Hlavní navigace

Rytíř Jedi v táboře temné síly: několik námětů pro Ondřeje Malého

23. 5. 2012
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

Pomůže českým telekomunikacím průnik rytíře řádu Jedi do tábora Temné síly? Kde všude jsou oligopolní nástrahy a jak snadné je sklouznout k nim?

Jak je dobře známo, před několika týdny doplnil radu Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) novinář z Hospodářských novin Ondřej Malý, který se telekomunikační problematikou důkladně zabýval a patřil také k nejhlasitějším kritikům domácích telekomunikačních poměrů. Krátce po svém nástupu se objevil též v Hyde parku na ČT24 (v archívu stále k dispozici), kde vůbec první dotaz zněl, proč se přidal do tábora Temné síly, a Ondřej opáčil, že tam chce působit spíše jako rytíř řádu Jedi. Tak se tohoto vtipného příměru držme i dále.

Instalování vyhlášeného kritika do řídící rady toho orgánu, který předtím sám kritizoval nejvíce, je nepochybně od ministra Kuby (byl-li to jeho nápad – to ale nevíme) výborné. A to, ať už to bylo myšleno jakkoli – ať už šlo ministerstvu o skutečnou nápravu poměrů, nebo ať mu šlo pouze o vytvoření tzv. fíkového listu, tedy pěkně, věrohodně vypadajícího krytí současného stavu.

I vzhledem k tomu, že Ondřeje Malého dobře znám, nemám pochyb o tom, že nehrozí třetí varianta, tedy že se Ondřej okamžitě přidá na stranu Temné síly a tak, jak předtím ČTÚ a poměry na telco trhu kritizoval, je bude nyní bránit a přistoupí na taktiku, která je zde praktikována už léta: na zdržování, odsouvání a komplikování, tedy na činnost, která velkým operátorům v podstatě umožní držet situaci pevně v rukou tak dlouho, jak to bude možné, dokud nezasáhne vyšší moc například z EU. Na druhé straně ale lze mít obavy, že jej silný protivník (tedy operátoři), utahá, že jej přiměje přijmout jeho teze a rétoriku za vlastní – některé znepokojivé náznaky zde už jsou.

Komentátoři dlouhodobě upozorňují na to, že si tři čeští operátoři konkurují jen naoko a že právě tak i ČTÚ je regulátorem také jen podle jména, ale ne podle činů. Uvědomme si následující: historicky až prehistoricky zde byl jediný subjekt, jediná firma, která měla monopol na tzv. spojové služby, tedy pošty a posléze telekomunikace. Z toho důvodu v SPT Telecomu vznikali, vyrůstali odborníci – také skutečně kvalitní a schopní odborníci – na tuto branži, a když po deregulaci vstupovali na trh noví operátoři, získávali klíčový personál právě z SPT, později Českého Telecomu zlanařením. Jiní k dispozici nebyli. A právě tak zde rekrutoval své zaměstnance i ČTÚ. Samozřejmě, že generální management byl občas tvořen lidmi zvenku, ale klíčová střední a vyšší manažerská vrstva u operátorů i ČTÚ je tvořena “telekomáky”, kamarády z jednoho hnízda, kteří si skutečně nepůjdou po krku a kteří budou především velmi silně působit proti vzniku nové konkurence.

Bude virtuální operátor spásou?

Ondřej Malý v rozhovoru několikrát zopakoval význam nového, tzv. virtuálního operátora (či virtuálních operátorů, pokud jich bude více). Zdá se, jako kdybychom čekali právě na ně a pouze na ně, a že nás nikdo jiný z bažiny vysokých cen, zmatečných a neustále se proměňujících tarifů a dalších nepříjemných komplikací nevyvede.

Obávám se, že tomu tak není a že od virtuálů čekáme mnohem více, než skutečně přinesou – a zde (i jinde, viz dále) mám obavu z přijetí rétoriky velkých operátorů. Ti nám vlastně – jakoby prostřednictvím ČTÚ? – říkají: nechejte nás na pokoji, neomezujte, neregulujte naše podnikání, však přijdou virtuálové, to je přece to, co chcete, ti zařídí to narovnání trhu. A vidíte, virtuál přišel, a jak mu to trvalo, a ceny nemá vůbec nízké – podívejte se, my nejsme ti zlí viníci, holt tak to na českém trhu je a bude, atakdále.

