Stalo se: europoslanci odmítli digitální gilotinu

Poslanci evropského parlamentu odmítli snahy zavést do celé Evropské Unie  francouzské „třikrát a dost“, umožňující odpojovat od Internetu uživatele na základě podnětů od velkých držitelů autorských práv. Dokonce přijali ustanovení, které odpojování bez řádného rozsudku přímo zakazuje. I tak se ale do zákona dostal pojem „zákonný obsah“.

Již v pátek jsem zde na Lupě psal o tom, jak poslanci Evropského parlamentu hlasovali minulou středu o celém balíku reforem stávajícího rámce elektronických komunikací. Tento páteční článek ale byl věnován hlavně „tradičním“ telekomunikačním aspektům, které se týkají pravomocí národních regulátorů, zřízení celoevropského regulátora, funkční separace či práva veta pro Komisi atd.

Dnes se již dostaneme k praktičtějším věcem z uvedeného balíku, které se již přímo týkají Internetu a s ním spojených otázek.

Francouzské „třikrát a dost“

Začít můžeme u toho, co i v Evropském parlamentu patřilo mezi nejdiskutovanější témata: snahy protlačit  do nového regulačního rámce možnost odpojování uživatelů od Internetu, na základě podezření, že porušují něčí autorská práva. Vlastně by se jednalo o jakési celounijní rozšíření toho, k čemu se už hlásí ve Francii a co bylo právě zde pokřtěno jako „digitální gilotina“.

Podstatou „digitální gilotiny“ je uložení povinnosti internetovým providerům, aby právě oni nejprve dvakrát adresně varovali a potřetí již rovnou odpojovali své vlastní zákazníky (a navíc je dávali ještě na černou  listinu, tak aby je nemohl připojit někdo jiný). To vše ale nikoli na základě pravomocného rozhodnutí soudu, ale jen na základě podání (či spíše udání) velkých vydavatelských společností, které dospějí k názoru, že někdo porušuje jejich práva.

Právě ve Francii se takovéto řešení chystají uzákonit, ještě s existencí prostředníka: Vysokého úřadu pro šíření děl a ochranu práv na Internetu (Haute autorité pour la diffusion des œuvres et la protection des droits sur Internet, zkratkou HADOPI). Ten by z jedné strany přijímal podání od velkých vydavatelských společností, a z druhé strany by přikazoval internetovým providerům, aby zasílali adresná varování svým uživatelům, a při neuposlechnutí je i odpojovali. Podrobněji viz můj článek zde na Lupě, z června t.r.

Zadní vrátka?

Lobbing velkých vydavatelských společností se ovšem nezastavil na francouzských hranicích. Zamířil i do Bruselu, kde se pokusil zabudovat do projednávaných změn regulačního rámce následující zadní vrátka:

Národní regulační orgány a další relevantní orgány také budou, tak dalece, jak je to vhodné, prosazovat spolupráci mezi provozovateli sítí a/nebo poskytovateli služeb elektronických komunikací a odvětvími, zainteresovanými na ochraně a propagaci legálního obsahu v sítích a službách elektronických komunikací.

Tudy už by se dalo francouzské řešení vyexportovat i do dalších zemí: příslušní národní regulátoři (u nás ČTÚ) by pak místním internetovým providerům museli nařídit, aby šli na ruku celému „zainteresovanému odvětví“.

Zajímavé je, že právě citovaný návrh úspěšně prošel klíčovým výborem europarlamentu (pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele), a formálně je pod ním podepsán britský poslanec Malcolm Harbour. Přesněji: tento návrh se objevil v jeho zprávě, coby zpravodaje výboru k danému zákonu, jako součást seznamu pozměňovacích návrhů. Sám poslanec Harbour ale nejspíše není jeho autorem – a po poprasku, který právě tento návrh způsobil, se sám nechal slyšet, že v žádném případě nemá v úmyslu zavádět francouzský model. A že pokud to takto vyznívá, je třeba upravit příslušné formulace.

No, dnes už tedy víme, jak to dopadlo: příslušné formulace skutečně byly upraveny tak, aby nepropagovaly francouzské „sekernické“ řešení, ale šly cestou konstruktivního řešení, přes propagaci „zákonného“ obsahu. Stačilo přitom jen málo: z nařizované spolupráce „na ochraně a propagaci“ byla vypuštěna „ochrana“, a zůstal jen požadavek spolupráce na „propagaci legálního obsahu“.

Takto změněný pozměňovací návrh (č. 112) již úspěšně prošel hlasováním pléna.

Pojistka proti digitální gilotině

Europoslanci však zřejmě usoudili, že pouhé oslabení původní formulace nemusí být dostatečnou zábranou proti šíření podobných nápadů, jaké představuje právě francouzská digitální gilotina.

