Síťová neutralita v europar­lamentu uspěla, vyhráno ale zdaleka nemá

Poslanci Evropského parlamentu přijali v prvním čtení přísnější opatření, týkající se síťové neutrality. Přivřeli zadní vrátka, zanechaná v původním návrhu v podobě specializovaných služeb.

Minulý týden, konkrétně 2. a 3.4.2014, zasedalo plénum Evropského parlamentu a projednávalo řadu významných materiálů. Mezi nimi byl i návrh nařízení o jednotném evropském trhu elektronických komunikací, známý též pod přezdívkou Propojený kontinent. V zásadě se jedná o celý nový regulační rámec elektronických komunikací, s jehož původní verzí přišla již v minulém roce komisařka Neelie Kroesová. Konkrétně 11. září 2013, kdy byl původní návrh schválen Evropskou komisí.

Mimochodem: paní komisařka Kroesová je právě dnes v ČR, konkrétně  v Hradci Králové na konferenci ISSS (Internet ve státní správě a samosprávě), a zcela určitě se zde bude chlubit svým vítězstvím: odstraněním národních bariér a vytvořením jednotného telekomunikačního trhu, zrušením roamingu, či prosazením síťové neutrality. A nejspíše si nenechá ujít ani příležitost ukázat se i širšímu publiku, třeba nějakým svým vystoupením v tuzemské televizi. Osobně tipuji, že Hradec Králové a konference ISSS se stanou jakýmsi začátkem celého jejího oslavného turné. Nezapomínejme, že funkční období stávající Komise končí s koncem letošního října, a bude se volit Komise nová.

Nicméně to, co minulý týden prošlo evropským parlamentem, má místy na hony daleko k původnímu návrhu komisařky Kroesové. A to i v obou mediálně nejatraktivnějších oblastech, kterými jsou roaming a síťová neutralita. Nakonec se totiž europoslanci zachovali ještě radikálněji, než již tak radikální komisařka. Třeba u roamingu až europoslanci rozhodli o úplném zrušení roamingových příplatků, zatímco původní návrh se ještě odvolával na starší nařízení č.531/2012, které ceny roamingu regulovalo. No a u síťové neutrality právě oni zavřeli četná zadní vrátka (ne-li přímo vrata), která se v původním návrhu paní komisařky nacházela.

Ostatně, i poslanci evropského parlamentu měli svou motivaci, která je vedla jak k rychlejšímu projednávání, tak asi i k radikálnějším, hlavně ale co nejvíce mediálně viditelným rozhodnutím: mají před volbami (již příští měsíc), a mnozí z nich budou své mandáty obhajovat.

Co bude dál?

Hlavně ale: ještě není zdaleka vše u konce. Onen „Propojený kontinent“ má mít formu nařízení, a to společného nařízení Evropského parlamentu a Rady EU, a musí být přijat v režimu tzv. spolurozhodování. Což znamená, že s ním musí souhlasit jak Evropský parlament, tak i Rada EU (složená za zástupců exekutivy jednotlivých členských zemí). Nyní návrh úspěšně prošel (v prvním čtení) pouze Evropským parlamentem, zatímco Rada jej dostane na stůl někdy počátkem června. Pokud by jej odsouhlasila v takové podobě, v jaké se nachází, mohl by být zveřejněn a platit prakticky ihned poté.

Osobně ale takovýto průběh neočekávám. Spíše tipuji, že Rada EU bude mít na některé věci z celého návrhu jiný názor, a proto dojde na další fáze procesu spolurozhodování. To vede na další čtení v Evropském parlamentu (nyní proběhlo pouze první), a pokud se ani poté nepodaří najít kompromis přijatelný pro obě strany, je návrh předložen tzv. smírčímu výboru, který je složený ze stejného počtu zástupců Rady a Parlamentu, a snaží se naposledy nalézt nějaký oboustranně přijatelný kompromis.

