Hlavní navigace

RE: konec broadbandu v Čechách

25. 10. 2004
Doba čtení: 11 minut

Sdílet

Kromě sporu o terminologii (vysokorychlostní vs. širokopásmový) vytýká čtvrteční článek poslance Zbyňka Novotného návrhu Národní politiky pro vysokorychlostní přístup řadu dalších věcí. Třeba podporu komunitního modelu, metropolitních sítí, malý akcent na obsah či odsuzování xDSL technologií. Zde je další část mých reakcí.

Minulý týden vyšel zde na Lupě zajímavý článek od pana Zbyňka Novotného (poslance za ODS), s názvem „Konec broadbandu v Čechách?“ Obsahuje shrnutí autorových připomínek k návrhu „Národní politiky pro vysokorychlostní přístup“, který před časem zveřejnilo ministerstvo informatiky ČR a otevřelo k němu veřejnou diskusi.

V pátek jsem v samostatném článku (Vysokorychlostní, nebo širokopásmový?) reagoval na první výtku pana Zbyňka Novotného („přestat jej nazývat ‚vysokorychlostním‘ (…)“). Dnes bych se rád zastavil u dalších připomínek a reagoval na ně – opět výhradně ze svého vlastního pohledu.

Metropolitní infrastruktura

Nejvíce připomínek Zbyňka Novotného, podobně jako tomu bylo například na invexové diskusi k návrhu Národní politiky pro vysokorychlostní přístup (dále jen „Návrh“), se týká toho, zda a jak by se měl stát angažovat v oblasti infrastruktury. Ta má ovšem více „úrovní“, a samotný Návrh konstatuje, že problém není v oblasti páteřních sítí, kde by se stát neměl nijak angažovat. To, pokud je mi známo, dosud nikdo nezpochybnil ani nekritizoval.

Předmětem kritiky se stává až záměr státu angažovat se „na nižších úrovních“. Zde je možná škoda, že tyto úrovně nejsou v Návrhu podrobněji vymezeny. Například v tom smyslu, že kromě páteřních sítí (někdy označovaných také jako sítě tzv. první míle, viděno očima operátora) existují ještě sítě přístupové (sítě „poslední míle“), a mezi nimi se pak stále zřetelněji rýsují ještě sítě tzv. střední míle (podrobněji například v článku"Problém střední míle„). Kromě toho se formuje ještě specifická "nejnižší“ úroveň, v podobě tzv. posledního metru (různé domovní rozvody).

Návrh hovoří o tom, že chce řešit neutěšenou situaci v oblasti přístupových sítí. Přitom explicitně hovoří o sítích ve vlastnictví měst a obcí (nikoli státu!) a označuje je jako „sítě metropolitního či místního charakteru“. Tyto dva pojmy jsou ovšem poněkud vágní a mohou být vykládány různými způsoby. Z kontextu soudím, že autoři Návrhu měli na mysli spíše přístupové sítě a termín „metropolitní“ zde použili dost nešťastně. Většina kritiků totiž pojala „metropolitní sítě“ spíše ve významu větších sítí (sítí střední míle) a angažování státu v této oblasti razantně odmítla (s čímž osobně vcelku souhlasím). Činí tak i Zbyněk Novotný, když hned jeho druhá konkrétní výtka se týká právě metropolitních sí­tí:

2. Omezit aktivní podporu státu na vytváření metropolitní infrastruktury. Je to jednoznačně zodpovědnost soukromého sektoru a zároveň jeho nejvyšší zájem, pokud chce mít z širokopásmového připojení příjmy".

Nejlepším řešením by asi bylo, kdyby předkladatelé Návrhu upřesnili použité definice a tím řekli, zda mají na mysli účast státu i v oblasti střední míle, nebo jen v oblasti poslední míle (a posledního metru).

Poslední míle a poslední metr

Pokud jde o samotnou oblast tzv. poslední míle a posledního metru, pak jedné z připomínek pana Zbyňka Novotného rozumím spíše ve smyslu podpory toho, co Návrh obsahuje:

4. V podpoře státu u infrastruktury se soustředit pouze na aktivní podporu koncového připojení (last mile / poslední metr) a na méně obydlené či méně rozvinuté regiony".

S tím mi ale poněkud neladí následující připomínka:

3. Zcela vypustit sociální komunitní model – infrastruktura prokazatelně nemůže být v rukou státu (a i ta co byla, například PragoNet, již není)".

