Sbohem, soukromí!

Ilustrace: Nenad Vitas

Oč jde? Abychom mohli Internet patřičně využívat, je často potřeba se anonymity zbavit, přestat přemýšlet nad tím, k čemu ten či onen server potřebuje znát náš telefon, e-mail, věk či adresu. Bereme to za samozřejmé a následně se těšíme ze služeb „zdarma“. Problém je v tom, že to vždycky něco stojí. Otázkou je, v jaké podobě si to provozovatel služby vybere.

Je to asi půl roku, co jsem zahájil jistý pokus: zřídil si schránku na freemailu a všude otrocky vyplňoval korektní adresu, registroval jsem se téměř všude – od web 2.0 aplikací po filosofická fóra, od komunitních serverů až po odběr „občasných“ novinek. A k mému velkému překvapení na sebe efekt nenechal dlouho čekat – za první týden dorazilo několik desítek spamů, druhý již několik set a třetí týden jsem obdržel zprávu, že moje schránka je plná, obsahovala totiž cca 4000 kousků.

Vše bylo zadarmo, jen o ten e-mail jsem přišel. Nevyžádaná pošta je však jen špičkou (tou možná nejmarkantnější a nejviditelnější) ledovce. Formulář s přihlašovacím jménem a heslem (který máme tak rádi) se může změnit na smrtelnou past. Pokud tak jako já potřebujete vyplnit několik desítek takových formulářů týdně, nutně budete opakovat jedno a totéž jméno a heslo – zvažte sami, jaký je problém navštívit vaši e-mailovou schránku. Jedinou prakticky použitelnou možností je používat dvě hesla, na důležité a občasné záležitosti.

Nedávno mě potkala jiná zajímavá věc: čekal jsem dlouho na odpověď od šťastného uživatele Gmailu na mnou zaslaný článek. Místo toho, abych jako každý slušný člověk počkal s vnitřním odůvodněním, že třeba není doma, má moc práce a podobně – naskytla se mi na mém Gmailu zajímavá podívaná – vidím, že indikátor přítomnosti svítí zeleně, a mám tedy oprávněný důvod být rozezlen na svého šéfredaktora. Google mi dal nástroj na šmírování a nikomu to zas až příliš nevadí, zvláště pokud chce být, alespoň pro některé lidi, „viditelný“.

Nepřekonatelným problémem není ani někoho (kupříkladu zcela anonymně) vylákat na své stránky a zjistit si jeho IP adresu a rázem vidím, zda je můj partner/partnerka doma, ve škole nebo je někde, kde být zřejmě nemá. Nebo ve druhé variantě; lákat někoho zcela transparentně, jen si, jako by mimoděk, zjistit jeho adresu spolu s časem připojení (což také není příliš obtížné). A ejhle – známé lidové „šmírování“ je na světě a myslím, že zde platí snad ještě víc než v běžném (atomárním a reálném) světě, že příležitost dělá zloděje.

Při pohledu na povyk Úřadu pro ochranu osobních údajů z úniku každé maličkosti v porovnání s tím, co běžně (aniž si to uvědomujeme) děláme, zůstává rozum stát. Placení státní úředníci horlivě kontrolují, zda neuniklo něco, co jsme dávno v několika desítkách exemplářů již vypustili.

Navíc se naskýtá otázka etičnosti a bezpečnosti – mám právo někoho sledovat (slovo „šmírovat“ se sice nabízí, ale rozhodně ho nepoužiji), a co s takto získanými informacemi můžu dělat? Ve kterém okamžiku začne mé svědomí stávkovat? Osobně doufám, že nejpozději v tom, ve kterém se stanu z dravce obětí. Což konec konců není nic nepravděpodobného.