S virtuály to ale nebude slavné. Volná spektra se u nás nedraží za babku a pořízení volných kmitočtových pásem pro virtuála nebude levnou záležitostí: dnes se hovoří o ne zrovna krátké řádce miliard korun, jen za vstupenku na trh. K tomu, aby mohl nový hráč začít na trhu tancovat, potřebuje investovat další (zřejmě) miliardy: pronájem kmitočtů nebude to jediné, co bude muset velké trojce platit, čekají jej obrovské investice do marketingu, do vybudování operátorské firmy. Tyto investice se budou muset investorovi vracet a virtuál tak v dlouhodobém výhledu nebude levný. Zcela jistě nasadí nějaké brutální ceny do startu v rámci word-of-mouth marketingu, ale dlouhodobě bude proti vůdčí trojce v horší pozici. Ta totiž už má dávno splacené všechny investice do infrastruktury, má klientelu rezistentní vůči změnám (pro Čechy typické), má pevně vybudované jméno a značku, má milióny smluv uzavřených na mnoho let dopředu (s velkými sankcemi za předčasné ukončení) a je především dodavatelem služeb (pásma, konektivity) virtuálovi – ten bude svému nad-operátorovi platit, platit a platit.

To ještě není vše: nadřízení operátoři mají spoustu možností, jak virtuálům – kteří jsou jejich nechtěnými dětmi; nebýt toho, že zřízení virtuála je podmínkou udělení nových frekvencí, nikdy by je sami neumožnili – znepříjemňovat život. Každý dnešní malý či alternativní operátor ví, jak je komplikované vyhovět všem technickým požadavkům (často zbytečného a buzeračního charakteru), všem certifikacím, jak dlouho všude čeká na odezvy – tedy jak “kvalitní” je zdržovací taktika velkých operátorů, hlavně ovšem u dědice SPT Telecomu.

Byl bych nakonec jen trochu překvapen, kdyby, až bude zcela jasné, za jakých (hlavně cenových) podmínek dostane virtuál možnost fungovat, se nakonec žádný zájemce neobjevil.

Shrňme si tedy: a) nelze spoléhat na to, že virtuální operátor vyskočí ze země hned, jak velké trojce nastane povinnost jej pustit do své sítě, může do plného provozu naběhnout klidně za dva, dva a půl roku, b) vzhledem k obrovským investicím na jeho straně není realistické od něj čekat dlouhodobé “zabijácké” ceny.

Více za stejně? Nebo více za méně?

V rozhovoru se rovněž tuším dvakrát z úst Ondřeje Malého objevilo, že jde hlavně o to, aby velcí operátoři nabízeli za stávající ceny více než nyní. To je ale podle mého názoru velmi špatná, až “závadná” úvaha, která opět naznačuje přistoupení na rétoriku a postoje operátorů. Tržby mobilních operátorů se všude ve vyspělém světě hroutí, protože jejich ceny jsou neudržitelné. I čeští operátoři už velmi dobře vědí, že nemohou chtít více a jejich jedinou snahou je udržet stav věci, udržet si současné vysoké tržby a tedy enormní marže.  Pokud by ČTÚ různými opatřeními tlačil na to, aby operátoři za současné ceny (tarify, paušály) nabízeli více než nyní, činil by přesně to, co chtějí i sami operátoři a co budou dělat tak jako tak.

Operátoři pracují s tak gigantickou hrubou marží, že je v podstatě nákladová stránka – tedy kolik kdo volá minut, pošle SMS či užije Internetu – moc nezajímá. Zajímá je jakýkoli nárůst výnosů. To je ostatně vidět na dnešních nejvyšších paušálech, které za vysoký měsíční poplatek nabízejí v podstatě neprovolatelné množství minut a nevyčerpatelné další bonusy, s významnou výjimkou přenesených dat.

Je to tedy úplně jinak. Základní jednotkou v telekomunikacích je minuta a cena za ni, všechno ostatní jsou obchodně-marketingové taškařice. V této ceně jsme v Evropě bohužel “na špici”, ta dokazuje, že u nás nepanuje konkurence, ale oligopol jednající ve shodě. Úsilí ČTÚ a nového člena jeho rady musí směřovat k nastolení tvrdě konkurenčního prostředí, jakkoli je to samozřejmě úkol velice těžký. Žádné náhradní cíle typu “více za stejně” do patronace ČTÚ nepatří.

Jedná ČTÚ vůbec dle zákona?

Chápu, že odpovědět na otázku, zda úřad, v jehož řídící radě (Rada ČTÚ je vrcholný orgán úřadu) sedím, porušuje zákon, je velice ošidné. Pakliže jsem tam ale méně než měsíc, vyhrknout, že “zcela jistě zákon neporušuje”, ale také nevěstí nic dobrého.

