Stalo se: audiovizuální služby bez hranic

Evropská komise zveřejnila předběžnou verzi své nové audiovizuální direktivy. Bude se týkat služeb, jako jsou Stream TV či N-Joy? Ministerstvo informatiky předkládá do veřejné diskuse návrh zákona o eGovernmentu. Nejvyšší správní soud potvrdil pokutu 2,5 milionu korun za dialery pro bývalý Aliatel. Český telekomunikační úřad naopak zamítnul všechny dosavadní žádosti o náhradu škody.

Minulý týden byl charakteristický zveřejňováním významných dokumentů, byť zatím jen v jejich pracovních verzích. Tak například Evropská komise zveřejnila aktuální verzi svého návrhu nové audiovizuální direktivy. Jde o dokument, který nahradí dosavadní direktivu o televizi bez hranic (Television without frontiers, 89/552/EEC), která již v roce 1989 stanovila základní „pravidla hry“ pro oblast televizního vysílání. Byla sice novelizována v roce 1997 (jako direktiva 89/552/EEC), ale vývoj v celé oblasti se zejména díky Internetu a sítím elektronických komunikací natolik zrychlil, že se ukázalo nezbytné celou regulační problematiku zásadněji přepracovat. Pochopitelně se to neobešlo bez počátečních excesů a všelijakých úletů na všech zúčastněných stranách.

Pozorní čtenáři si možná ještě vzpomenou na poplašné zprávy o tom, jak se Evropská unie právě skrze tuto novou direktivu chystá začít regulovat Internet. Tato fáma vznikla z představy, že EU hodlá vztáhnout poměrně přísná regulační opatření, jaká dosud klade na klasické televizní vysílatele, i na kohokoli, kdo zpřístupní třeba jen malý videoklip na svém blogu (viz například mé články Chce Evropská komise regulovat Internet? či Mnoho povyku pro on-line video).

Nakonec se ale ukázalo, že realita je jiná a že skutečné novum aktualizované direktivy (o audiovizuálních službách bez hranic) je právě v tom, že začíná rozlišovat mezi

  • klasickými vysílateli a jejich programy s pevným vysílacím formátem, které nová direktiva označuje jako „lineární“ či „scheduled“ (doslova: plánované), a
  • „novými“ formami, charakteristickými právě tím, že nemají pevné programové schéma určené vysílatelem, ale mají charakter „na žádost“ (a proto je označuje jako „nelineární“ či „on demand“, resp. „na žádost“).

No a k oběma těmto kategoriím se staví odlišně, a to podstatně přísněji k médiím lineárním, zatímco u médií nelineárních (na žádost) má jen podstatně méně požadavků (resp. uplatňuje vůči nim podstatně volnější regulaci).

Hlavně ale nová direktiva „cílí“ jen na skutečně masová média, která svými „rozměry“ chtějí a mohou ovlivnit významnou část širší veřejnosti a současně s tím fungují „na ekonomické bázi“. Direktiva se naopak netýká takových služeb, které mají primárně jiné než ekonomické důvody existence a nesnaží se konkurovat klasickému televiznímu vysílání. Konkrétními příklady služeb, které pod direktivu nespadají, jsou například osobní webové stránky či služby spočívající v poskytování a distribuci audiovizuálního obsahu generovaného uživateli, za účelem jejich sdílení a výměny v rámci uživatelských komunit. Stejně tak se direktiva netýká služeb, u které nejsou určeny pro distribuci audiovizuálního obsahu, tj. u kterých je takovýto obsah jen doplňkem a nikoli primárním účelem. Nespadají sem ani online verze novin či časopisů.

Osobně tomu rozumím tak, že třeba nedávno řádně spuštěná služba Stream TV už spadá do kategorie (nelineárních, resp. „on demand“) služeb, kterých se direktiva týká. To kvůli masovosti (ambicím oslovit co nejširší publikum), snaze být konkurencí klasické televizi, „ekonomickému“ fungování (zde snaha dosáhnout zisku do tří let), vlastním pořadům, vlastnímu televiznímu štábu atd. Podle mého názoru tedy bude Stream TV muset splňovat požadavky direktivy, kladené na nelineární média – tedy například neskrývání vlastní identity, či požadavky na obsah a rozsah reklamy, (ne)šíření různých forem nenávisti, (ne)ohrožování mravní výchovy mládeže atd.

