SIPVZ: Smlouvu s ACOL je výhodnější vypovědět

Zásadní chybou plánu realizace SIPVZ byla orientace na budování centralizovaného systému, která měla po převodu škol na kraje udržet ministerstvu školství stále ubývající pravomoci. Centralizace vyhovovala i odborářské lobby zastoupené náměstkem Műllnerem a totalitním pohrobkům v podhoubí Lidového domu. Z miliard se dají nenápadně a především beztrestně ukrajovat nejen jednotky či desítky, ale i stovky milionů, a na ministerské úředníky zatím v České republice po listopadovém převratu nikdy nikdo neměl. SIPVZ se ale pohybuje v poněkud výjimečném a progresivním prostředí: kombinace informačních technologií a škol se proto stala katalyzátorem pro překvapivě jednotnou frontu kritiků a odpůrců z řad pedagogů, IT odborníků, novinářů, regionálních politiků a dalších. Nová ministryně školství Buzková tak dostala do vínku nebývale účinnou zbraň k zahájení radikálních reforem v resortu školství i v přežívající politické praxi.

V diskusním příspěvku k článku SIPVZ na rozcestí?, který rekapituloval stav realizace projektu SIPVZ, zapochyboval Bohuslav Maška z jihlavské firmy M-soft o výhodnosti dodávky a napsal: „Takže paní ministryni školství můžu (zdarma) poradit: zrušte to, na tom nemůžete prodělat (alespoň finančně)!“. Na článek reagoval i Jiří Chvojka, jenž tentokrát již vystupuje za svou společnost GoodCom a doplnil řadu údajů, které domněnky Bohuslava Mašky uvádějí na pravou míru.

Ale nejprve si připomeňme známá čísla a statistické údaje týkající se vybavení škol před zahájením dodávek generálním dodavatelem, kde dosud nebyl zveřejněn výsledek průzkumu, který provedl AutoCont OnLine (ACOL) za 150 milionů MŠMT, přestože jej podle zadání veřejné soutěže měl provést ve vlastní režii. V rozhovoru pro Právo Vlastimil Palata uvedl: „Z našeho průzkumu vyplynulo, že v celkem 6.200 základních a středních školách je přibližně sto tisíc počítačů. Z toho 10 až 20 tisíc lze z dnešního pohledu použít. Zbytek považuji za šrot. Ve školách, které nyní vybavujeme, nebylo téměř nic. V těch zbylých 2.500 školách je přibližně 15 tisíc počítačů na akceptovatelné úrovni.“ Zde se setkáváme s několika nejasnostmi: Školy mají skutečně různé parametry. Jestliže bude v první fázi vybaveno jen 3.620 škol ze zhruba 6.200 celkem pouze 25.400 počítači, položme si otázku, kolik žáků je v těchto školách? Přiznám se, že jsem dosud vycházel z neoficiálních odhadů, které zřejmě nebyly nejpřesnější, případně pocházely z postupně zveřejňovaných údajů o zelených školách. V některých komentářích se tvrdilo, že jde o 25–30 procent všech žáků (400–500 tisíc), při posledních propočtech se dostáváme k hodnotě 47 procent všech žáků (750 tisíc). Ovšem kvůli tomu, že přibližně 1.500 zelených škol jsou vesnické malotřídky a speciální školy, je penetrace u průmyslových škol asi jen 15 procent.

Podstatným i když jednoduchým měřítkem pro hodnocení vybavenosti škol je poměrný počet žáků na jeden počítač. V nově vybavených zelených školách jde o 29,5. Přitom poměr u červených škol je při započtení všech dostupných počítačů 8,5 a při započtení nešrotových 56,7. Podle Koncepce SIPVZ z roku 2000 této hodnoty zelených škol dosáhla Francie na ZŠ v roce 1995, Maďarsko či Slovinsko na ZŠ v roce 1997. Ve stejném roce, tedy před pěti lety, dosáhly například Dánsko, Kanada, Nový Zéland, Norsko nebo Singapur poměru 7–9 žáků na počítač. Realizace SIPVZ pomocí dodávky generálního dodavatele tak na zelených školách zabezpečila dosažení v evropských zemích 5–7 let starého stavu a na červených školách zakonzervovala stav odpovídající vyspělým zemím před pěti lety. Toto zjištění je alarmující a můžeme tedy s klidným svědomím říci, že prioritou dalšího řešení musí být především zisk co největšího počtu stanic.

Jiří Chvojka v komentáři k článku SIPVZ na rozcestí? zveřejnil několik čísel přímo z ACOL, jež prokazují nejen přemrštěné náklady na řadu položek, ale i to, že prioritou dodávky jsou především pro školy nepotřebné služby, které jsou netransparentní a nekontrolovatelné. Při přímém nákupu školami nebo jejich zřizovateli či při použití modelu analogického britskému by tak náklady na jedno klientské pracoviště mohly být poloviční, ne-li ještě nižší. Připojuji k jednotlivým položkám dílčí komentáře:

Struktura nákladů v projektu Infrastruktura do konce roku 2005:

