RE: Je online žurnalistika méněcenná?

Od doby vzniku klasických médií platí jedno zásadní schéma. Existují tři základní skupiny lidí:

1. ti, kteří noviny čtou
2. ti, kteří noviny píší
3. ti, o kterých je psáno

Pronikání těchto tří skupin je poměrně vzácné – jedná se o skupiny celkem izolované. Z hlediska běžného čtenáře tvoří novináři a „ti nahoře“ homogenní masu, která je mu vzdálena.

Překlenout propast mezi čtenářem a novinářem je v případě papírového tisku značně obtížné, nebo se to alespoň zdá. Napsat článek do novin si málokdo troufne, protože je už předem naplněn pocitem méněcennosti – určitě to nebude tak dobré, aby to otiskli.

V případě internetových periodik je situace jiná – vzhledem k tomu, že na rozdíl od tištěných médií zpravidla nebývají omezeny rozsahem, jsou jejich měřítka poněkud měkčí, mohou si dovolit publikovat cokoliv, co má nějakou minimální přijatelnou úroveň a nemusejí se starat o to, aby se jim to „vešlo na stránky“.

Pokud už se najde člověk, který chce psát a je vydavatelstvím tištěného periodika odmítnut, dost dobře s tím nemůže nic dělat (pokud neuspěje u konkurence). Začít sám vydávat noviny je dosti obtížné a zejména nákladné. Naopak, vydávat online periodikum je velice snadné – je to záležitost investice v řádu stokorun a dostatku času – nikdo vám tudíž nemůže zabránit v tom, abyste publikovali cokoliv – byť byste byli žákem základní školy bez elementárních znalostí pravopisu a rozhodli se tvořit server, jehož design je ukradený úplně a obsah z poloviny, přičemž ta druhá je tvořena převážně chybami.

Praktickým důsledkem toho je, že v případě českých online médií se výše uvedené kategorie a) až c) celkem prolínají. Je dost píšících čtenářů a autoři článků jsou i lidé, o nichž se píše v článcích konkurenčního webu.

Díky tomu jsou online média osobnější a drzejší. Autoři článků nedodržují zaběhnuté postupy, rituály a díky tomu se vymykají z houfu označeného novináři. Většina českých zpravodajských webů (nepočítáme-li WWW podobu tištěných médií) jsou navíc projekty vzniklé svého času z čirého šílenství a nadšení jedné osoby a s touto osobnou jsou nerozlučně spjaty, byť už je situace dávno jiná. Takže Neviditelný pes = Ondřej Neff, Mobil server = Patrick Zandl, Lupa = Marek Antoš, Svět namodro = Daniel Dočekal a podobně.

Pokud si sečteme pozadí internetových médií, proslulou ignoranci Internetu jako takového ze strany našich politiků, obtížnější přeměnu online obyvatelstva (nebo alespoň toho, co je za online obyvatelstvo zpravidla považováno) ve zmanipulovatelné stádo a obvyklou nechuť oficiálních míst cokoliv řešit e-mailem (základní komunikační prostředek online žurnalisty), vyjde nám přibližně nula. Jinými slovy – ať si Daniel Dočekal na tom svém webu plácá játra, jak jen uzná za vhodné, protože to způsobí menší škodu, než kdybychom o tom kterém průseru cosi řekli. Protože pak by to mohla nedejbože vyčenichat televize a to by bylo teprve tóčo.

       

Podle mého názoru internetová média jsou svou filozofií něco jiného než klasické noviny, rozhlas, televize. Klasická média jsou v podstatě cestou jednosměrnou – autor článku něco „ex cathedra“ vykládá a čtenáři informace přijímají. Oproti tomu média internetová jsou spíše platformou k diskusi, jsou méně závislá na lidech, o nichž píší, a více na svých čtenářích.

Bohužel řada lidí si dosud neuvědomila, že svět se mění, a to čím dál tím rychleji. Že obvyklé vzorce a modely přestávají platit. A někteří tiskoví mluvčí, ministři a vůbec „lidé ze skupiny c)“ si to bohužel uvědomí teprve tehdy, až se ošklivě spálí.