Regulací za šťastné hudební zítřky?

Apple provozuje svůj iTunes již dva roky a za tu dobu s ním zatím získal ty nejlepší zkušenosti. Čísla hovoří za vše: do října loňského roku si na něm lidé stáhli na 150 milionů písniček a podíl iTunes na celém trhu „legální hudby“ se odhaduje mezi 70 a 80 procenty. Nejdříve samozřejmě nabral zkušenosti na americkém kontinentu, aby dále vyrazil do světa. Jak se zdá, s příchodem na evropskou půdu získal kromě dalších uživatelů i cennou zkušenost s místní byrokracií, které zjevně není žádný úspěch dost malý, aby nešel „zkorigovat“. Po rozhodnutí o pokutě pro výrobce Windows tak nyní přichází na řadu další zajímavý případ, jehož rozhodnutí může napovědět mnohé o našem budoucím společném prostředí.

Podle mluvčího Evropské komise je vyšetřování ve velmi raném stádiu, avšak už nyní lze z argumentů obou stran zachytit něco záblesků z podivuhodného světa právně-politického bojiště těch největších rozměrů. Komisi se nelíbí, že Apple vyžaduje za stažení písně ze svého portálu ve Velké Británii 79 pencí (asi 1,14 eura či 34 korun), zatímco v jiných evropských zemích (bohužel zatím nikoliv v České republice) je to 0,99 eur (asi 29 korun). Objektivně nahlédnuto, nejde o nijak výjimečný úkaz, rozdílné ceny podle regionů uplatňuje řada výrobců, průmyslem počínaje a softwarem konče. Tak proč zrovna iTunes?

Samozřejmě může zaznít odpověď, že je tomu tak proto, že jde o americkou firmu, která je úspěšná a navíc se začíná „roztahovat“ i na evropský kontinent, kde zdejší firmy podobným potenciálem nedisponují a ani nejeví náznaky možného rozkvětu v budoucnosti. Nemusíme však být takto „eurofobní,“ aby nás postoj Evropské komise nezarážel: zatímco různé ceny Windows podle zemí prodeje nikoho z „dohlížitelů“ nepobuřují, regionálně odlišená cenová politika výrobců aut už před nějakou dobou prošla srovnatelnou kritikou jako iTunes, a i když silná automobilová lobby zatím její úpravě vzdoruje, patrně se jí nevyhne. McDonalds rovněž bez problémů používá různé ceníky podle jejich jazyka (a slavný BigMac index dokonce tohoto jevu využívá k měření ekonomického prostředí dané země). Takto to vypadá, že v podstatě kdokoliv s podobným přístupem k cenám u vlastních výrobků může čekat, že na něj padne ruka evropského zákona, aniž by bylo předem jasné, podle jakého klíče postupuje mozek, jenž tuto ruku vede.

Navíc i v případě, že přijmeme obvyklou argumentaci, hájící regulaci cen – tedy že je nutné chránit spotřebitele, aby nebyli diskriminování podle své národnosti atd. – narazíme na zcela praktické překážky k jejímu výkonu. Ve Velké Británii se dodnes platí librami, takže lze jen těžko srovnávat cenu za stejnou písničku, nabízenou v Evropské unii, kde platí eura. Co když případ dojde až k soudu, kde se ukáže, že v den jeho konání je shodou okolností kurz takový, že ceny za skladby budou vycházet stejně? A jestliže se bude posuzovat stav platný v době podání žaloby, co když se Apple odvolá právě v době, kdy kurz bude „hrát“ v jeho prospěch? Ke všemu je snadné evropským stěžovatelům namítnout, že iTunes je obchod internetový, takže pokud si zákazník bude chtít koupit skladbu levněji, principiálně mu nikdo nezabrání objednat si ji na americkém či evropském portále a platit v dolarech či eurech. Bude Evropská komise raději zakazovat i mezinárodní obchod?

Nezbývá než doufat, že tentokrát zvítězí hlavně zdravý rozum a cenu za písničky bude aspoň do nezanedbatelné míry určovat trh. Nejde o komoditu kriticky důležitou pro život, a to dokonce ani pro evropské obyvatele. Už jen z určitých morálních důvodů by však bylo dobré dát světu najevo, že zase tak podivná ta Evropská unie není.