Naproti tomu třeba u portálu N-Joy.cz bych předpokládal, že pod direktivu spadat nebude, protože je určený ke sdílení uživateli generovaného videoobsahu. Podobně třeba internetová televize SEDR, prezentovaná na nedávné konferenci Junior Internet a oceněná jako jeden z vítězných projektů – má sice vlastní obsah, ale nefunguje na ekonomické bázi, nemá masový záběr ani záměr konkurovat klasické televizi. Při vší úctě k jejím autorům je spíše videoblogem než skutečnou televizí.

Podobně samotná Lupa, tím, že do svého obsahu zařadí videoobsah (jako třeba při nedávném videorozhovoru s Patrikem Zandlem), se také ještě nedostává do působnosti nové direktivy. Zpřístupnění či distribuce videa není jejím primárním účelem, ale pouze doplňkem, resp. další formou publicistiky.

Pravdou ale je, že určitě budou existovat takové služby, které budou někde na pomezí mezi tím, zda již spadají „pod“ novou direktivu či nikoli. A to může způsobit nepříjemné komplikace. A pak bude velmi záležet na tom, jak přesně bude celá direktiva transponována do národních legislativ a jak konkrétně budou k jejímu naplňování přistupovat národní regulátoři obsahu. Teoreticky by vše mělo být jednotné a stejné ve všech členských zemích (a to v duchu samotné direktivy), ale určité „jemné nuance“ nejspíše budou existovat.

Zdůrazněme si v této souvislosti, že samotná nová direktiva o audiovizuálních službách bez hranic je zatím ještě ve stádiu příprav. To, co minulý týden zveřejnila Komise, je její verze po prvním čtení v Evropském parlamentu a v Radě, i se zapracovanými připomínkami. Měla by ale již vyjadřovat celkový konsensus k dané problematice, takže je pravděpodobné, že její finální verze se od nyní zveřejněné moc lišit nebude.

Návrh zákona o eGovernmentu

V ČR byl minulý týden zveřejněn návrh nové právní úpravy, která by měla přinést zásadní změny do způsobu fungování státní správy. A vlastně nejen jí, ale i fyzických a právnických osob, které se státem a jeho orgány komunikují.

Jde o návrh, který svým obsahem vychází z dřívějšího návrhu think-tanku eStát, který prošel různými pojmenováními, jako například o elektronizaci některých procesních úkonů v oblasti orgánů veřejné moci [PDF, 466 kB] či o elektronickém úřadování, a který jsem více jak před rokem popisoval v jiném článku. K této původní verzi návrhu také existuje stanovisko „předchozího“ ministerstva informatiky (MI) (ještě za vedení ministryně Dany Bérové), z března loňského roku.

Předmětem navrhovaného zákona je mj. autorizovaný převod písemností mezi listinnou (papírovou) a elektronickou formou, ke kterému návrh přistupuje skutečně obousměrně. Dosavadní právní úprava, obsažená v platném znění zákona č. 365/2000 Sb., řeší jen konverzi jednosměrnou, z elektronické podoby do podoby listinné, kvůli pořizování výstupů z agend a registrů státní správy, které jsou generovány v elektronické formě.

Návrh zákona o eGovernmentu však jde ještě podstatně dále. Poměrně zásadní změny se snaží zavést do komunikace občanů a firem s orgány státu, a to jak pokud jde o podání (vůči orgánům státu), tak i pokud jde o doručování (od orgánů státu). Obojí by se mohlo odehrávat v čistě elektronické formě, skrze datové schránky, které by byly za tímto účelem zřízeny. Nešlo by o žádný e-mail a poštovní schránky, ale o použití online aplikace, běžící na centrálním místě (portálu), skrze kterou by uživatelé manipulovali s obsahem své datové schránky.

Legalizace elektronického podpisu?

Další z novinek, kterou návrh zákona zavádí, je legalizace elektronického podpisu. Již zmiňované stanovisko (starého) MI ČR to hodnotí jako něco, co vybočuje z existující úpravy elektronického podpisu:

zcela bez respektu k právní úpravě uznávaného elektronického podpisu je pak koncipován institut elektronické legalizace.

