Hlavní navigace

Rozprodej svobody začal ve škole v Liberci

13. 1. 2006
Doba čtení: 3 minuty

Sdílet

Zapadnuta pod zprávami o počasí zůstala možná neškodná, možná však tragická událost z jisté liberecké školy. Její vedení připravilo pro žáky systém čipové identifikace, který rodičům nahlásí opozdilý příchod dítěte do vyučování SMSkou. Na povrchní pohled jde o užitečný nástroj, na ten hlubší však o strašlivé nebezpečí.
Aleš Miklík - nová karikatura

Ilustrace: Nenad Vitas

Symbolem dohledu je pro mnoho lidí čárový kód. Lze si představit společnost, která ho nechá lidem vytetovat na tělo. Demokratická společnost to ale neudělá, psal shodou okolností nedávno Ondřej Neff v Lidových novinách. A má bezesporu pravdu. Současný stav demokracie opravdu nedovoluje krok přes několik morálních hranic současně. Půjdete-li si nechat „očipovat“ psa, asi těžko nastřelí veterinář čip i vám. V tomto ohledu je řada poplachů a panik ohledně rozšiřování identifikačních technologií do našich životů opravdu zbytečná.

To však neznamená, že demokratická společnost do popisovaného totalitního stavu nemůže dospět. Ne jedním krokem, ne hned tetováním lidí, ale sérií mezikroků, které samy o sobě nikomu nebudou připadat nebezpečné. Každý z těch pokroků zároveň přinese lidem něco navíc – tu pohodlí, tu bezpečí, celkově bude na první pohled úroveň společnosti vzrůstat a nikoho nenapadne měřit neodhadnutelnou cenu nepatrného omezení osobní svobody s nezpochybnitelnou cenou vyššího bezpečí či nového užitku. Pokaždé tak může dojít k prodeji kousku svobody, jehož cenu nikdo nezná, za prchavý pocit větší jistoty, která však při dalším rozhodování o nových „bezpečnostních“ opatřeních už bude vydávána za nepostačující.

Některé z těchto mezikroků však nad jinými vynikají tím, že toto nebezpečí lépe zviditelní. Čím je tedy nový nápad liberecké školy odlišný od všech těch „užitečných?“ Především je rozdíl mezi individuální volbou, která se dotkne jen mne, a mezi rozhodováním skupiny lidí o svobodě skupiny lidí jiných. I dítě základní školy disponuje svými právy, mezi něž zcela jistě zapadá i právo na klidný příchod do školy bez vědomí neviditelného „dozorce“, odpočítávajícího zbývající vteřiny. Samozřejmě že v případě rozumných rodičů asi přehnaný stres dítěti nehrozí, ale mohou vůbec rozumní rodiče se zařazením svého dítěte na „listinu podezřelých“ souhlasit?

Mnohem větší nebezpečí se však skrývá v nenápadné infikaci dětského povědomí o světě kolem sebe představou, že je zcela normální být v běžném životě pod stálým dohledem. Zatímco mladší žáci si na opatření zvykli rychle a nevadí jim, starším se moc nelíbí, píše se v článku. Samozřejmě, mladší dítě nepozná odvrácenou stránku momentálního přepychu „nové hračky“ a pozornosti médií. Od toho jsou tu dospělí, aby dohlédli za obzor dnešního dne. Zde však naše naděje končí, neboť o systém už projevily zájem i další školy. Nejvíce jich je z Prahy. ‚Je to úžasná věc. Chceme to také zavést,‘ říká například ředitelka Základní školy na náměstí Curieových v Praze 1, Libuše Vlková. ‚Chceme, aby rodiče měli jistotu, že jejich dítě do školy bezpečně dorazilo.‘

BRAND24

Všechny tyto děti budou jednou dospělými, kteří budou také rozhodovat o jistotách a svobodě svých vlastních dětí. Jestliže ony chodily do školy s čipem v kapse, proč by jejich děti nechodily s čipem připevněným trochu „spolehlivěji“? A proč by oni sami nechodili pod dohledem včas do práce, k lékaři, k volbám…?

Možná vám připadá, že vyrábím z komára velblouda, možná rovnou dvouhrbého. Že všechny tyhle řeči jsou jenom teorie a nic z toho se nemusí vyplnit, že lidé nejsou hloupí a nenechají si svobodu vzít. Možná. I tak tu ale zůstává ležet otázka „proč vlastně“? Proč riskovat tragický vývoj za tak mizernou cenu? Když dítě bude chtít jít za školu, „pípne“ si v budově příchod a zase odejde. Pokud se mu něco cestou stane, vy budete stejně jeden z posledních, kdo se k němu ve městě dostane. Pravda je totiž taková, že násilí, natož utrpení, z lidské společnosti úplně vymýtit nelze, jedině za cenu, že násilí přejde na stranu „vykonavatele bezpečí“ (nepochybuji o tom, že v Pchjongjangu je v noci na ulici zcela bezpečno). To však samozřejmě nikoho dvakrát nezajímá. Co myslíte, jak uvažuje ředitel školy vašeho dítěte? A nakonec, jak vy sami?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je ředitelem médií vydavatelství Internet Info. V letech 2005 – 2008 působil jako šéfredaktor serveru Lupa.cz. Vystudoval Fakultu informatiky MU a Fakultu sociálních věd UK. Online komunikaci se věnuje i na svém blogu www.alesmiklik.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).