Zajímavé, a asi i příznačné je, že s iniciativou přišel právě francouzský europoslanec Guy Bono. Ten je autorem již dříve schválené zprávy, skrze kterou se europoslanci v dubnu t.r. distancovali od  principů, na kterých stojí francouzské řešení. Jedním z hlavních závěrů této zprávy bylo konstatování, že:

kriminalizace uživatelů, kteří neusilují o zisk, není správným způsobem boje proti digitálnímu pirátství

Stejně tak zpráva požaduje:

vyhnout se přijímání opatření, směřujících proti lidským právům, občanským právům a principům proporcionality, jako například přerušení přístupu k Internetu.

Ani nyní neměl europoslanec Guy Bono příliš pochopení pro snahy prosadit „digitální gilotinu“ i do evropského regulačního rámce, skrze jeho revizi. Na adresu těchto snah konstatoval:

Tato represivní opatření jsou diktována tou částí průmyslu, která nebyla schopna změnit svůj obchodní model podle reality, nastolené informační společností. Odpojení od Internetu je závažná sankce, která by měla hluboké dopady na společnost, ve které je přístup k Internetu nezbytným zákonným předpokladem sociálního začlenění (a mandatory law for social inclusion).

A tak Guy Bono, spolu s dalšími europoslanci (mezi nimi i se Zuzanou Roithovou za ČR), navrhl zařadit do právě projednávaného balíku reforem následující pojistku, zakazující represivní akce bez řádného verdiktu soudu:

[členské státy …] uplatňují zásadu, že (…) nesmí být základní práva a svobody koncových uživatelů bez předchozího rozhodnutí soudního orgánu omezena s výjimkou případu, kdy je ohrožena veřejná bezpečnost a kdy rozhodnutí soudního orgánu může být následné.

Tento pozměňovací návrh, zařazený jako číslo 138, byl plénem při hlasování přijat.

Zákonný obsah?

Nebylo by ale správné domnívat se, že oné  „části průmyslu …“ se při hlasování v Evropském parlamentu nepodařilo protlačit vůbec nic. Něco se do schválené podoby přeci jen dostalo. Například už samotný pojem „zákonný obsah“, které je explicitně zmíněn v několika nových ustanoveních.

Tak například původní návrh Komise akcentoval potřebu přístupu k „veškerému zákonnému obsahu“ skrze následující požadavek:

Konkurenční trh by měl zajistit, aby koncoví uživatelé měli přístup k veškerému zákonnému obsahu, mohli jej šířit a mohli používat všechny legální aplikace a/nebo služby podle svého výběru …….

Takovéto ustanovení by si ale někdo mohl vykládat i obráceně, jako podklad pro blokování takového obsahu, který „není zákonný“. Případně takové aplikace, u které se bude domnívat, že „není legální“. Bohužel pozměňovací návrh, který měl zrušit omezení na „zákonný“ obsah a nahradit jej „veškerým“ obsahem a aplikacemi, v europarlamentu neprošel.

Poslanci však přece jen prosadili jednu změnu, když před původní text umístili alespoň prefix, garantující uživatelům právo volby v rámci zákonného obsahu (i nástrojů pro jeho konzumaci). Zřejmě se báli, že jinak by to někdo z poskytovatelů mohl interpretovat tak, že právo takové volby má on:

Aniž by byla dotčena potřeba zajistit integritu a bezpečnost sítí a služeb, měli by koncoví uživatelé sami rozhodovat o tom, jaký zákonný obsah chtějí zasílat a přijímat, a jaké služby, aplikace, hardware a software si přejí k tomuto účelu používat. Konkurenční trh s průhlednými nabídkami ve smyslu směrnice 2002/22/ES by měl zajistit, aby koncoví uživatelé měli přístup k veškerému zákonnému obsahu, mohli jej šířit a mohli používat všechny legální aplikace a/nebo služby podle svého výběru, jak je uvedeno v článku 8 směrnice 2002/21/ES.

I tak se ale do unijního práva dostal nový pojem, a to „zákonný obsah“ (zatímco „legální aplikace“ je pouze specifikum českého překladu, v anglickém originále je i zde uvedeno adjektivum „zákonné“).

A co teď s tímto pojmem? Jak ho správně interpretovat? Kdo konkrétně bude rozhodovat o „zákonnosti“ konkrétního obsahu, aplikace či služby? Budou to nějaké „části průmyslu …“, nebo to budou řádné soudy? Nebo snad někdo nahoře v Bruselu?

Kdo má posuzovat zákonnost?

Jistou odpověď na tuto otázku dává následující nové ustanovení, které ponechává rozhodování o „zákonnosti“ na národních úrovních. Byť jen za předpokladu že potřebná pravidla nejsou již definována na společné (unijní) úrovni:

(14b)  Pokud v právních předpisech Společenství chybí příslušná pravidla, posuzuje se zákonnost nebo škodlivost obsahu, aplikací a služeb podle vnitrostátního hmotného a procesního práva.

