nejsme vlastně jisti, co je lepší. Rozesmát našich 300 přátel na Facebooku, nebo jednoho člověka, se kterým sedíme u jednoho stolu?

Na počátku zmíněný článek z New York Times uvádí, že vědci dospěli k tomu, že náš mozek je naprogramován, aby vyhledával sociální souhlas. 40 procent našeho času prý věnujeme povídání o nás samotných a působí to na nás stejně dobře jako jídlo či sex.

UX16

Je až děsivé, jak se sociální sítě trefily právě do něčeho tak zásadního. Něčeho, co tady sice existuje tisíce let, ale se snadností dávání palců nahoru se proměnilo v nikdy nekončící euforií z „být lajkován“. Nebo, v druhém extrému, v nikdy nekončící utrpení absence téhož.

Udělejte svým sociálně mediálním přátelům radost. Lajkujte jim jejich příspěvky. A pokud se vám do toho nechce, nebo na to nemáte čas, naprogramujte si robota. Bude to dělat za vás. A vaši přátele budou mít to, co potřebují: euforii ze společenské sounáležitosti. 

7 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 20. 5. 2014 6:40
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Workshop: UX design v návrhu webu

  •  
    Rychlý a efektivní návrh rozhraní.
  • Metoda Design Studio.
  • Prototypy - proč a jak prototypujeme.

Detailní informace o workshopu UX designu »