Hlavní navigace

Senzory Martina Malého: Z duše nenávidím smlouvání o ceně

22. 2. 2017
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

 Autor: Mny-Jhee / depositphotos.com
Čáry máry fuk, elektronika je hotová magie, kámo, a my nedovolíme, aby někdo jen tak zbůhdarma koukal do naší kuchyně!

Víte, tohle je hodně výbušné téma, které polovině lidí zdvihne mandle nad tím, jak „ten Malej vůbec netuší, jak to v oboru chodí“. S oblibou na to v podobných situacích odpovídám, že právě díky tomu mají dobrou příležitost slyšet názor od někoho, kdo nejede v kolejích fachidiotského „to se takhle dělá, vždycky se to takhle dělalo a jinak to nejde“. O co jde?

Z duše nenávidím smlouvání o ceně. Jít na arabský trh je zážitek, který si fakt odpustím. Jsem toho názoru, že cena má být jasná a daná, a případné slevy jsou benefit pro výjimečné situace. Nechci přijít do obchodu a koupit si věc za nějakou cenu jen díky tomu, že s prodavačem sjedu dvacetiminutovou scénku. Nemám to rád, nesedí mi to, ale na druhou stranu věřím, že jsou lidé, které to baví, kteří si to užívají a kteří to dokážou použít ve prospěch věci.

Ale i tak, mně prostě připadá podivné, když je někde nějaký ceník, ale ten ceník není správný, protože skutečná cena záleží na obchodníkovi, přes kterého to musíte smluvit, a ten vám, rozumíte, jen vám, váženému a sympatickému klientovi, dá výjimečnou slevu, kterou jinak dostanou úplně všichni. (Kdysi jsem se zúčastnil jednání inzertního oddělení, kde to bylo dovedeno do extrému: “Ceny máme pevně dané, je to XXX, je tam sleva, takže je to YYY”.) A pak právě nastupuje ta chvíle, kdy kroutím hlavou a říkám si: Proč? Co to je za nesmysl? Na to mi obchodníci vysvětlí, že to je běžný nástroj, dělá se to všude, je to taková obchodní praktika, bo konkurence nespí, a vůbec, nerozumím tomu.

Okej, chápu, že při nákupu “po kontejnerech” je obrovský prostor pro množstevní slevy a tak, ale nerozumím situaci, když vlezu na nějaký e-shop a tam není cena uvedená s tím, že je “na vyžádání”. Nota bene když se jedná o artikl, který není nijak unikátní. Třeba u elektronických součástek. Projdete čtyři e-shopy, cenu bez problémů najdete, a pátý po vás chce, abyste jim napsali, že vám pak cenu prozradí. Co by se stalo, kdyby ji měli na stránkách? Zemřeli by ti, co ji viděli, na krvácení z očí? Ať už je důvod jakýkoli, jedno je jisté: s největší pravděpodobností nakoupím jinde! Na jejich “práci s individuálními slevami” dlabu, navíc mám zkušenost takovou, že ty ceny zas takový zázrak nejsou. Plus navíc existence prodejců, kteří cenu řeknou hned a na rovinu, nabourává skálopevnost argumentu “dělají to všichni, ty tomu nerozumíš!” Možná nerozumím, ale jinde to jde.

Totéž platí třeba pro výrobu desek plošných spojů. Používám zahraniční služby, kam online nahraju podklady a během pár sekund vidím jejich vizualizaci a cenu zakázky. Zkoušel jsem najít českou s podobným komfortem. Možná už je to jinak, ale před rokem, když jsem hledal, to bylo stále dokola: Ne, ceník nemáme, pošlete poptávku mailem, my vám obratem odpovíme. Tak aspoň že mailem, protože tahle “uživatelská přívětivost” mi připomíná doby, kdy králem posílání dokumentů byl fax.

Svéráznou kapitolu tvoří datasheety. Kdysi, před mnoha a mnoha lety, to byl možná zajímavý obchodní artikl, podobně jako tomu je dodnes u norem. “Chceš informace? Zaplať!” Pak výrobcům došlo, že datasheet není recept na Becherovku ani slovesný klenot, ale dokumentace, která může sehrát docela zásadní roli v marketingu a přivést zákazníky. Přesto dodneška existují výrobci, co mají na webu magickou formulaci: “Datasheet zašleme na vyžádání, proti registraci apod.” A při registraci chtějí znát všechno, včetně čísla telefonu, velikosti firmy a plánovaného ročního objemu výroby. Dobře, pochopím to u nějakého ultraextra unikátního obvodu pro velmi specifické použití, který má jediného monopolního výrobce a dodává se šesti firmám na světě, ale pro nějaký běžný rádiový modul? Co přesně získají tím, že zájemcům znesnadní cestu k datasheetu, to nevím, ale vím, co nezískají: zákazníka.

UX DAy - tip 2

Ale po pravdě řečeno znám i firmy, kterým to tak vyhovuje, které jsou rády v nějaké své výlučné skupině a ani moc nestojí o to, aby se jejich výrobky šířily. Tam je to naprosto v pořádku. Jen mi nejde do hlavy, proč si pak stěžují, že jsou jejich výrobky málo rozšířené… Nevím, já tomu, jak jsme si už řekli, ani za mák nerozumím, ale není to třeba proto, že dostat se k těm výrobkům a informacím o nich je proces příjemný zhruba jako baryový klystýr?

Je to taková Hospoda na mýtince naruby: Postavili si hospodu hluboko v lesích, okolo vykopali příkop, před vrata dali formulář “Žádosti o povolení vstupu”, ale lidi jim tam přesto nechodí.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Sleduje, popularizuje a učí moderní webové technologie (HTML5 a podobné). Popularizuje nové nástroje a elektroniku, provozuje weby, sleduje dění na internetu, píše o něm a komentuje ho.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).