Osobně rozumím komunitnímu modelu právě tak, že infrastrukturu nedává do rukou státu, ale naopak ji svěřuje do rukou mnohem „konkrétnějšímu“ a „adresnějšímu“ subjektu – komunitě, která může mít různou velikost i složení (od měst a obcí, až po malé skupinky koncových uživatelů, sdružených například v nějakém občanském sdružení, a provozujících vlastní domovní rozvody, tzv. sousedskou síť apod.).

„Komunitní model“, kdy infrastrukturu vlastní a o jejím využití rozhoduje určitá komunita lidí, považuji za alternativu jak ke „státnímu modelu“ (vlastní a rozhoduje stát), tak i k „operátorskému modelu“ (vlastní a rozhoduje komerční operátor). Připomínce číslo tři Zbyňka Novotného rozumím tak, že dává na roveň komunitní model se státním (v jednom místě jej srovnává se „síťovým socialismem“), a varuje před ním.

Pravdou je, že stát je asi nejhorší hospodář, zatímco komerční operátor se o svůj majetek dokáže určitě postarat nejlépe. A jak je na tom komunita? Jak ta se dokáže postarat o svůj majetek a jeho využití?

To asi bude hodně různé, podle toho, o jakou komunitu jde, o jaký majetek se jedná atd. Někdo to může vidět pesimisticky, někdo naopak optimisticky. Zde ale stojí za zdůraznění, že Návrh obsahuje určitou pojistku: když už komunitě dá stát nějaké peníze, půjde vždy o příspěvek nebo-li o spolufinancování (ze strany státu max. do výše 50 procent zřizovacích nákladů). Jinými slovy: i komunita musí do svého projektu vložit své vlastní peníze. Samozřejmě lze polemizovat o tom, zda je to pojistka dostatečná či nikoli – když už do toho dá komunita své peníze, bude se o výsledek starat péčí řádného hospodáře?

Zkusme si nastínit, jaké jsou k tomuto „komunitnímu modelu“ alternativy. Stát by samozřejmě mohl vybudovat a hlavně zaplatit novou infrastrukturu zcela sám a ponechat si ji ve svém vlastnictví. To by asi nebylo ideální. Nebo by mohl stát přispět přímo operátorům na to, aby oni vybudovali nové sítě, které zůstanou jejich vlastnictvím. I tady jsou mnohá proti, včetně otázky volby: kterému operátorovi by měl stát takto přispět, aby nezasáhl negativně do volné soutěže na trhu? Tady asi je skutečně lepší nepřímá podpora formou omezování různých administrativních překážek, kvalitnější legislativou, rozumným chováním v oblasti regulace atd. K tomu se Návrh aktivně a explicitně hlásí a chce to dělat. Otázkou samozřejmě je, jak v tom bude stát úspěšný.

Nezanedbatelná není ani výše finančních prostředků, se kterými Návrh předběžně počítá. Pokud se bude (zpočátku) jednat o jednorázovou částku kolem 500 milionů (resp. jedno procento z výnosů privatizace Českého Telecomu), kterou musí ministr Vladimír Mlynář ve vládě teprve vybojovat, pak pro významnější dotace komerčním operátorům je to málo. Stejně tak je to málo pro „státní model“, pokud by novou infrastrukturu chtěl budovat sám stát. Snad to vystačí alespoň pro „nastartování“ něčeho smysluplného, v roli podobné „seed money“ (jakési zárodečné investice), právě skrze komunitní model.

Osobně v tomto ohledu považuji záměry Návrhu za rozumné. Jisté nebezpečí naopak spatřuji v tom, aby uvažované prostředky stát v rozhodující míře „nevysál“ sám, s odkazem na to, že jde o peníze určené jak na infrastrukturu, tak i na obsah – a po státu se přeci stále hlasitěji požaduje, aby nabízel kvalitní obsah, který bude uživatele motivovat.

Obsah, obsah a zase obsah

Do oblasti obsahu směřují i následující dvě připomínky pana Zbyňka Novotného:

5. Soustředit se více na aktivní podporu státu v oblasti obsahu/služeb pro širokopásmové připojení a aplikací pro širokopásmové připojení – bez obsahu a služeb nebude nikdo o širokopásmové připojení mít zájem a všechny předchozí kroky jsou zbytečné".

6. V obsahu a službách prosazovat více obsahu (digitální televize a rádio), komunikací (IP telefonie) či vzdělávání (e-learning). Ve veřejné oblasti konečně uspět v nabídce přehledných a použitelných služeb e-governmentu a nezapomínat na potřebu širokopásmového připojení „státu“ jako takového".

