Stalo se: digitální gilotinou ke kultuře za paušál

Ve Francii si odhlasovali tzv. digitální gilotinu. Zda jim to projde z hlediska jejich národního i unijního práva, se teprve uvidí. Již dnes je ale zřejmé, že tento exces jen akceleruje hledání nových modelů pro zpoplatnění obsahu, které by reflektovaly současný vývoj. Nejzřetelněji se rýsují dvě varianty „kultury za paušál“ (culture flat-rate).

Minulý týden přinesl celou řadu zajímavých událostí kolem Internetu. Kromě prestižní konference o budoucnosti Internetu, která se díky českému předsednictví konala v Praze (viz samostatný článek), se do popředí novinových titulků dostaly například události ve Francii.

Tamní dolní sněmovna totiž na druhý pokus – a relativně těsnou většinou 296:233 hlasů – přece jen schválila kontroverzní zákon, označovaný mnoha různými přívlastky (a nejen zde na Lupě prezentovaný jako „digitální gilotina“, kvůli odpojování uživatelů). Podle francouzských zákonů totiž vláda může znovu předložit sněmovně zákon, který již byl jednu odmítnut.

A hned následující den tento návrh úspěšně prošel i horní sněmovnou, neboli  francouzským senátem. Tam už „s minimálním odporem“, poměrem 189:14 hlasů. Možná poněkud symbolicky se tak stalo 13. dne (měsíce května, léta páně dvoutisícího devátého).  

Nicméně i tak zůstává další osud francouzské digitální gilotiny poněkud neurčitý. Velmi teď bude záležet na tom, jak na úrovni celé EU dopadne tzv. telekomunikační balíček, jehož přijímání se mezi Evropským parlamentem a Radou EU naposledy zaseklo právě na tom, co se francouzská gilotina sněží dělat: odpojovat uživatele od Internetu, a to bez řádného verdiktu řádného soudu.

Možností dalšího vývoje je hned několik: buďto se podaří přijmout takovou podobu balíčku, která je proti digitální gilotině (a Unie pak bude moci donutit Francii, aby svůj zákon revidovala). Nebo se podaří přijmout takovou podobu balíčku, která naopak bude gilotinu podporovat. Pak gilotina dostane zelenou, a Francie dokonce bude moci exportovat své řešení do dalších členských států.

Nebo se telekomunikační balíček nepodaří přijmout. Pak bude záležet na tom, zda někdo napadne u soudu přímo francouzský zákon jako takový (prý se k tomu chystá například francouzský europoslanec Guy Bono). Podobně v případě, že se balíček podaří přijmout, ale v takové kompromisní podobě,  kdy nebude jasné, zda je pro nebo proti balíčku.

V každém případě je celý vývoj kolem francouzské digitální gilotiny jen dalším mocným impulsem pro hledání smysluplnějších a dlouhodoběji udržitelných řešení pro respektování autorských práv.

Princip digitální gilotiny

O samotné historii francouzské digitální gilotiny jste se mohli dočíst zde na Lupě již mnohokrát. Přesto snad neuškodí si připomenout základní principy, a také některé důležité momenty a premisy tohoto zákona.

„Hříšníci“ budou vyhledáváni především soukromými subjekty, konkrétně velkými držiteli autorských práv a kolektivními správci. Tedy například velkými distribučními společnostmi, které tvrdí, že mají dostatečné informace o tom, kdo a kde porušuje jejich autorská práva. Nejspíše je získávají monitorováním různých fór, torrentů apod.  Ale tento důležitý aspekt nový zákon neřeší. 

Řeší až to, co se děje s oznámením, které takovéto subjekty učiní: předají je nově zřízenému úřadu s „poetickým“ jménem HADOPI (Haute autorité pour la diffusion des œuvres et la protection des droits sur Internet, neboli Vysoký úřad pro šíření děl a ochrany práv na Internetu). Klíčovým údajem, o který se bude oznámení opírat, je IP adresa, skrze kterou má docházet k nepravostem.

Už zde je ale první kritické místo: IP adresa je údajem, o který se ne vždy dá opřít, kvůli možnostem různé manipulace, skrývání, maskování, tunelování apod. Jak dlouho asi bude trvat, než někdo zcela záměrně „strčí cizí hlavu“ pod digitální gilotinu tím, že zneužije nějakou cizí IP adresu? Třeba jen proto, aby ukázal, jak snadné to je a jak věcně problematické je opírat udání o IP adresu.