Ve své podstatě by se jednalo o elektronickou obdobu toho, když se někdo podepíše před notářem a ten ověří platnost jeho podpisu. Zde by notář (přesněji: subjekt provádějící legalizaci) ověřil, že žadatel podepsal datovou zprávu před subjektem pověřeným k provádění legalizace svým zaručeným elektronickým podpisem….

Motivace pro existenci takovéto legalizace elektronického podpisu je zřejmá. Jde o snahu vyhovět těm částem zákonů, které požadují „úředně ověřený podpis“ – zřejmě jako důsledek toho, že vlastnoruční podpis je relativně snadno zfalšovatelný.

Na druhou stranu mi takováto legalizace elektronického podpisu přijde jako popření samotné podstaty elektronického podpisu. Ta je založena právě na tom, že někdo (státem akreditovaná certifikační autorita) spolehlivě ověří totožnost dané osoby, a pak už je technickými prostředky (skrze vydaný certifikát) zajištěno, že tato osoba může již sama a opakovaně „prodloužit“ toto ověření své identity na své jednotlivé elektronické podpisy.

Nově navrhovaná povinnost vytvořit svůj elektronický podpis před někým jiným, aby vznikl legalizovaný elektronický podpis, pak (podle mého názoru) fakticky popírá věrohodnost elektronického podpisu, když požaduje, aby se pod něj podepsal ještě někdo jiný, a teprve tím mu udělil požadovanou důvěryhodnost.

Nebo jinak: nebylo by vhodnější, místo vynalézání nové formy elektronického podpisu (podle stanoviska MI ČR: bez respektu k právní úpravě) raději konstatovat, že roli „úředně ověřeného podpisu“ může plnit také elektronický podpis v požadované „kvalitě“ (tzv. uznávaný el. podpis, tedy založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb, který obsahuje jednoznačný identifikátor osoby podle zákona o elektronickém podpisu)?

Proč se pokaždé chodit „elektronicky“ podepisovat před jakéhosi elektronické notáře a pokaždé mu za to také platit? Nestačil by potom klasický papírový podpis, který ověřující (legalizující subjekt) převede do elektronické podoby a opatří svým (tzv. uznávaným) elektronickým podpisem?

Tečka za dialery?

Také Český telekomunikační úřad (ČTÚ) minulý týden zveřejnil hned dva zajímavé dokumenty, byť nemají charakter návrhů zákonů. První se jmenuje Vývoj úrovně cen a je pohledem regulátora na to, jak se v ČR vyvíjely ceny v letech 2004 až 2006 – od cen za pevné hlasové služby přes ceny služeb mobilních až po ceny ADSL. Ačkoli obsah tohoto dokumentu nepřináší nic převratného a zásadně nového, zasloužil by si přinejmenším samostatný článek.

Z obsahu tohoto srovnání pak hodně čerpá i pravidelná únorová monitorovací zpráva ČTÚ. Ta přináší navíc řadu dalších informací, ve kterých mne doslova praštil do očí souběh dvou zpráv, nacházejících se dokonce na jedné stránce (č. 17). Jde konkrétně o:

  • potvrzení pokuty pro Aliatel, ve výši 2,5 milionu korun, za dialery,
  • odmítnutí všech žádostí koncových uživatelů o náhradu škod způsobených dialery.

Nejprve k pokutě pro Aliatel. O té ČTÚ ve své monitorovací zprávě napsal:

Nejvyšší správní soud potvrdil pokutu 2,5 milionu korun, kterou společnosti Aliatel, která je nyní součástí společnosti GTS Novera, vyměřil ČTÚ kvůli přesměrování internetového připojení na drahé telefonní linky. Někteří uživatelé vytáčeného Internetu museli kvůli přesměrování nevědomky platit tisíce až desetitisíce korun měsíčně. Sdružení obrany spotřebitelů, které se touto problematikou dlouhodobě zabývá, potvrdilo, že jde o první definitivní verdikt v kauze. Klasické vytáčené připojení k Internetu (dial-up) zneužívali podvodníci tak, že pomocí škodlivého softwaru nebo skriptů přesměrovávali modemové připojení na linky se zvýšeným tarifem bez upozornění zákazníka."

