Sdílení souborů před soudem a v regálech hypermarketů

Jednou z méně zajímavých zpráv ze světa komunikací, které se v nedávné době objevily, je i to, že nejvyšší soud v USA se bude zabývat otázkou porušování autorských práv výměnnými sítěmi Grokster a Morpheus.

Spor, který v různých obměnách probíhá již notnou dobu, spočívá v žalobě majitelů autorských práv multimediálních obsahů, především studia MGM, po kterém byl také pojmenován, „proti provozovatelům systémů na výměnu souborů“. V těchto systémech se totiž mění „intelektuální vlastnictví“ a zábavní koncerny štve, ze z toho nic nemají. Proto se pokoušejí pohnat k zodpovědnosti – a pokud možno zlikvidovat – právě provozovatel výměnných systémů. Ti argumentují tím, že nemohou za to, jaká data si uživatelé v jejich sítích šíří. A vypadá to, že s touto obhajobou jsou na koni. Nepředpokládá se totiž, že by nejvyšší soudní instance, ke které byla causa dohnána po několika odmítnutích v níže položených patrech amerického soudnictví, chtěla a měla důvod rozhodnout jiným způsobem než její předchůdci.

Za dobu, po kterou se soudy mezi provozovateli výměnných sítí, občas jejich uživateli a sem tam ISP, kteří tyto uživatele připojují do Internetu, vedou, došlo v oblasti výměnných systémů a především pak jejich obsahu k něčemu, co bych nazval celkovou stabilizací situace. Několik globálních výměnných systémů a bezpočet jejich různých malých odnoží a jednotlivých bodů nabízí v podstatě neomezený výběr multimédií. Hudba od nesmrtelné klasiky přes nejnovější pecky až po rarity a sběratelské nahrávky na Internetu prostě, soudy nesoudy, je. Co se situace v oblasti tak říkajíc elektronické kinematografie týče, pak výměnné systémy hostí nejnovější filmy dříve, než se vůbec dostanou do kina. To je ostatně notoricky známá skutečnost.

Výměna multimediálních dat – hlavně tedy muziky a filmů – už dávno není jenom otázkou uživatelů počítačů, není otázkou těch, kteří se na takové filmy koukají, a producentů, pro které představuje ztráty. „Nelegální šíření“ „intelektuálního vlastnictví“ živí rozhodně ne intelektuálním chlebem ve světě i v ČR pěknou řádku zaměstnanců a podnikatelů. Troufám si tvrdit, že nebýt filmů a hudby, prodala by se možná desetina objemu prázdných CD a DVD médií. Vypalovací mechaniku kteréhokoliv typu by si pořídil každý desátý z těch, kteří ji již mají. A víte proč? Protože kromě hudby, filmů a pirátských programů už nic dalšího na Internetu ani v běžném PC nezabírá tolik místa, aby to CD nebo DVD vůbec potřebovalo.

Stejný vztah jako na prázdné nosiče a zapisovací mechaniky můžeme velmi snadno promítnout do vysokorychlostního připojení k Internetu. „Nevím, proč bychom měli platit za ten drahý Internet, když ho máme přes telefon dva roky a funguje,“ říká uživatelsky počítačově gramotná žena v domácnosti. „Ale když pak budeme stahovat filmy, mamííí“ oponuje synátor. Podobné příhody svědkem jsem byl nedávno v hypermarketu. Koupit DVD přehrávač s podporou DivX, nebo ne? „Když si připlatíte tu pětistovku, budete se moci dívat na filmy z Internetu,“ nabádal manželský pár k nákupu ne úplně nejlevnějšího (ale stejně neznačkového modelu) prodavač ve středních letech. Jistě neměl na mysli, že by se za takový film mělo zaplatit, a kupující už teprve ne.

Krátce řečeno, ať už spor o dvě výměnné sítě v USA skončí jakkoliv, faktem je, že jejich dosah už dávno překročil hranice programů schopných někde najít písničku a pak ji nějak přehrát. S tím, čemu se u soudů říká hezky „krádeže intelektuálního vlastnictví“ a co autoři článků o technologiích jmenují opisem (existuje naprosto seriozní case study o řízení lokální sítě s „velkým provozem nástrojů pro vzájemný přenos souborů“), počítají tak či onak prodavači DVD, poskytovatelé připojení, výrobci vypalovaček, chemické závody produkující média. A možná tak trochu i prodejci polepů na CD, autoři komerčních programů na kopírování obalů DVD a další a další a další. O tom, zda jsou výměnné systémy legální, nebo ne, ať si v Americe nebo kdekoli jinde rozhodují soudy. Ale staly se, přímo a hlavně v důsledku, součástí naší kultury.