Kdo bude vinen?

Jenže to už se dostáváme k dalšímu kritickému místu: IP adresa je dnes dosti „kolektivní“ údaj. Za jednou IP adresou může být schováno velké množství konkrétních uživatelů (skrze různé NATy až celé firewally). A který z nich pak má být volán k odpovědnosti za poškozování něčích autorských práv?

Francouzský zákon toto řeší šalamounsky: popotahován bude ten, kdo si přípojku (spojenou s danou IP adresou) objednal u příslušného poskytovatele. Ono to asi těžko jde jinak, protože z pouhé IP adresy toho o moc více nezjistíte. Co dohledat lze, je konkrétní internetový provider – a ten pak bude, na základě právě popisovaného zákona, povinen sdělit úřadu HADOPI identitu toho zákazníka, který si u něj objednal příslušnou přípojku (používající  zjištěnou IP adresu).

A právě tohoto zákazníka pak HADOPI, skrze příslušného providera, začne popotahovat – až s možností nechat ho úplně odpojit od Internetu.

Za co je trest?

I francouzští zákonodárci si pochopitelně uvědomili jistý „jemný rozdíl“ mezi porušováním autorských práv a vlastněním přípojky: že ten, kdo něčí práva porušuje, nemusí být současně tím, kdo si objednal konkrétní přípojku.

Třeba když se někdo připojí přes nějaký veřejný hotspot a bude nabízet ke stažení to či ono, sledování podle IP adresy dovede HADOPI k provozovateli veřejného hotspotu. Podobně když si někdo nedostatečně zabezpečí své domácí Wi-Fi a soused mu přes něj bude něco nabízet ke stažení, cesta na bázi IP adres povede k němu a nikoli k sousedovi.

A tak to nový zákon vyřešil skutečně šalamounsky (článek 336–3): fakticky netrestá za samotné porušování autorských práv, ale za nedostatečně zabezpečené připojení, které umožnilo porušování autorských práv. Rozdíl je zřejmý: například u veřejného hotspotu je viníkem provozovatel hotspotu  („že nedostatečně zabezpečil ….“), a nikoli jeho uživatel („že porušil něčí práva“).

Jak už jsem popisoval v jednom z předchozích článků zde na Lupě, má tento aspekt naprosto zásadní důsledky: fakticky zakazuje plnohodnotné veřejné připojení k Internetu. Buďto budou takovéto přípojky zrušeny úplně, nebo bude muset být kontrola nad jejich využitím svěřena novému úřadu HADOPI, skrze instalování zatím blíže neurčeného „oficiálně schváleného“ filtru, asi v podobě nějaké proxy brány (viz dále). A ten pak „pustí“ uživatele jen někam, ale nikoli všude. 

Stejný problém se ale bude týkat i všech internetových providerů, kteří svým zákazníkům poskytují pouze neveřejné IP adresy – a tudíž je sami schovávají za nějakým NATem. Bude pak HADOPI odpojovat  tyto internetové providery? Nebo je nový zákon přinutí změnit jejich technické řešení a místo neveřejných IP adres přidělovat IP adresy privátní? V principu to samozřejmě jde, byť by změna určitě nebyla zadarmo.

Ale hlavně: při současném nedostatku IP adres verze 4 (viz i aktuální článek zde na Lupě) to jde zcela proti všem trendům (proti potřebě šetřit IPv4 adresami). Obecně to jde proti celé možnosti využití privátních IP adres, která je dnes zdaleka nejúčinnějším mechanismem pro šetření IP adresami (a nebýt jí, byl by adresový prostor IPv4 dnes nejspíše již dávno vyčerpán).

Nebo úplně jiný aspekt, na který již také začínají upozorňovat odpůrci nového zákona ve Francii: všechna nově prodávaná Wi-Fi zařízení, obsahující v sobě funkčnost přístupového bodu (AP), jsou standardně nastavována tak, aby umožňovala nezabezpečený přístup. Aby je i velmi laický zákazník zvládl zapnout a používat (a znalejší zákazník si je mohl následně zabezpečit). Nyní se ale bude muset princip obrátit: takováto zařízení se budou muset prodávat nastavená na maximální zabezpečení.

Svěřte nám svou internetovou přípojku!