Přijmeme-li tedy předpoklad, že současná podoba návrhu neprojde Radou zcela bez připomínek a že dojde na další čtení a hledání oboustranně přijatelného kompromisu, je třeba si uvědomit, že to už bude Evropský parlament jednat ve svém novém složení (vzešlém z nadcházejících voleb). A jak bude toto nové složení „naladěno“, je dnes těžké předvídat.

Co alespoň trochu předvídat lze, je absence současné „předvolební“ motivace u nově zvolených europoslanců. Stejně tak se všeobecně soudí, že Rada EU je méně odolná vůči lobbingu velkých telekomunikačních společností – a v důsledku toho lze zřejmě očekávat, že bude méně nakloněna radikálnějším krokům, obsaženým v návrhu. Takže pokud dojde na další projednávání celého popisovaného návrhu, jako že nejspíše dojde, lze asi očekávat určité „otupení jeho ostří“. Možná i dosti podstatné.

Vyloučit ovšem nelze ani to, že celý návrh nakonec úplně spadne pod stůl. Pokud by totiž nový europarlament dospěl k závěru, že se mu stávající návrh nelíbí, má možnost jej „nezvednout“ a nepokračovat v jeho projednávání. To by znamenalo úplný restart a nutnost začít s případným novým návrhem zcela od znovu.

O čem je síťová neutralita?

Pojďme nyní již konkrétně k otázce síťové neutrality a řekněme si, jak „dopadla“ v rámci prvního čtení v europarlamentu. Nejprve si ale neodpustím malé upozornění na to, že se síťovou neutralitou je to složité již jen proto, že není moc shody nad samotným obsahem tohoto termínu. Jinými slovy: různí lidé si pod síťovou neutralitou představují různé věci – a pak se divme tomu, když stejné opatření chápe jedna skupina jako podporu síťové neutrality, a druhá jako její flagrantní porušení. Svou pravdu mohou mít obě skupiny, protože každá vnímá a řeší něco jiného. Navíc každé slovně formulované opatření je už z principu určitou abstrakcí a přináší četná zjednodušení, otevírající dveře různým interpretacím.

Jen si zkusme naznačit, co všechno je možné si pod síťovou neutralitou představit:

  • pro technika může být podstatou síťové neutrality to, aby přenosové protokoly síťové vrstvy nadále fungovaly na principu best effort, tak jako to činí protokol IP. Tedy aby se vůbec nestaraly o to, co jsou ta která data zač, a se všemi nakládaly stejně. Aby nikomu nedávaly přednost, a snažily se v plné míře vyhovět všem. A když to nejde, tak opět krátí všem přenosům, bez ohledu na to, o jaká data jde.
  • pro jednoho uživatele může být podstatou síťové neutrality to, že si ke své internetové přípojce může připojit jakékoli funkční zařízení. Že mu nikdo nepředepisuje, že musí jít o počítač od výrobce A, s operačním systémem W od firmy M, nejméně ve verzi V atd.
  • pro jiného uživatele může být podstatné to, aby se ze svého připojení mohl „dostat“ všude tam, kam sám chce. Nikoli aby výběr jemu dostupných míst za něj prováděl někdo jiný, kdo mu bude určovat, kam se dostat smí, a kam se dostat nesmí (která místa jsou pro něj zablokována).
  • další uživatel může vnímat síťovou neutralitu jako své právo využívat takovou službu, jakou chce on. Nikoli že mu někdo jiný bude určovat, jaké služby používat smí, a jaké naopak používat nesmí (a to tím, že jejich používání zablokuje).
  • pro poskytovatele služeb, kteří své služby poskytují po Internetu, může být podstatou síťové neutrality to, aby měli stejné možnosti a šance jako ostatní. Aby o jejich možnostech a šancích nerozhodoval někdo jiný tím, že z jejich středu vybere některé, a ty pak nějakým způsobem zvýhodní. Třeba tím, že provoz směřující „k nim“ vyjme ze započítávání do objemových limitů, které uplatňuje vůči svým zákazníkům.