Možná ještě důležitější je ale pokračování tohoto ustanovení, které říká kdo konkrétně má posuzovat „zákonnost“:

Rozhodovat o tom, zda obsah, aplikace nebo služby jsou či nejsou zákonné nebo škodlivé, je úkolem příslušných orgánů členských států, a nikoli poskytovatelů sítí elektronické komunikace nebo služeb. Směrnicí 2002/22/ES není dotčena směrnice 2000/31/ES (směrnice o elektronickém obchodu), která mimo jiné obsahuje pravidlo „prostého přenosu“ v případě poskytovatelů zprostředkova­telských služeb. Směrnice 2002/22/ES od poskytovatelů nevyžaduje, aby sledovali informace přenášené prostřednictvím jejich sítí nebo aby kvůli těmto informacím uvalili na své zákazníky sankce nebo proti nim podnítili zahájení trestního stíhání, ani nečiní poskytovatele odpovědné za tyto informace. Odpovědnost za případné sankce nebo trestní stíhání mají i nadále příslušné donucovací orgány.

Jinými slovy: na dosavadním stavu, který je dán hlavně unijní směrnicí o el. obchodu (u nás transponovanou skrze zákon č. 480/2004 o některých službách informační společnosti) se nic nemění, provideři nejsou odpovědni za data, která jejich zákazníci přenáší přes jejich sítě, ani nejsou povinni tato data nějak monitorovat a vyhodnocovat.

Povinná distribuce informací

Všimli jste si ale, jak nám k atributu „zákonnosti“ v posledních citovaných odstavcích náhle přibyl i atribut „škodlivosti“? Opět ve spojení s obsahem („škodlivý obsah“), a opět bez přesnější definice? Je „škodlivým obsahem“ míněn třeba spyware, viry a další malware? Souvisí to s phishingem, pharmingem a podobnými praktikami? Nebo jde o obsah „pro dospělé“, schopný ohrozit mravní výchovu nezletilých?

Pravdou je, že nově přijaté změny  nijak neupřesňují atribut „škodlivosti“, a ani neřeší samotný přístup ke škodlivému obsahu (na rozdíl od nezákonného obsahu, viz výše). V jednom kontextu ale škodlivý obsah přece jen zmiňují. Konkrétně u nové povinnosti, která by měla být uvalena na internetové providery, a která od nich požaduje rozesílání „upozorňujících“ informací.

Jde zřejmě o další formu zatažení providerů do boje za zájmy „části průmyslu ….“, byť opět modifikovanou do vcelku konstruktivní roviny a zapadající do rámce tolik potřebné osvěty. I když se ve zdůvodnění místo o osvětě hovoří o veřejném zájmu a ochraně práv a svobod jiných osob.

Konkrétně jde o to, že internetoví provideři by nově měli povinně distribuovat svým zákazníkům osvětové materiály, produkované „příslušnými vnitrostátními orgány“, a informující jak o nástrahách online světa (například pokud jde o bezpečnost), tak i o problematice porušování autorských práv, a v neposlední řadě i o šíření „škodlivého obsahu“:

EBF16

Protože je třeba řešit otázky veřejného zájmu v souvislosti s používáním komunikačních služeb a vytvářet pobídky k ochraně práv a svobod jiných osob, měly by mít příslušné vnitrostátní orgány možnost vypracovávat informace ve veřejném zájmu o užívání komunikačních služeb a s pomocí poskytovatelů zajišťovat jejich rozšiřování. Součástí těchto informací by měla být upozornění ve veřejném zájmu týkající se porušování autorských práv, jiných nedovolených způsobů použití a šíření škodlivého obsahu a informace o způsobech ochrany před ohrožením osobní bezpečnosti, které může například vzniknout v důsledku zveřejnění osobních informací za určitých okolností, a před narušením soukromí a osobních údajů.

K tomu je třeba dodat, že nejde o adresné varování, rozesílané konkrétním uživatelům, v rámci francouzského řešení „třikrát a dost“. Zde se jedná o plošné (neadresné) šíření informací, které mají za úkol skutečně jen informovat, a tedy šířit osvětu. Nakolik to bude účinné, i vzhledem k nákladům, je asi otevřenou otázkou.

Ale pokud půjde o materiály, které budou kvalitní a vyvážené (i z pohledu zájmů uživatelů), pak to podle mého názoru může jen prospět.

Anketa

Považujete za správné, aby internetoví provideři rozesílali svým zákazníkům "informace ve veřejném zájmu"?

20 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 30. 9. 2008 10:34

Školení: Právo vs. online marketing

  •  
    Jak chránit vlastní značku a obsah.
  • Jak využívat cizí díla pro svoje prezentace.
  • Na co si dát pozor při tvorbě reklamy na internetu.

Více o školení Právo vs. online marketing »