Soud dal za pravdu Pirátům

Nejvyšší správní soud potvrdil, že díky fikci podpisu lze podat žalobu skrze datovou schránku i bez elektronického podpisu. Současně se ale opřel do některých mýtů a pověr, které kolem fikce podpisu panují již od spuštění datových schránek.

V srpnu loňského roku jsem zde na Lupě psal o tom, jak Piráti neuspěli u Městského soudu v Praze s žalobou na ministerstvo financí. Ten ji odmítl s poukazem na to, že nebyla řádně podepsána. Přesněji: že byla doručena v elektronické formě bez (uznávaného) elektronického podpisu, a v zákonné lhůtě nebyla doplněna písemným podáním shodného obsahu.

Následovala kasační stížnost na tento postup Městského soudu, argumentující tím, že žaloba podávaná skrze datové schránky nemusí být podepsána (opatřena uznávaným elektronickým podpisem), protože se na ni vztahuje tzv. fikce podpisu. Podle ní je takovéto podání, činěné skrze datovou schránku, považováno za písemné a podepsané.

Jak jsem nadhodil v závěru svého předchozího článku ze srpna loňského roku, Městský soud v Praze si možná ani nevšiml, či nedostal informaci o tom, že žaloba byla podána skrze datovou schránku – a proto na ni nevztáhl fikci podpisu. Pravdou je, že v jeho rozhodnutí není datová schránka zmíněna.

Kasační stížnost řešil následně Nejvyšší správní soud a uznal její oprávněnost: ve svém rozsudku potvrdil, že v daném případě se fikce podpisu uplatňuje, takže žaloba skutečně nemusela být podepsána. Proto Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a vrátil mu celou věc k novému projednání.

Současně se Nejvyšší správní soud ve své rozsudku vyjádřil i k tomu, jak vlastně fikce podpisu funguje a jak může být aplikována. Tím odpověděl alespoň na část otázek, které kolem fikce podpisu panují již od spuštění datových schránek, a zatím se nijak neřešily.

Rozeberme si proto podrobněji, o jaké otázky vlastně jde, a co a jak k nim Nejvyšší správní soud řekl. I proto, že jeho rozhodnutí má formu judikatury, kterou by se ve své praxi měly řídit všechny soudy.

Co je fikce podpisu?

Začněme tím, co vlastně je ona „fikce podpisu“, o které je zde řeč: jedná se o ustanovení §18/2 zákona č. 300/2008 Sb., které zní následovně:

Úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.

Pokud si to přeložíme do lidské řeči, vychází z toho, že „činit úkony“, formou odesílání datových zpráv z konkrétní datové schránky, může více osob: tzv. oprávněné osoby (to jsou ty „uvedené v § 8 odst. 1 až 4“), a dále tzv. pověřené osoby. A že to, co je takto odesláno z datové schránky, má příjemce (pokud je orgánem veřejné moci, aby se jednalo o úkon) brát jako „písemné a podepsané“.

Výjimkou je situace, kdy by podání mělo být podepsáno více osobami současně. Například pokud za s.r.o. jednají dva jednatelé společně, a ne pouze jeden z nich. Pak se fikce podpisu aplikovat nedá – již jen proto, že by se muselo „doplnit“ více podpisů, než jenom jeden.

Oprávněná vs. pověřená osoba

Abychom správně docenili celou podstatu fikce podpisu, popišme si ještě detailněji rozdíl mezi oprávněnou a pověřenou osobou, o které se výše uvedená definice opírá. 

Oprávněnou osobou je ten, komu je schránka zřízena. Jde-li o datovou schránku fyzické osoby či podnikající fyzické osoby, je oprávněnou osobou přímo ta fyzická osoba, které byla schránka zřízena.

V případě datové schránky právnické osoby může být oprávněných osob více: například u s.r.o. jsou oprávněnými osobami všichni jednatelé společnosti, v případě akciové společnosti všichni členové jejího představenstva atd.

V případě datových schránek orgánů veřejné moci je oprávněnou osobou nejvyšší představitel příslušného úřadu, orgánu apod. Tedy například starosta, předseda, či ministr apod.