Ani těmito příklady to ale zdaleka nekončí: síťová neutralita je třeba o technikách řízení provozu (kdy a v jaké podobě je připustit a kdy už ne), o podpoře kvality služeb (tzv. QoS: ano či ne?), o různém zpoplatnění přenosu různých dat, a ve skutečně neposlední míře o dělení výnosů a zisků: mají vydělávat hlavně velcí poskytovatelé služeb, zatímco poskytovatelé přístupu (internetoví provideři) budou degradováni na pouhé provozovatele hloupých trubek, skrze které jen protéká to, na čem vydělávají jiní?

Co jsou „specializované služby“?

Nedivme se ale internetovým providerům, že se nechtějí smířit s představou postupně klesajících výnosů a vlastní degradace až na úroveň hloupých trubek. Že si naopak chtějí ukousnout co možná nejvíce z chutného koláče, který mezitím napekli největší poskytovatelé služeb (jako je Google a spol.).

To, čím by si poskytovatelé přístupu (internetoví provideři) mohli asi nejsnáze „ukousnout“ co možná nejvíce, jsou tzv. specializované služby (specialised service). Už s jejich definicí je pochopitelně potíž, ale pracovně si pod specializovanou službou můžeme představit „něco, co má provider plně pod svou kontrolou“, i co do rozhodování o případných omezeních a optimalizacích. Tedy třeba zda služba – na základě rozhodnutí svého poskytovatele – bude upřednostňovat něco před něčím jiným, někoho před někým jiným, či něco úplně blokovat či zakazovat atd.

Jenže: nebude takovéto pojetí specializovaných služeb v rozporu s principem síťové neutrality? Tedy alespoň pokud ji budeme interpretovat ve smyslu možnosti volby na straně uživatele.

Celý problém přitom nestojí tak, že by internetoví provideři neměli mít právo poskytovat takovéto specializované služby. O co jde, je jejich koexistence s „klasickými“ službami přístupu k Internetu a vzájemné ovlivňování. Mohou být specializované služby, charakteristické „volbou na straně svého poskytovatele“ náhradou (substitutem) za ony „klasické“ služby přístupu k Internetu, postavené na principu „volba je na straně uživatele“? Pokud ne, a specializované služby musí koexistovat vedle „klasických“ služeb přístupu k Internetu, mohou je „utiskovat“ a „užírat“ jejich systémové zdroje, zejména přenosovou kapacitu?

Nebo smí mít specializované služby jen „aditivní charakter“, v tom smyslu že je lze pouze přidávat ke službám přístupu, bez toho, aby je jakkoli omezovaly či jinak ovlivňovaly?

Původní návrh celého nařízení, tak jak jej zveřejnila Komise, definoval specializované služby poměrně široce (rozuměj: vágně). Přitom zmiňoval, že by neměly být prezentovány ani (běžně) používány jako náhrada (substituce) za „klasické“ služby přístupu k Internetu:

„specializovanými službami“ se rozumí služby elektronických komunikací nebo jiné služby, které umožňují přístup ke konkrétnímu obsahu, aplikacím nebo službám, případně jejich kombinaci, a jejichž technické vlastnosti jsou mezi koncovými body kontrolovány, nebo které umožňují odesílat nebo přijímat data mezi určitým počtem subjektů nebo koncových bodů a nejsou nabízeny ani běžně používány jako náhrada za službu připojení k internetu;

Pak obsahoval již jen poměrně slabé pojistky proti tomu, aby fungování specializovaných služeb šlo na úkor služeb přístupu k Internetu. Konkrétně to bylo v původním návrhu formulováno jako požadavek na to, že:

Poskytování specializovaných služeb nenarušuje opakovaně nebo trvale obecnou kvalitu služeb přístupu k internetu.

Vzhledem ke způsobu fungování dnešního Internetu (na negarantovaném a „best effort“ principu) se obávám, že toto otevírá prostor k tomu, aby specializované služby skutečně fungovaly na úkor služeb přístupu k Internetu. Domyšleno do důsledku, moc by už nebránilo tomu, aby při nedostatku reálné konkurence mezi poskytovateli takovéto specializované služby postupně převálcovaly dosavadní služby přístupu k Internetu. Aby je nejprve omezily k nepoužitelnosti, a samy se pak prosadily místo nich.