1. PC včetně SW a příslušenství – 720.000.000 korun, tj. 16 procent z celkové ceny – aktuální cena počítače ACOL je 17.700 korun, cena dodávky je tedy 446 milionů korun (pominu-li, že monitory prodává ACOL školám s 30procentním rabatem oproti aktuální dealerské ceně); aplikační software neměl být podle zadávací dokumentace veřejné soutěže součástí dodávky, přesto je účtován v ceně 105 milionů korun, operační systém darovala společnost Microsoft. Znovu zopakuji oblíbený výrok, že počítače nevyhovují zadání veřejné soutěže, protože nejsou multimediální.
2. LAN (kabeláž, rozvaděče, zásuvky atd.) – 310.000.000 korun, tj. sedm procent z celkové ceny  – cena za port přibližně 9.000 korun je evidentně nepřiměřená, u srovnatelných instalací s aktivními prvky dosahuje cena poloviční úrovně. Ve školách kategorie E se čtyřmi dodanými počítači by mohla být ještě výrazně menší a platit v tomto případě paušálních 36 tisíc korun za školu je nehorázné plýtvání.
3. Lokální infrastruktura (servery, tiskárny, aktivní prvky atd.) – 463.000.000 korun, tj. 10 procent z celkové ceny – tato položka vyžaduje podrobnější rozbor, ale nákladová cena je podle některých dostupných odhadů zhruba poloviční.
4. Centrální informační systém (servery, základní a aplikační SW, serverovna atd.) – 97.000.000 korun, tj. dvě procenta z celkové ceny  – CIS nenabízí nyní školám žádné služby kromě dohledových a poštovních, to je za více než sto korun měsíčně na klientské pracoviště poněkud málo. Využití CIS pro výuku je díky připojení škol rychlostí 64 kbit/s jen utopií.
5. Konektivita (globální infrastruktura, WAN, připojení na Internet atd.) – 1.100.000.000 ko­run, tj. 25 procent z celkové ceny – náklady mohly být při dnešních cenách nebo při využití nabídky Českého Mobilu zhruba poloviční.
6. Provoz (garantovaný provoz, servis, dohled do 31.12.2005) – 658.000.000 korun, tj. 15 procent z celkové ceny – on-site servis po dobu tří let je nabízen za příplatek 15–20 procent ceny klientského pracoviště, u serverů je zpravidla přímo v ceně. Nutné náklady tak jsou zhruba 89 milionů korun. Dle rozpočtu ACOL jde o plných 720 korun měsíčně na stanici.
7. Finanční náklady (úvěrové zajištění, pojištění, ochrana kurzových rizik atd.) – 297.000.000 korun, tj. sedm procent z celkové ceny – při přímém nákupu by první položka odpadla, cena pojištění je v řádu procent ceny dodávky atd. Skutečné náklady mohou být nejvýše třetinové.
8. Řízení výstavby a provozu (řízení, projektová činnost, administrativa atd.) – 385.000.000 korun, tj. devět procent z celkové ceny – tato položka vyžaduje podrobnější rozbor, ale při strategii bez generálního dodavatele by náklady konvergovaly k nule.
9. DPH – 400.000.000 korun, tj. devět procent z celkové ceny – bez komentáře.

Problémem je, že díky strategii generálního dodavatele a nákupu služeb zůstávají veškeré dodávky vyjma LAN v majetku generálního dodavatele, který se zavázal převést do majetku MŠMT bezúplatně pouze SKP. Převod lokální infrastruktury ale není jasný ani podle Blažkovce, ředitele Projektu III v sekci SIPVZ MŠMT: „Znění (…) Dílčí smlouvy tedy není jednoznačné, ale lze jej vyložit, že byla dohodnuta možnost převést na základě ustanovení o opci komplexní SKP, jehož součástí jsou i servery umístěné ve Školských zařízeních.“ Čili po ukončení kontraktu zůstanou možná školám jen LAN s téměř bezcennými klientskými počítači.

Ale k titulní otázce: Má Bohuslav Maška pravdu? Shrňme si to. Na roky 2003–2005 je pro Projekt III naplánováno ještě 2,24 miliardy korun. Připojení všech škol k Internetu do konce roku 2005 se dá na trhu získat za cenu 900 milionů korun, tedy 300 milionů korun ročně. Za zbývajících 1,34 miliardy korun lze nakoupit zhruba 60.000 stanic. I kdybychom tedy zapomněli na 2,4 miliardy korun, které již Projekt III papírově zhltl, byli by na tom čeští žáci nesrovnatelně lépe. Pokud bychom navíc použili modelu vstřícného financování ve spolupráci se zřizovateli, počet klientských pracovišť by se mohl výrazně zvýšit, nebo by se mohlo nakoupit vybavení škol na kvalitativně vyšší úrovni.

Otázkou je, co se smluvním vztahem k ACOL? Okamžité ukončení tohoto kontraktu je jediné možné řešení. A pro ACOL bude takovéto řešení zároveň nabídkou, kterou nebude moci odmítnout (jistě si pamatujete na Kmotra). Nikdo z nás si jistě nedovede představit, že by s ACOL a jeho mateřskou či sesterskými společnostmi v případě jakéhokoli sporu s MŠMT někdo ze státní správy či samosprávy ještě obchodoval, a i pro většinu zákazníků z podnikového sektoru by se tento holding stal okamžitě nedůvěryhodným. Případnou válku nemůže ACOL na žádné frontě vyhrát a pokud by dosáhl nějakého dílčího vítězství, bylo by to bezesporu vítězství Pyrrhovo. Takže podle mne Bohuslav Maška pravdu má.