Návrh přitom sám a explicitně říká, že rozvoj obsahu bude stát aktivně podporovat (byť to možná málo akcentuje a vůbec nerozvádí jak). Počítá s tím, že kromě nové infrastruktury (v oblasti poslední míle / posledního metru) bude aktivně podporovat také nové projekty z oblasti obsahu. Také zde má být použit princip spolufinancování – stát by přispěl maximálně do výše 50 procent nákladů, a to jak jednorázových („zřizovacích“), tak i na první rok provozu (zatímco u infrastruktury je to pouze na zřizovací náklady, nikoli na provozní).

Důležité také je, že „měšec“ pro přímou podporu (Fond pro rozvoj vysokorychlostního přístupu) bude společný jak pro obsah, tak i pro novou infrastrukturu. Pak je samozřejmě zajímavou otázkou, jak obě tyto oblasti vhodně vyvážit. Toho se zřejmě týká i pátá připomínka Zbyňka Novotného (viz výše).

Diskuse na téma „obsah vs. infrastruktura“ se rozhořela i na invexové debatě nad Návrhem (podrobněji viz článek"Invex 2004: jak dopadla diskuse o broadbandu?") a i přes původně vyhraněné preference obsahu nakonec vyzněla ve smyslu souběžné podpory obou oblastí. Bylo přitom zajímavé sledovat dosti vyhraněná stanoviska typu: my budeme investovat do infrastruktury, ovšem musí být k dispozici vhodný obsah, který bude motivovat uživatele. Nebo z opačné strany: my zainvestujeme do obsahu, jakmile bude na místě vhodná a dostupná infrastruktura.

Osobně se obávám, že takto vyhraněná stanoviska nikam nevedou, maximálně do vzájemného „deadlocku“ (uzamknutí). Řešení vidím pouze ve vývoji „po spirále“ – vždy se něco zlepší v jedné oblasti, což bude motivovat další oblast, aby také ona něco přidala atd. Přitom nejde zdaleka jen o obsah a infrastrukturu, ale také o celkovou gramotnost uživatelů, o koupěschopnost obyvatel, celkové ekonomické klima atd.

Kde začíná broadband?

Další připomínkou pana Zbyňka Novotného, či spíše rovnou návrhem, je posunout spodní hranici broadbandu (vysokorychlostního přístupu) na 1 Mbit/s.

7. Spodní hranici kapacity posunout na 1 Mbit/s a poučit se z penetrace technologií v Evropě – Francie, Německo či Anglie jednoznačně ukazují, že ověřenou cestou je xDSL. Přestat uvažovat o mobilních komunikacích (GPRS sem nepatří, CDMA není dostatečně kapacitní a 3G sítě jsou v nedohlednu)".

Jistě, je to možné. Na Invexu padl návrh i na 10 Mbit/s – i to je možné. Čeho tím ale dosáhneme? Změní se rázem nabídky providerů a třeba místo rychlosti 256/64 kbit/s začnou za stejné peníze rovnou nabízet 1024/256 kbit/s? Asi ne.

Je to znovu otázka definice broadbandu (vysokorychlostního přístupu). Troufnu si říci, že naše definice (v Návrhu, ale i dříve, ve Státní informační a komunikační politice) je jedna z nejsmysluplněj­ších, se kterými jsem měl možnost se setkat – právě tím, že má dvě části, „nezávislou na čase“ a „časově závislou“. Nebo také „cílovou“ část (s požadavkem, aby přípojka neomezovala) a „aktuální“ část, odpovídající našim současným možnostem (aspoň 256 kbit/s), s předpokladem dalšího vývoje. Obávám se, že lépe broadband definovat nejde a že „jednosložkové“ definice jsou vždy horší.

A co odkaz na xDSL? Poučit se z penetrací xDSL v Evropě? Ale vždyť Návrh ADSL ani jiné xDSL nezatracuje. Já jsem v návrhu nenašel nic, co bych mohl interpretovat stejně jako Zbyněk Novotný:

Na co se vlastně MI spoléhá? Na kabelové rozvody ne. xDSL také odsuzuje (to bych označil za první velkou chybu, viz masový rozvoj xDSL ve Francii, Německu či Velké Británii).

Naopak, návrh přisuzuje xDSL technologiím větší růstový potenciál než třeba kabelovým rozvodům:

[Návrh] " (…) dostupnost vysokorychlostních přípojek realizovaných prostřednictvím technologie xDSL se bude postupně zvyšovat. Lze předpokládat, že toto tempo bude vyšší než u přípojek realizovaných s využitím televizních kabelových rozvodů a že se bude dále zrychlovat."

Současně ale konstatuje, že i nasazení xDSL má své limity, a tudíž ani xDSL nebude univerzálním řešením:

[Návrh] "Nelze však očekávat, že xDSL technologie zajistí celoplošnou dostupnost vysokorychlostního přístupu. Důvody jsou ekonomické i technické: nasazení xDSL technologií se vyplatí jen v lokalitách s dostatečnou koncentrací potenciálních zájemců. Po technické stránce nelze tyto technologie nasadit na příliš dlouhá účastnická vedení.