Co poslanci změnili?

Asi jsem nebyl sám, kdo to takto vnímal – protože i europoslanci nakonec (zejména díky pozměňovacím návrhům č. 234 až 236 nizozemské poslankyně Marietje Schaake) přijali v prvním čtení výrazně striktnější pravidla pro specializované služby. V tom smyslu, že musí mít svoji vlastní („logicky oddělenou“) kapacitu a smí být nabízeny pouze tam, kde je dostatek síťové kapacity – tak, aby takovéto služby byly poskytovány navíc (aditivně) ke službám přístupu k Internetu, a nezhoršovaly dostupnost ani kvalitu služeb přístupu k Internetu:

Specializované služby smí být nabízeny pouze tehdy, pokud je kapacita sítě dostatečná k poskytování těchto služeb jako doplnění ke službám přístupu k internetu a pokud nenarušují dostupnost nebo kvalitu služeb přístupu k internetu

No a do definice samotných služeb přístupu k Internetu poslanci doplnili požadavek na to, aby fungovaly „v souladu se zásadou neutrality sítě“. To v původním návrhu Komise nebylo. Samotnou síťovou neutralitu přitom poslanci definovali (přímo v textu nařízení, nikoli jen v recitálu) takto:

„neutralitou sítě“ se rozumí zásada, podle které se s veškerým internetovým provozem nakládá rovnocenně, bez diskriminace, omezení nebo zásahů a bez ohledu na odesílatele, příjemce, typ, obsah, zařízení, službu nebo aplikaci;

Osobně tomu všemu rozumím tak, že šance na specializované služby je například na plně optických přípojkách: ty obvykle mají dostatek (dosud nepoužívané) kapacity na to, aby se dalo „přidat“ tolik, kolik nějaká specializovaná  služba potřebuje, a současně to neomezilo služby přístupu k síti Internetu, fungujících na dosud využívané části dostupné kapacity. Podobně by to mohlo fungovat i na jiných přípojkách, které mají vyhrazený charakter (tj. jsou plně vyhrazeny jen pro jednoho zákazníka), pokud vedle kapacity, aktuálně využívané službou přístupu k Internetu, je zde k dispozici ještě další kapacita, využitelná pro nějakou specializovanou službu. Příkladem asi může být dnešní fungování služby O2TV na místních smyčkách u Telefóniky, či třeba fungování služby UPC Telefon na kabelových přípojkách od UPC.

Nicméně na takových přípojkách, které mají sdílený charakter, si poskytování specializovaných služeb moc představit nedokážu. Třeba v mobilních sítích. Protože zde by jakékoli vyhrazení kapacity pro jednoho zákazníka (pokud by vůbec šlo) nutně bylo na úkor služeb přístupu k Internetu (i pro ostatní zákazníky, resp. uživatele).

Content

A připomeňme si: požadavkem na síťovou neutralitu, který europoslanci přidali i do „klasických“ služeb přístupu k Internetu, fakticky vyloučili jakékoli blokování portů či celých URL adres nebo domén, či jen snižování rychlosti pro některé druhy provozu – jak to s oblibou dělají naši mobilní operátoři s vlastní sítí, v rámci svých politik FUP (Fair Use Policy). Jejich služby proto již nebudou službami přístupu k Internetu, protože nebudou vyhovovat požadavku na síťovou neutralitu.

Ostatně, ze stejného důvodu již dnes nemohou být službami přístupu k Internetu z pohledu toho, jak síťovou neutralitu chápe a vymezuje náš regulátor, v tomto svém dokumentu z prosince 2013.

12 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 8. 4. 2014 9:56
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Školení: Obsahová strategie a content marketing

  •  
    Proč je obsahový marketing výrazným trendem.
  • Jak navrhnout užitečnou obsahovou strategii.
  • Jak zlepšit workflow a výsledky copywritingu.

Detailní informace o školení content strategy »