Stalo se: je cenzura Internetu už i v ČR?

Tento díl pravidelného seriálu Stalo se bych rád věnoval velmi důležitému tématu, které se na tuzemské scéně objevilo minulý týden, ale málem zcela zapadlo. Jde o krok českého Vodafonu, který se rozhodl „standardně“ blokovat mobilní přístup k určitému druhu obsahu. Tedy znemožnit k němu přístup všem svým uživatelům, ať chtějí či nechtějí. Prý v jejich vlastním zájmu, protože má jít o obsah, který je nelegální.

A abych hned v úvodu naznačil, o co mi v tomto článku jde: nikoli o nějaké bezprostřední odsouzení Vodafonu za zavedení cenzury, ale o věcné informování, a hlavně pak o diskusi nad velmi závažným problémem, ke kterému nepatří jednoznačné a okamžité závěry.

Co se stalo?

Již v únoru letošního roku nabídl český Vodafone svým zákazníkům tzv. dětský profil. Tedy možnost určenou hlavně rodičům, která umožňuje zablokovat jejich dětem přístup na stránky s takovým obsahem, který je pro ně nevhodný. Zpočátku se jednalo pouze o erotický obsah na portálu Vodafone Live, s příslibem rozšíření působnosti i na obsah umístěný jinde. Zdůrazněme si ale, že se stále jednalo o možnost, neboli o dobrovolnou záležitost, kterou si zákazník – rodič aktivoval podle vlastního uvážení.

Minulý čtvrtek se pak v Praze konala konference s příznačným názvem „Internet a zákon“, pořádaná projektem Safer Internet (podrobněji viz samostatný článek kolegy Jana Rylicha Regulace jako budoucnost Internetu?). A právě u příležitosti této konference se český Vodafone „blýsknul dalším rozšířením a zdokonalením svého dětského profilu. Jenže, a to je právě to podstatné: nezůstalo jen u této možnosti, protože Vodafone se rozhodl jít ještě dále. Ocitujme si nejprve z jeho tiskové zprávy:

Vodafone od dnešního dne také automaticky blokuje u všech svých zákazníků přístup k internetovým stránkám s nelegálním obsahem.

Dětskou pornografii nebo propagaci rasismu považujeme za natolik společensky nebezpečný obsah, že jsme přístup k němu automaticky zablokovali u všech našich zákazníků,“ říká Přemysl Filip, senior manažer společenské odpovědnosti Vodafonu ČR.

To už je skutečně něco podstatně jiného: tady už se nejedná o možnost, kterou si zákazník volí dobrovolně, z vlastního svobodného rozhodnutí. Tady už se jedná o rozhodnutí, které učinil poskytovatel služby (operátor), a nikoli jeho zákazník.

Má na to operátor právo?

Popisovaný krok českého Vodafonu okamžitě navozuje dvě zásadní otázky. První z nich se týká toho, kdo a jak může rozhodnout, zda konkrétní obsah je či není v rozporu se zákonem. Odpověď na ni je jasná, jsou to soudy a správní orgány – a nikoli poskytovatelé služeb (operátoři, provideři).

Ve Francii dospěli v úsilí bojovat s nelegálním obsahem ještě dál než český Vodafone: návrh nového zákona počítá s odpojováním těch uživatelů, kteří takový obsah stahují. Tentokrát je však hlavním cílem boj s porušováním autorských práv, tedy např. se stahováním a sdílením hudby a filmů. Zajímá vás, jak je to možné? Přečtěte si článek Francie chce odpojovat uživatele porušující autorská práva.

Druhou otázkou pak je to, zda poskytovatelé služby mají či nemají právo omezovat poskytované služby tak, jak uznají za vhodné, včetně dostupnosti toho kterého obsahu. Či z obráceného pohledu: existuje právní důvod, který by jim bránil zavést omezení charakteru blokace určitých zdrojů? Nejsem právník a rád se nechám poučit o opaku – ale do té doby se domnívám, že zákon jim v tom nebrání (alespoň obecně, až na výjimky typu regulovaných služeb, součástí univerzální služby apod.). Ostatně, jinak by nemohl existovat ani výše zmiňovaný dětský profil či služby typu omezení volání na prémiová čísla apod.

