Ropná krize by mohla pomoci rozvoji teleworkingu

Mezinárodní agentura pro energii doporučuje několik drastických opatření k úspoře ropy. Pesimisté tvrdí, že po roce 2040 budeme s ropou pomalu na suchu. Pokud v té době bude lidstvo ještě existovat a nepobije se v globální válce o poslední barely ropy, bude zřejmě muset nejen jezdit na jiná paliva, ale též změnit mnohé ze svých návyků.

Je celkem lhostejné, jestli se stihne do té doby lidstvo připravit na svět bez ropy, a nebo jestli na to bude mít o pár let víc. Každopádně se ozývají hlasy, že ropná krize nastane tak jako tak a že vyvolá významné změny nejen v hospodaření států, ale také v chování lidí. Zejména když zaměříme svou pozornost na přesouvání našich tělesných schránek z místa A (domov) do místa B (práce) a na to, že benzín může stát za pár let i 50 korun. Ode dneška do dne D, kdy budou vlastnit ropu už jen sběratelé, se musíme připravit na přechodný stav. Bude to období úspor a hledání nových cest a technologií. A protože 21. století je stoletím Internetu, kde jinde bude lidstvo hledat záchranu než na síti sítí.

Už po staletí je v nás zakořeněný pocit, že za prací se musíme přesouvat. Ať už je to pár zastávek autobusem či několik desítek kilometrů autem, jsme na prostorách zaměstnavatele poměrně dost závislí. A někdy zcela zbytečně. Ještě nás však nikdo nepřitlačil ke zdi a nepřinutil, abychom se myšlenkou práce z domova doopravdy, seriózně a globálně zabývali. Své by mohla ale sehrát pořádná a dlouhodobá ropná krize.

Denní dojíždění za prací bude čím dál dražší, a tak alternativní způsoby „dopravy“ pracovní síly budou získávat stále více navrch. Práce z domova není v ČR sice ojedinělá, ale zaměstnavatelé „kancelářských krys“ stále dávají přednost tomu, aby měly své „krysy“ pěkně pod dohledem. Přitom mnoho profesí lze dnes provozovat vzdáleně – tedy z tepla domova. Když se rozhlédnu kolem sebe, dobrá polovina lidí by mohla pracovat formou teleworkingu. Co se týká vzájemných interakcí, tak s rozvojem broadbandu nebude ani problém s meetingy a videokonferencemi. Proč to tedy (zatím) nefunguje?

       

Podvědomě cítím, že bude zádrhel někde v pracovním právu, a zcela vědomě si uvědomuji, že hlavní problém pak bude v návycích zaměstnavatelů i samotných zaměstnanců. Myslím, že stále obecně panuje názor, že kdo je doma, ten se fláká. Dokazuje se to těžko. Ale na druhou stranu, nikde není psáno, že ten, kdo sedí v kanceláři na židli, musí nutně pracovat, že? V případě teleworkingu je tedy nutné rozvíjet zejména vzájemnou důvěru, klást důraz na výsledek, posilovat řídící a kontrolní nástroje a vhodně optimalizovat firemní procesy.

Jenže změnit pracovní návyky či pohled zaměstnavatelů na své zaměstnance se nikomu moc nechce. Zatím k tomu totiž nemají moc silný důvod. Ale možná, že už není daleko doba, kdy je ke změně přinutí vnější podmínky. Drahá ropa by mohla být jedním z impulsů. Pracovat z domova je totiž jedno z mála trochu pozitivních opatření, které mezinárodní agentura doporučuje. Mezi daleko drastičtější opatření patří třeba zákaz provozu soukromých automobilů v určitých dnech podle lichých či sudých čísel na značkách.