Reklama není to nejhorší

Ilustrace: Nenad Vitas

Hartusení provází internetovou reklamu už od jejích prvních krůčků. Přiznám se, že příčiny, respektive míru této averze jsem moc nechápal – snad nadávat na „stupidní reklamu“ prostě patří k povinnostem každého pravověrného intelektuála. Odpor k webové reklamě, respektive k některým z jejích forem, má samozřejmě i zcela rozumné důvody; stránka se kvůli reklamním formátům načítá pomaleji, animace může rušit při čtení apod.

Všechny tyhle poznámky jsou xkrát omleté a tedy banální. Osobně jsem kromě blokování nových oken žádný filtr reklamy nikdy nepoužíval. Patřil jsem ovšem ke šťastlivcům, kteří měli k dispozici dostatečně rychlé připojení. Z profesních důvodů mě také zajímalo, jaká firma inzeruje na jakém serveru. Občas jsem se z reklamy dozvěděl informaci, která mě skutečně obohatila. A nakonec – různé reklamní objekty byly často malými uměleckými díly, jezdit po nich myší vedlo k zábavným efektům (jsem poněkud infantilní, nepopírám), vlastní reklamní sdělení pak bývalo obvykle technokraticky věcné („sleva na mobilní telefon XY“) a nijak nepopuzovalo. Vzato kolem a kolem, internetová reklama mi dosud nejen nevadila, ale spíše mne bavila. Někdy byla dokonce jasně zajímavější než vlastní článek.

A tím se po rozvláčném úvodu dostáváme k vlastnímu tématu této glosy. Co si myslet o službách, kde je klasická reklama třetích stran inteligentnější než vlastní obsah? Před nedávnem zde na Lupě vyšel článek K čemu e-mailový klient. Sám přistupuji k poště většinou přes webové rozhraní, a jsem tedy vystaven klasické reklamě. To mi jednak příliš nevadí (viz výše), jednak si pak s přihlouplou dobromyslnou přejícností říkám „no jo, on vydavatel přece také potřebuje vydělat“. Takže i kdybych narazil na reklamu opravdu nesympatickou, provozovateli serveru to přesto odpustím – je-li to reklama třetí strany.

Co se mi ale odpouští podstatně hůře, je propagace vlastního obsahu způsobem, ze kterého přímo čiší – no, diplomatičtější výraz než stupidita mě bohužel nenapadá. Člověk si pak chtě nechtě musí položit otázku: Copak opravdu neprodukují nic inteligentnějšího (mimochodem – produkují; to vše činí ještě paradoxnějším)? A právě zde se skrývá důvod, proč od jednoho českého freemailu přecházím ke Gmailu. Obrovský blikající čtverec na novou Nokii klidně snesu. Aby ale celkem vkusná a inteligentní reklama byla provázena odkazy na vlastní články nazvané ve stylu „Mamánci a kakánci“, to už je na mě moc. Funguji podobně jako Ignácius Reilly z Toolovy knihy Spolčení hlupců, určité obraty ve mě vyvolávají uzavření záklopky – a tohle byl bohužel jeden z nich, obrat, kterým kalich trpělivosti přetekl.

Stižen těžkým záchvatem misantropie, zhnuseně si říkám, proč takto inzerovaný obsah nemohou alespoň generovat podle nějakých údajů, kterými se uživatel identifikoval při registraci. A vůbec, co budou mít z toho, když někdo masochisticky laděný na takovýhle odkaz klikne? Kdo bude inzerovat na obsahu tohoto druhu, i kdyby vyhnali návštěvnost až do výšin nebeských? (Tj. racionální by snad bylo propagovat tu část vlastního obsahu, která je dobře prodejná, třeba reality nebo auta. Takhle si říkám, že ze mě nejen dělají debila, ale ještě způsobem, na kterém nemohou pořádně ani sami vydělat.)

Nemám prostě dále sílu číst podobné textové upoutávky a bannerová slepota se na tohle bohužel nevztahuje. Provozovatel to samozřejmě beze mě přežije. Nicméně zůstává obecnější otázka – vyplatí se snažit se uživatele udržet na serveru pomocí prostředků takto drastických? Popularita Spolčení hlupců podle mého názoru ukazuje, že problémy se záklopkou nemusejí být až zas takovou vzácností…