Je toto odsouzením technologií xDSL? Pravdou je to, že Návrh neslibuje žádnou konkrétní přímou pomoc operátorům, kteří budou xDSL nasazovat (nějaké dotace, úlevy apod.). To by opět bylo přinejmenším na jednu otázku: a kterému operátorovi? Slibována je pouze nepřímá pomoc (lepší legislativa, odstraňování překážek atd.).

O mobilních komunikacích se návrh zmiňuje v obdobném smyslu: mají své místo na trhu, ale ani ony nejsou univerzálním řešením.

Legislativa, daně

Další oblastí, do které směřují připomínky pana Zbyňka Novotného, je oblast legislativy a daní:

8. Nalézt systémovou podporu státu v legislativě a případně i v daňové oblasti – stát musí podpořit možnost pořízení širokopásmového připojení i odpovídajících nástrojů k jeho využití jak u obyvatelstva, tak u malé a středně velké podnikatelské sféry. Pochopitelně pouze v časově omezené podobě.

S nepřímou podporou v legislativě Návrh skutečně počítá, když hovoří o zlepšování legislativního prostředí, důsledném převzetí evropského regulačního rámce, zlepšování investičního klimatu atd. Důležité ale bude, aby nezůstalo jen u deklarací.

Zajímavé je volání po daňových úlevách. Ty v Návrhu skutečně nejsou, ač se ministr Vladimír Mlynář o jejich zavedení sám pokoušel (viz jeho návrh HomePC). Že by tedy jejich nezařazení do Návrhu bylo důsledkem stavu jejich prosazování ve vládě (zřejmě asi ne moc úspěšného)?

Téma daňových úlev pro připojení k Internetu bylo zde na Lupě (a samozřejmě i jinde) široce diskutováno a spektrum názorů bylo dosti široké – od volání po daňových úlevách až po prosazení nižšího DPH (menších odvodů státu) ze služeb elektronických komunikací. MI ČR se snaží i o snížení DPH , cestou přeřazení služeb elektronických komunikací do snížené sazby DPH, v rámci celé EU. Zatím ale neúspěšně.

Od Zbyňka Novotného, jako poslance za ODS, bych očekával spíše akcent na tuto cestu než na daňové úlevy (pokud lze jeho připomínce rozumět ve smyslu daňových úlev, omezených v čase).

Vysokorychlostní přístup jako součást univerzální služby?

Dalším široce diskutovaným tématem je otázka toho, zda by se broadband (vysokorychlostní přístup) měl stát součástí tzv. univerzální služby. Návrh něco takového naznačuje, když říká že

Strategie však považuje za potřebné, aby se stát aktivně angažoval (…) nepřímo, a to:

  • novým vymezením univerzální služby odpovídající potřebám občanů a realitě trhu"

Tady je vhodné si uvědomit, že univerzální služba bude v novém zákonu o elektronických komunikacích pojímána jinak než dosud. Dnes je „povinností“, zítra by měla být spíše právem (právem poskytovat univerzální službu), o které by poskytovatelé měli soutěžit ve výběrovém řízení. Teprve když žádný nebude mít zájem, bude to někomu „nadiktováno“. Rozsah univerzální služby bude i nově stanoven přímo zákonem, ovšem s tou důležitou výhradou, že regulátor (Český telekomunikační úřad) má právo posoudit, zda vůbec je třeba řešit poskytování příslušné služby skrze univerzální službu.

Jinými slovy: pokud regulátor zjistí, že služba je na trhu „dostatečně dostupná“ (její poskytování je zajištěno „za podmínek srovnatelných s požadavky na zajištění univerzální služby“), pak její poskytování nikomu neuloží. Takže vysokorychlostní přístup by klidně mohl být zahrnut do zákona, ale nemusel by být jako univerzální služba vůbec realizován.

Z tohoto pohledu je tedy námitka pana Zbyňka Novotného

BRAND24

9. Lépe začlenit potřebu širokopásmového připojené do navrhovaného Zákona o elektronické komunikaci (například ve formě Universální služby)

oprávněná, protože vysokorychlostní přístup skutečně v zákoně zmiňován není.

Osobně si ale myslím, že by vysokorychlostní přístup vůbec neměl být řešen přes univerzální službu (a tato by se měla postupně spíše redukovat až zcela zrušit, než naopak rozšiřovat).

Měl by být broadband (vysokorychlostní přístup) zahrnut do univerzální služby?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).