V praxi ale nelze předpokládat, že třeba ministr bude skutečně vybírat datovou schránku svého ministerstva. Proto existují ještě tzv. pověřené osoby, které mohou být pověřeny ke konkrétním úkonům s danou datovou schránkou. Jako například: mohou číst všechny došlé zprávy, s výjimkou těch určených do vlastních rukou. Nebo mohou číst všechny datové zprávy včetně těch do vlastních rukou. Nebo mohou odesílat datové zprávy.

A aby to bylo ještě praktičtější, existují ještě administrátoři (správci) datových schránek, kteří mohou zřizovat pověřené osoby a určovat rozsah jejich pověření.

V praxi, například u firem, úřadů atd., bývají pověřenými osobami nejčastěji pracovníci podatelny. A administrátory většinou pracovníci IT.

Otázky kolem fikce podpisu

Zkusme si nyní nadhodit některé zajímavé otázky kolem fikce podpisu, tak jak je formulována v zákoně (viz výše).

Fikce podpisu například neřeší „souběh“ se skutečným podpisem. Jak by se tedy měla uplatnit v případě, kdy podání již je opatřeno (uznávaným) elektronickým podpisem? Má se potom fikce aplikovat také – ve smyslu toho, že na podání pak budou jakoby dva podpisy? Jeden skutečný a druhý fiktivní (doplněný na základě fikce)?

Nebo: co když „skutečný“ elektronický podpis bude neplatný či nebude uznávaný, ale třeba jen zaručený? Má se vedle něj doplnit fikcí další fiktivní podpis, pochopitelně již jakoby platný a uznávaný? Nebo by v tomto případě, kdy už na podání nějaký podpis je, fikce neměla být vůbec aplikována?

Takovéto otázky Nejvyšší správní soud v popisovaném rozsudku neřešil.

Jenže to zdaleka není jediná otázka. Ještě zajímavější je otázka toho, čí podpis má být pomocí fikce „doplněn“ na podání, učiněné přes datovou schránku. Protože ani toto definice fikce neřeší.

Rozvod skrze datovou schránku

Představme si třeba datovou schránku fyzické osoby (pana M.), který dal právo přístupu k ní i své manželce (paní M.), včetně práva odesílat datové zprávy.

Pak si ale paní M. našla milence a rozhodla se své manželství ukončit. Návrh na rozvod podala k soudu – a to skrze datovou schránku pana M., vůči které stále je pověřenou osobou s právem odesílat datové zprávy.

Jak by se ale měl zachovat příslušný soud, jako příjemce tohoto podání (úkonu, učiněného skrze datovou schránku)? Podle fikce podpisu by jej měl brát jako podepsané. Jenže: kým podepsané? Panem M.? Nebo paní M.? Konkrétně v případě rozvodu dosti podstatné, čí podpis se na žádosti objeví. Či na souhlasu s takovýmto návrhem.

Představme si to ale také trochu jinak: nechť je pan M. jedním z jednatelů společnosti P., dejme tomu s.r.o., která je právnickou osobou a má tudíž zřízenu datovou schránku právnické osoby. Co by se stalo, pokud by pan M. poslal svou žádost o rozvod příslušnému soudu skrze tuto datovou schránku, aniž by k ní připojit svůj elektronický podpis?

Měl by si soud, skrze fikci elektronického podpisu, jakoby doplnit k žádosti o rozvod podpis společnosti P? Ta ale s rozvodem manželství pana M. nemá nic společného, a nejedná se tedy o úkon jménem společnosti P. Je tedy otázkou, zda by se fikce podpisu v takovýchto případech vůbec měla uplatňovat – a zda by neměla být vázána na to, čeho se podání skutečně týká.

Toto ale Nejvyšší správní soud v rámci popisovaného rozsudku řešit nemusel, a vlastně ani nemohl. To proto, že předmětné podání ve skutečnosti nebylo podáním Pirátské strany a nebylo odesláno z její datové schránky, coby schránky právnické osoby. Místo toho se jednalo o žalobu podanou fyzickou osobou – panem Jakubem Michálkem, vedoucím administrativního odboru Pirátské strany. A žaloba byla k Městskému soudu v Praze odeslána z jeho osobní datové schránky. Tedy ze schránky fyzické osoby.