Jednou z velmi temných stránek nového francouzského zákona je možnost „vyvinit se“ z jeho dopadů: vlastníkům internetových přípojek nabízí beztrestnost za to, že vládu nad svou přípojkou svěří do rukou nového úřadu HADOPI. 

Zajímavé je, že tento závažný aspekt je jen minimálně medializován. Možná je to proto, že i v samotném zákoně (zdroj) je vše řešeno jen  nepřímo:  mluví se zde o tom (článek 331–30), že nový úřad bude konzultovat s těmi, kteří mají „relevantní  zkušenosti se zajištěním blokování“, a bude hledat takové funkční specifikace, aby jejich naplnění a dodržování mohlo zbavit vlastníka přípojky jeho odpovědnosti („za zneužití jeho přípojky k porušování autorských práv“, článek 336–3).

Výsledkem této konzultace by měl být návrh závazných funkčních specifikací,  které by „ochranné“ řešení mělo splňovat. A na výrobcích pak bude, aby takové řešení  vyvinuli, nechali od Hadopi certifikovat a pak uvedli na trh. S tím, že pokud si někdo nainstaluje takto certifikované řešení (od HADOPI), bude vyviněn z dopadů zákona (článek 336–3).

Takže zákon neříká, že lidé by si měli instalovat na svých počítačích (či různých bránách, firewallech atd.) nějaký oficiálně požehnaný spyware, či směrovat veškerý svůj provoz přes „oficiální“ proxy bránu, kde úřad HADOPI bude mít úplný přehled o všech jejich aktivitách. 

Nicméně domyslet si, jak takové „funkční specifikace“ asi budou vypadat a jaké řešení budou předpokládat, není zase až tak těžké si domyslet. Stejně jako domyslet si, co zde vlastně nový francouzský zákon zavádí.

Princip dvojitého trestu

Další z kontroverzních aspektů francouzského zákona je to, že trestá fakticky dvakrát. Když už totiž úřad HADOPI (který není řádným soudem, což je třeba si zdůraznit) někoho odsoudí k odpojení od Internetu, fakticky jej potrestá hned dvakrát. Jednou samotným odpojením, podruhé nutností nadále platit za internetovou přípojku, kterou už ale nemůže využívat.

Možná ale, že jde jen o důsledek skutečnosti, že úřad HADOPI není soudem – a tak nemůže nijak rozhodovat ani o dalším osudu kontraktu (smlouvy) mezi poskytovatelem připojení a jeho zákazníkem. A tak takovýto kontrakt trvá i nadále a zákazník za něj musí nadále platit. A HADOPI mu pouze zakazuje jej využívat.

Součástí „odsouzení“ přitom je i zařazení do speciálního registru, který má být zřízen na základě nového zákona. Když už bude někdo odpojen, bude do tohoto registru  zařazen – a každý ISP má povinnost, před připojením nového zákazníka, se do tohoto registru nejprve podívat, zda nejde o „odpojenou“ osobu. Pokud by tak ISP neučinil a připojil „odpojeného“, může dostat pokutu  až 5000€.

Možnosti obejití a náklady

Zatímco samotný zákon je (a nutně musí být) značně komplikovaný, jeho  obejití bude naopak dosti jednoduché. Pokud někdo bude chtít porušovat autorská práva, nejspíše si nechá svou přípojku formálně zřídit na někoho jiného (v roli „bílého koně). A kdo bude chtít dělat vše ve velkém, může se vydat cestou neveřejných sítí a služeb. Celý zákon se totiž vztahuje jen na veřejné komunikační služby.

Technicky zdatnější zase určitě najdou cestičky, jak se dostat k autorsky chráněnému obsahu i při nasazeném „oficiálním ochranném řešení“, ať už bude jakékoli. Zkušenost říká, že ani toto řešení nebude nikdy stoprocentní  a dokonalé, bez možnosti obejití.

Na druhou stranu pomyslné váhy je třeba položit i náklady, které bude  popisované řešení mít. Rozpočet samotného úřadu HADOPI by měl být 6,7 milionů € ročně. Podle oficiálních odhadů francouzského ministerstva průmyslu by jen na infrastrukturu, potřebnou ke zjišťování přesné vazby mezi IP adresou a identitou zákazníka, mělo padnout jednorázově 70 milionů €, a pak každý rok 10 až 20 milionů na provoz takovéto infrastruktury. Nemluvě již o dalších provozních nákladech (na předpokládané masové rozesílání doporučených dopisů v rámci „druhého vážného varování“).