Podstatné totiž je, jak ČTÚ zákon naplňuje. Zákon je formulovaný vhodně, je dostatečně obecný, určuje obecné, ale srozumitelné a rozumné cíle – ten nejdůležitější se týká právě nastolení plnohodnotné hospodářské soutěže a ochrany uživatelů. Jde tedy to, zda úřad pracuje horlivě a usilovně ve prospěch uživatele a hospodářské soutěže, nebo zda plní liknavě, pomalu, se zpožděním, zda pracuje s nejkratšími možnými lhůtami a ne s nejdelšími možnými a podobně. Nestačí jen, aby ČTÚ jednal v zájmu spotřebitele – on musí jednat v jeho zájmu kvalitně, důsledně a rychle.

A kromě toho bych si ani tím přímým porušováním zákona nebyl jist – kdo může říci, že úřad s 500 pravomocnými úředníky se nedopustil porušení zákona, po jediném měsíci členství v radě? Myslím, že zde platí důvěřuj, ale prověřuj, tedy “doufám, že se zde zákon neporušuje, ale je potřeba to stále prověřovat”.

Ochrana zákazníka na prvním místě

Vzhledem k tomu, že ČTÚ nemůže nařizovat koncové, spotřebitelské ceny (ani za volání, ani za SMS, ani za data), je otázka, co tedy vůbec může – není vůbec sám o sobě jedním velkým fíkovým listem, který zakrývá telekomunikační kartel?

Je toho naopak velmi mnoho, co dělat může a na co by se měl nový člen rady zaměřit. Jde především o ochranu zákazníka, ochranu maličkého jednotlivce před obří organizací. Drobných “křivárniček”, které dnes mají globální korporace vymyšlené a vůči kterým se jednotlivý koncový zákazník neubrání, jsou stovky. Začíná to tzv. všeobecnými smluvními podmínkami, dokumenty o desítkách stran psaných titěrným písmem, které jsou klientovi předkládány na pultě v operátorské prodejně se slovy “tady to prosím podepište” (“a obratem, za vámi čeká dalších pět zákazníků, neříkejte, že to všechno chcete číst, jsou to jenom formality a stejně na nich nic nezměníte”). Samozřejmě, že by šlo smluvní podmínky sepsat na jedinou stranu A4 velkým písmem – jejich rozvleklost a nesrozumitelnost pochopitelně nevznikla, že “takto nám to dali právníci” (jak zní oblíbená obhajoba), ale naopak tím, že globální firma zadala právníkům, aby vytvořili záměrně co nejdelší a nejnesrozumitel­nější dokument s tím, že se do něj ty nejdůležitější jedové kuličky o to lépe schovají. Podobných praktik ale najdeme desítky: od tarifů, kde jsou výhody jasně viditelné, ale nevýhody (např. FUP či některá velmi drahá volání) velmi dobře schované, přes velmi obtížné rozvázání smlouvy, přes dlouho trvající přenos čísel, přes skrývání přesného vyúčtování tak, aby si každý mohl jasně spočítat, za kolik tedy má tu minutu, až třeba k reklamám, které zavánějí klamáním zákazníka.

BRAND24

Regulátor nemůže nařizovat koncové ceny: je zde od toho, aby nastolil férová pravidla hry a tvrdě je vynucoval. To znamená, že koncový zákazník nemůže a nesmí být jakkoli znevýhodňován, musí být pravdivě a srozumitelně informován, nesmí být vystaven “právní šikaně”. Musí usilovat o to, aby vše bylo pro zákazníka co nejjednodušší – typickou věcí, která zní jako z pohádky a přitom je snadno realizovatelná (ač samozřejmě operátoři křičí opak a hovoří o strašlivé technologické náročnosti) je změna operátora “kliknutím myši”, nelíbí se mně můj operátor, sednu k počítači, párkrát kliknu a jsem u druhého. Jestli se toho dožiji, pak uznám, že instituce jménem ČTÚ pracuje dobře. Možná.

Jeden proti čtyřem?

V pohádce samozřejmě neměl jeden schopný rytíř Jedi problém skolit čtyři záludné Sithy, dnes se ale bojuje zvednutím ruky a jeden člen rady je přehlasovatelný mávnutím malíčku; navíc předseda rady má velmi významné samostatné pravomoci, jedná sám jménem ČTÚ, je přímo jmenován premiérem, dva další členové jsou vysloužilí politici a tak dále. Proto bych v tomto směru očekával od Jediho dopředu deklarovaný, “hrdý” přístup, jak se říkalo v rytířských dobách, když už ústup, tak se štítem a nikoli na štítě: chci dokázat to a to, chci prosadit ty a ty změny. Prosadím-li je, zůstávám a bojuji dál – neprosadím-li je do určité doby, jsem-li opakovaně přehlasovávám, odstupuji, nebudu se dál podílet na “prohnilostech”, když nemám síly je změnit.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je zakladatel společností Computer Press a InternetShops, novinář a autor odborných publikací, v současné době soukromý investor (mj. Fayn Telecommunications.). Jeho další materiály naleznete na www.bloc.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).