Sám ČTÚ tedy konstatuje, že došlo ke zneužití (což ostatně deklaroval už samotným uložením pokuty Aliatelu, původně dokonce ve výši pěti milionů korun) a že zákazníci byli přesměrováváni bez upozornění. A ještě na téže stránce, jen pár centimetrů pod citovaným textem, ČTÚ popisuje, jak se vyrovnal se žádostmi o náhradu škody těch koncových uživatelů, jejichž stížnosti již dříve odmítl a nařídil jim horentní částky za přesměrování zaplatit: všechny je zamítnul.

V tomto měsíci bylo u ČTÚ evidováno pouze šest nových žádostí o náhradu škody. Celkem tak ČTÚ v dané věci dosud obdržel 355 různých žádostí.

Z tohoto počtu bylo zatím ČTÚ vyřízeno 351 žádostí o náhradu škody (z toho 41 případů v únoru 2007), přičemž stejně jako v předchozích obdobích v žádném z posuzovaných případů nebyla prokázána oprávněnost uplatněného nároku, a ČTÚ tak nemohl jinak, než tyto žádosti jako nedůvodné odmítnout.

Po formální stránce je třeba dodat, že zde už nešlo o samotné posuzování reklamací na vysoké účty způsobené dialery (které ČTÚ snad úplně všechny zamítnul), ale o přezkoumávání tohoto jeho postupu. Naproti tomu pokuta Aliatelu nebyla udělena ani tak za škody způsobené koncovým uživatelům, jako za porušení licencí a číslovacího plánu. Ostatně i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku akceptoval konstatování, že:

nebylo možné prokázat, jaká část z celkové sumy volání dle vykázaného objemu provozu na jednotlivých číslech v posuzovaném období byla uskutečněna na žádost uživatele telefonního účastníka o poskytnutí služby se zvláštním tarifem vědomě, a jaká část v důsledku pouhého přesměrování.

Právě v této větě je skryta celá tragédie „kauzy dialerů“: samotným postiženým se nepodařilo dostatečně věrohodně a nade vší pochybnost prokázat, že se stali obětí a vznikla jim škoda, a ne že se nechali přesměrovat dobrovolně. A nikdo jiný jim v tom očividně nepomohl.

Zda a jak se skutečný stav věci reálně pokoušel zjistit sám ČTÚ, nedokáži věrohodně posoudit, protože jsem nebyl účastníkem příslušných řízení. Sami postižení většinou uvádí, že zkoumal pouze řádné fungování telefonní sítě jako takové a nic jiného. Také nynější rozsudek Nejvyššího správního soudu zmiňuje argument stěžovatele, že správní orgán (ČTÚ) nevedl ohledně způsobených škod vůbec žádné důkazní řízení:

Content

Stěžovatel zdůrazňuje, že správní orgány při stanovení výše sankce vycházely z výše způsobené škody, když napadené rozhodnutí odkazuje na potencionální ohrožení všech koncových uživatelů služby přístupu ke službám sítě Internet, aniž by však správní orgány v tomto směru vedly jakékoliv důkazní řízení.

Pomocnou ruku se postiženým pokusil podat jen ombudsman, který jim doporučil požadovat náhradu škody po ČTÚ kvůli tomu, že ČTÚ prý neměl právo posuzovat služby obsahového charakteru. Ale z výše citovaného vyjádření ČTÚ je patrné, jak to dopadlo: ani zde nikdo z postižených proti ČTÚ neuspěl.

Paradoxně tak jediný, kdo na celé kauze profitoval (kromě těch, ke kterým směřovaly horentní částky za přesměrování), byl stát. Právě jemu půjde do kapsy pokuta, kterou ČTÚ udělil Aliatelu a Nejvyšší správní soud nyní potvrdil. A teď to ještě ČTÚ tak „pěkně“ a pregnantně shrnul, na jedné jediné stránce. Asi by to chtělo více taktu vůči poškozeným koncovým uživatelům, a ne takto jitřit mnohdy ještě hodně bolestivé rány.

Anketa

Měly by podle vás být služby jako Stream TV regulovány?

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 27. 6. 2007 10:26
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Školení Základy online marketingu - jak přivádět na web návštěvnost

  •  
    Vyhledavače a PPC kampaně - jak fungují
  • Webová analytika - k čemu jí využít
  • Facebook a další sociální sítě - co a jak komunikovat

Detailní informace o školení Základy online marketingu »