Je třeba rozlišovat odesilatele?

Jinou zajímavou otázkou kolem fikce podpisu, kterou se Nejvyšší soud v popisovaném rozsudku již zabýval, je otázka toho, zda je potřeba nějak rozlišovat, kdo byl skutečným odesilatelem datové zprávy.

Představme si to opět na našem příkladu s panem M., coby jednatelem společnosti P. Není ale jednatelem jediným, kromě něj nechť jsou dalšími jednateli například pan N. a paní O. Dále předpokládejme, že stanovy společnosti P. říkají, že každý z jednatelů jedná za společnost sám (abychom vyloučili výjimku z fikce podpisu, kvůli společnému úkonu).

Teď si položme následující otázku: přijde-li soudu nějaké podání z datové schránky společnosti P., coby právnické osoby, čí podpis si má příjemce díky fikci jakoby doplnit?

Má to být nějaký podpis samotné společnosti P.? To by bylo zajímavé novum, protože náš právní řád zatím žádné podpisy právnických osob nezná (a předpokládá, že se vždy podepisuje nějaká konkrétní fyzická osoba, která jedná jménem právnické osoby).

Pokud to nemá být podpis právnické osoby, ale podpis fyzické osoby, pak které? Pana M., pana N., či paní O., kteří jsou všichni jednateli společnosti P? Co když je paní O. milenkou pana M., a z datové schránky společnosti P. odešle soudu žádost o rozvod manželství pana M. s paní M.?

Nebo nad takovýmito otázkami nemá příjemce (například soud) tolik přemýšlet a má se spokojit s tím, že podání je díky fikci podepsané – a jemu není nic do toho, čí podpis konkrétně to je?

Generální plná moc pro pracovníky podatelny?

Aby to nebylo tak jednoduché, připomeňme si, že odesilatelem datové zprávy nemusí být jen osoba oprávněná, ale také osoba pověřená. Tedy například pracovník či pracovnice podatelny. Pak se ale znovu nabízí stejná otázka: čí podpis se má doplnit skrze fikci podpisu? Má to být podpis této pouze pověřené, a nikoli oprávněné osoby? Nebo je to jedno a nezáleží na tom?

Jenže je tady ještě zásadnější otázka: samotné odeslání datové zprávy směrem k nějakému orgánu veřejné moci znamená učinit podání vůči tomuto orgánu. Pokud tedy konkrétní pověřená osoba (např. paní na podatelně) dostane právo odesílat datové zprávy, znamená to, že dostává generální plnou moc činit za příslušnou právnickou osobu všechny úkony, realizovatelné skrze datovou schránku? Případně i za fyzickou osobu, viz výše uvedený příklad s paní M.? 

Může paní z podatelny sama o své vůli poslat svého zaměstnavatele například do insolvence či konkurzu, pouhým odesláním (a tím i podáním) příslušného návrhu skrze datovou schránku? Má mít fakticky stejné pravomoci, jako řádně ustanovený jednatel či statutární orgán právnické osoby? Vše díky fikci elektronického podpisu? Nebo by tato fikce měla být nějak omezena?

Ještě zajímavější je to pak v případě různých spisových služeb, ať již se přihlašují do datové schránky formálně jako oprávněná, či jako pověřená osoba: má mít generální plnou moc jednat jménem příslušné právnické osoby či organizace každý uživatel této spisové služby, který je schopen (skrze spisovou službu) odeslat nějakou datovou zprávu?

Na takovéto otázky Nejvyšší správní soud v popisovaném rozsudku již částečně odpověděl. Konkrétně v článku 12 svého rozsudku totiž konstatuje, že:

Obecně je u takových úkonů třeba rozlišit, zda podání učinila osoba oprávněná či osoba pověřená.

V případě, kdy podání činí pouze pověřená osoba (tedy např. paní z podatelny) pak Nejvyšší soud vznáší požadavek na prokázání pověření:

Pokud takové podání činila osoba pověřená, měl by její úkon podle téhož ustanovení rovněž stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, jestliže by tato osoba doložila své pověření.

