Promluvili "znalci" internetové žurnalistiky

„Jazyku chybí styl, myšlence noblesa“, píše prestižní komentátor veřejnoprávního Radiožurnálu Ivan Hoffman na profesním novinářském serveru Mediareport. Je to přímo mistrovská ukázka generalizace, která je ovšem až na hranici sprostoty – a nic na tom nemění fakt, že se Hoffman v prvním odstavci právě za generalizaci omluvil. Pokračuje tvrzením, že „text, který se rodí online, ani nemůže mít jinou než online hodnotu“. Myslí to vážně? Kolik internetových médií zná? A kolik online textů přečetl? Je to stejné, jako bychom šmahem odsoudili Hoffmanovy komentáře, které teď shodou okolností vycházejí knižně. Důvod? „Rozhlasové“ texty přece nemůžou mít jinou než „rozhlasovou“ hodnotu – a kdo poslouchá například hudební rádia, tak ví, že jejich úroveň je tristní. (Pokud vás v Hoffmanově textu na Mediareportu překvapí gramatické chyby, nenechte se vyvést z míry – autor je přece „pouhý rozhlasák“).

Hoffman dále píše, že se to v internetových diskusích hemží „rasistickými“ a „xenofobními“ názory. Další zásah mimo terč, možná i vědomá rána pod pás: internetové diskuse jsou přece zcela na úrovni telefonátů do pořadu Radiofórum, který mimo jiné pravidelně moderuje také Ivan Hoffman. Jestliže se ve většině případů dovolají lidé s radikálními názory, znamená to, že taková je i úroveň samotné rozhlasové diskuse? Potažmo jejího moderátora? Rozhorlený kritik internetové žurnalistiky si však žádné takové otázky neklade. Místo toho konstruuje další pozoruhodný problém: může Internet „vedle šíření informací šířit i demokratický duch?“ Sám si hned odpovídá, že „sotva“. A jen těžko mezi řádky skrývá arogantní přesvědčení, že právě on zastupuje médium, které takový duch šíří.

Bývalý komentátor MF Dnes Jiří Leschtina začíná svůj příspěvek na téma internetové žurnalistiky několika zajímavými, i když nikoliv objevnými postřehy – například, že online novinařina je svobodnější či že provozní náklady internetových médií jsou mnohonásobně nižší než těch klasických. Leschtina ovšem spěje k překvapivému finále: totiž že na Internetu jsme svědky „novinářských výkonů, kdy autoři nepřesvědčují silou a vahou svých argumentů, ale spíše naléháním, emocemi či rovnou polopolitickými kampaněmi“. Znamená to, že v tištěných médiích je to jinak? Že v novinách používají komentátoři jako munici výhradně argumenty? Není fér dávat věcné debatě osobní rozměr, v tomto případě se to však přímo nabízí: jestli některý komentátor proslul emocionálními kampaněmi, tak to byl právě Leschtina. Nejdřív pro Klause, potom proti němu. Bylo to v nějakém obskurním internetovém magazínu? Kdeže, v nejčtenějším papírovém deníku MF Dnes.

Protřelí komentátoři pálí jeden odsudek za druhým, konkrétními příklady však šetří. A přitom právě těmi by své ostré argumenty mohli doložit. Odkaz však najdeme vlastně jen na jeden server: a to Britské listy Jana Čulíka. Ano, myslím, že debata o „fenoménu Čulík“ by byla zajímavá a vyhrocená, rozhodně ji však nelze zaměnit za obecnou debatu o úrovni internetové žurnalistiky. Čulíkovy Britské listy nejsou typickým a už vůbec ne jediným příkladem online novinařiny. Diskutéři na Mediareportu spíše mimoděk prozrazují: moc toho o internetových médiích nevíme, ale protože známe Čulíka (toho zná v mediálním světě každý), vezmeme si ho jako exemplární příklad. Člověk přitom nemusí být profesorem žurnalistiky, aby – pokud již chce na toto téma věcně debatovat – česká internetová média podrobil aspoň letmé analýze. Když nebudeme počítat servery nějak spojené s velkými vydavateli a zaměříme se pouze na ty profesionální (berme za měřítko profesionality to, že takové médium má svého redaktora a korektora plus platí přispěvatelům honoráře), pak jich na českém Internetu najdeme zhruba kolem deseti. Lze snadno ukázat, kdo například na Lupě, Novinkách či Neviditelném psu (první tři servery, které mě napadly) píše „xenofobně“, „povrchně“ či „bez noblesy“. A zda úroveň v papírových médiích (třeba v Reflexu, Týdnu či Respektu – opět tři náhodně vybraná jména) je v těchto parametrech vyšší. Žádnou takovou analýzu však nikdo z „novinářské policie“ z klasických médií neudělal.

Ne všechny příspěvky v Mediareportu jsou „povrchní“ a „hašteřivé“ (abych použil jazyka debatujících). Například Ondřej Neff, Jiří Hlavenka či Jan Lipold přinášejí některé cenné postřehy – a snaží se jimi internetovou a tradiční žurnalistiku nějak vymezit. Neff i Hlavenka shodně vyzdvihují bezprostřední zpětnou vazbu, kterou publikované texty mají. Myslím, že to je nejzajímavější moment, který internetová média od těch ostatních odlišuje: sám tomu technokraticky říkám „žurnalistika s otevřeným zdrojovým kódem“. Publikum má na Internetu šanci autorovy názory či informace okamžitě korigovat. A zatímco v časopise zůstane blbý článek blbým navždycky (a nemá cenu ho číst), na Internetu může být blbý článek s chytrými či informačně cennými komentáři hoden pozornosti. To není jen kvantitativní, ale už kvalitativní posun.

Mediareport svým způsobem vyhmátl zajímavé téma: internetová a tradiční žurnalistika jsou v určitém konfliktu. Uvědomil jsem si to při sledování diskuse, která v létě proběhla na Lupě. Můj dojem byl takový, že většina účastníků upřednostňovala naopak žurnalistiku internetovou: považuje ji za autentičtější, živější a méně náchylnou vnějším vlivům (třeba politickým nebo ekonomickým). Tyto vlastnosti mají konzumenti internetových médií za důležitější než řemeslnou kvalitu a stabilitu, kterou se vyznačují média tradiční. Ale je to skutečně konflikt online a offline světa? Nebo spíš klasický rozdíl mezi profesionalitou a amatérismem (bez pejorativních významů)? Bavíme se o internetových magazínech typu iDnes (neboli webové divize provozované velkými vydavateli), typu Lupy (původně malé, ale dnes plně profesionalizované servery) nebo typu Extra.cz (nevýdělečné servery stojící i padající na nadšení svých autorů)? Nebo započítáme do internetové žurnalistiky i osobní stránky s texty, které si přečtou řádově desítky lidí? Snad bychom tuhle debatu měli začít od začátku a úplně jinak: totiž že definujeme, co internetová žurnalistika vlastně je.