Skutečné řešení

Alespoň podle mého názoru je celý princip, na kterém je nový francouzský zákon postaven (a s ním i celá „digitální gilotina“), jen jakousi předsmrtnou křečí současné podoby hudebního průmyslu. Je postaven na represích a už jen díky tomu nemůže fungovat.

Jistě, represe jako takové určitě někoho odstraší a P2P provoz v důsledku toho klesne. Zastánci zákona se následně budou moci pyšnit tím, jak snížili míru pirátství, a dokumentovat to právě poklesem P2P provozu.

O co tady ale hlavně jde? Je snad hlavním a jediným cílem hudebního průmyslu zvítězit nad piráty cestou represí? Nebylo by účinnější rozvíjet vlastní byznys, v duchu současných technologických i dalších trendů, a piráty porazit výhodami a přidanou hodnotou legálních cest distribuce? Zatím mi to přijde, že hudební průmysl žije spíše první variantou.

Možná je to i tím, že k naplnění druhé varianty by asi bylo třeba změnit některá dogmata a způsob myšlení v celém hudebním průmyslu. Podobně, jako k tomu došlo i ve světě telekomunikací:  zde se také dlouhou dobu žilo v představě, že služby musí být tarifikovány podle provolaných minut, zatímco s jakýmkoli paušálním zpoplatněním měli kapitáni telekomunikačního  průmyslu „filosofický problém“. A dnes? Dnes se sami předhání v tom, jaký paušál zákazníkovi nabídnou.

I pro svět medií se již delší dobu uvažuje o paušálních modelech, jako alternativě za zpoplatnění každé jednotlivé skladby (a někde i každého jejího přehrání). Dokonce pro to už dávno existují i zažitá označení: v Německu se hovoří o „content flat-rate“, ve Francii o „licence globale“, ale nejčastěji je celý paušální model označován jako „culture flat-rate“. Pikantní je, že třeba právě ve Francii byl již jednou dokonce uzákoněn, na přelomu let 2005 a 2006, ale posléze zase zrušen.

V současné době se přitom rýsují dvě varianty paušálního přístupu ve světě médií:

  • cesta individuálních paušálních licencí (priváte blanket licenses) a dobrovolných předplatných. Tedy řešení zhruba na principu švédského bufetu: něco zaplatím a mohu konzumovat, kolik chci.
  • „právní cesta“ založená na změnách v právní úpravě copyrightu a povinných poplatcích.
 

Ani jedna z těchto variant přitom není ničím novým pod sluncem. První z nich se leckde již uplatňuje, dokonce už i v ČR (na serveru i-legalne.cz, podrobněji). Druhá varianta by pak vlastně byla jen rozšířením stávajícího modelu autorských poplatků, povinně vybíraných za možnost pořizování kopií pro vlastní potřebu (podrobněji viz například zde). Někde, jako třeba v Kanadě, už tuto druhou variantu nějakou dobu prosazují sami autoři (v daném případě textaři).

Oběma výše uvedenými variantami se v nedávné době také zabývala studie Evropského institutu pro mediální právo (dostupná v němčině). Dospěla k závěru, že i z hlediska evropského (a také německého) autorského zákona jsou obě varianty schůdné a využitelné, i když vyžadují určité změny v samotných zákonech.

Content

A tak vlastně zbývá jen to nejtěžší: prosadit je. Například v Německu se o to snaží tamní zelení, ve svém evropském volebním programu. Ale budou to asi mít dost těžké, vzhledem k tomu jak silný je lobbing hudebních společností (a co způsobil ve Francii, či mezi Radou Evropy a Evropským parlamentem s telekomunikačním balíčkem).

Koho problematika „culture flat-rate“ zajímá podrobněji, tomu doporučuji nastudovat následující dva články od jednoho a téhož autora: State of the Culture Flat-Rate z března 2008, který mapuje historii aktivit, a The World Is Going Flat(-Rate) z května 2009, který se věnuje současnému stavu, včetně výsledků německé studie.

Anketa

Čemu byste dali přednost?

63 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 21. 5. 2009 19:33
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Školení UX: Jak zapojit uživatele do designu

  •  
    Jak dostat ono tajemné UX do designu.
  • Ve kterých fázích zapojit uživatele, abyste dostali nejvíc muziky za nejmíň peněz.
  • Jak vytvářet jednoduché a srozumitelné persony

Detailní informace o školení UX »