Je ale otázkou, jak je to vlastně míněno: může být pověření doloženo již tím, že se pověřené osobě podařilo datovou zprávu odeslat? Nebo pouhá možnost odeslání nestačí a oprávnění je třeba doložit ještě nějak jinak? Například přiložením generální plné moci pro paní z podatelny, které ji zmocňuje jednat jménem svého zaměstnavatele?

Lze poznat, kdo je skutečným odesilatelem datové zprávy?

I když z rozsudku Nejvyššího správního osudu není zcela zřejmé, jaké pověření by mělo být zapotřebí, jedno se zdá být jasné a zřejmé: že je třeba se zabývat tím, kdo je odesilatelem datové zprávy. Minimálně na úrovni toho, zda jde o osobu oprávněnou (typicky: jednatele, statutárního zástupce), nebo pověřenou (např. paní z podatelny).

Umožňují ale datové schránky takovéto rozlišení?

Odpověď je taková, že od jisté doby ano: někdy před rokem si datové schránky v tichosti pořídily novou funkcionalitu, která právě toto řeší, ovšem na dobrovolné bázi: odesilatel může nechat přidat do odesílané zprávy jednoznačnou identifikaci sebe sama jako odesilatele.

Příjemce si pak může takovéto informace vyžádat. Tedy: pokud s datovými schránkami pracuje skrze jejich webové rozhraní, má na to příslušné „tlačítko“, viz obrázek. Pokud pracuje s datovými schránkami přes nějakou aplikaci, záleží na tom, zda tato aplikace podporuje získávání informací o identitě odesilatele, či nikoli.

Podle informací ze soudů to tam používaný systém (tzv. automat, jehož výstupem je tzv. identifikátor) nečiní, a pracovníci soudu se tak nedozvědí, kdo konkrétně je odesilatelem příslušné zprávy. Ale třeba soudci mají možnost obrátit se vždy na Ministerstvo vnitra s konkrétním dotazem, protože systém datových schránek si příslušnou informaci pamatuje a eviduje úplně všechno – včetně toho, kdo a kdy byl ke konkrétní datové schránce přihlášen.

Jinou otázkou je samozřejmě to, zda tak soudci, při rozhodování konkrétních kauz, skutečně činí. Ani Nejvyšší správní soud v popisované kauze zřejmě nevznesl dotaz na MV ČR, zda žalobu ze své datové schránky odeslal sám pan Michálek, jako osoba oprávněná, a ne například paní Michálková jako osoba pověřená.

Soud pouze konstatoval, že z jemu dostupných informací nevyplývá, že by datovou zprávu odeslal, a tím i podal žalobu, někdo jiný než sám pan Michálek:

KL_NOMINACE

V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě zkoumal, kdo podal prostřednictvím datové schránky předmětnou žalobu. Z obsahu spisu ani z údajů zaznamenaných v identifikátoru nevyplývá, že by tento úkon činila jiná fyzická osoba než ta, pro kterou byla datová schránka zřízena. Zdejší soud proto vycházel z toho, že žalobu podala přímo osoba oprávněná. S ohledem na učiněné závěry je tedy třeba považovat žalobu za písemný a podepsaný úkon

Možná si  ani Nejvyšší správní soud neuvědomil, že pokud by zprávu odesílala (a tím i podávala žalobu) pouze osoba pověřená, v tzv. identifikátoru by se to vůbec neprojevilo. Nebo, a to je asi pravděpodobnější: soud v rámci řízení nějak komunikoval s panem Michálkem a přitom si ověřil, že datovou zprávu skutečně podával on.

P.S. Problematika, popisovaná v tom článku, čerpá z obsahu seminářů Justiční akademie s názvem „Elektronické dokumenty a jejich posuzování v soudní praxi“, které autor vede společně s Mgr. Janem Podaným, soudcem Okresního soudu v Kladně.

39 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 17. 10. 2013 2:03

Školení e-mail marketingu – pokročilé techniky

  •  
    Jak připravit šablonu moderního e-mailu
  • Jak spustit automatizované kampaně
  • Jak dynamizovat běžnou rozesílku

Detailní informace o školení e-mail marketingu - pokročilé techniky »