Nepleťme si to ale s povinností omezit nějakou službu, která vyplývá ze zákona: poskytovatel samozřejmě má povinnost zablokovat přístup ke konkrétnímu obsahu, pokud je mu to kompetentním orgánem (například soudem) nařízeno. Tady ale jde o něco jiného: o možnost, nikoli o povinnost. Konkrétně o to, jak může postupovat poskytovatel, který chce bojovat proti šíření problematického obsahu: musí čekat na to, až bude konkrétní obsah kompetentním orgánem (soudem) prohlášen za nelegální? To může trvat tak dlouho, že se to zcela mine účinkem. Nebo může dopředu zablokovat – a to svým zákazníkům, v rámci svých služeb, v rámci „samoregulace“  – přístup k takovému obsahu, který on sám považuje za nelegální, aniž by musel čekat na závazný verdikt soudu?

Dovolím si předpokládat, že může – a že právě to Vodafone dělá. A že když mluví o blokování „nelegálního obsahu“, nemá tím na mysli obsah, který byl právoplatně prohlášen za nelegální. Možná by bývalo vhodnější, kdyby Vodafone řekl: „blokujeme takové stránky, které sami považujeme za nelegální“. Či ještě lépe: „blokujeme takové stránky, které sami považujeme za potřebné blokovat“.

Dokonce mi přijde, že způsobem využití adjektiva „nelegální“ si Vodafone sám poněkud zavařil. Může tím vzbuzovat dojem, jako kdyby on sám chtěl nějak suplovat rozhodování těch orgánů, které jsou k posuzování legálnosti a nelegálnosti oprávněny.

Proč to dělá?

Než se dostaneme k otázce toho, zda jde či nejde o cenzuru, zastavme se u motivace poskytovatele: proč zavádí takováto opatření, když dopředu může počítat i s dosti negativní reakcí zákaznické veřejnosti?

Odpověď vlastně již zazněla, v předchozí citaci tiskové zprávy:

Dětskou pornografii nebo propagaci rasismu považujeme za natolik společensky nebezpečný obsah, že jsme přístup k němu automaticky zablokovali u všech našich zákazníků,“ říká Přemysl Filip, senior manažer společenské odpovědnosti Vodafonu ČR.

Pravdou je, že dětské porno je závažným problémem, se kterým je třeba bojovat. V některých zemích se vcelku daří eliminovat takto zaměřené zdroje (tj. likvidovat jejich hosting), ale díky vlastnostem Internetu je pro „špatnou“ stranu barikády triviálním řešením přesunout se jinam, pryč z dosahu příslušné legislativy. A na „dobré“ straně barikády pak nezbývá, než se uchýlit k blokování přístupu. A spoléhat se přitom na nějaké formální prohlášení konkrétního obsahu za nelegální (ve smyslu zákona) pak není moc schůdným řešením, jednak kvůli notorické pomalosti kompetentních orgánů, ale i kvůli jejich regionálně omezené působnosti.

Proto se ve většině zemí volí nějaké jiné řešení, postavené na principu samoregulace či ko-regulace, a obvykle využívající nějakého nezávislého hodnocení a výběru toho obsahu, který má být blokován. Jako příklad můžeme zmínit Velkou Británii, kde tamní BT v roce 2004 (sám a dobrovolně) zavedl službu Cleanfeed. Ta blokovala přístup ke stránkám s dětským pornem, které za takové označil nezávislý subjekt: organizace Internet Watch Foundation, založená již v roce 1994. Mělo to takový úspěch, že britská legislativa tento prvek samoregulace později uzákonila jako povinný: v roce 2006 byl přijat zákon (Control of Internet Access Act), který obdobné řešení přikázal povinně všem britským ISP (s povinností zavést jej do konce roku 2007). Podobně je tomu i v dalších zemích, včetně Francie či například Finska. A podobným směrem už vykročili i v USA.

Z tohoto pohledu tedy český Vodafone neudělal nic jiného, než že sám a dobrovolně zavedl něco, co u nás povinností není, ale jinde ano. Dokonce britské řešení okopíroval v tom smyslu, že „přebírá úsudek“ od stejné Internet Watch Foundation.

Jak to funguje?

Pojďme nyní k tomu, jak vlastně nové opatření funguje. Týká se ale pouze těch služeb Vodafonu, které jsou vázány na SIM kartu. Tedy přístupů k mobilnímu obsahu či Internetu z mobilního telefonu nebo jakéhokoli počítače přes mobilní přístup. Nemělo by se to prý týkat pevného připojení, které už má i Vodafone ve své nabídce (například přes ADSL v rámci služby OneNet). Ale to je spíše detail.

Jak již bylo řečeno, český Vodafone nebude obsah hodnotit sám, ale bude využívat „úsudek“ renomované britské organizace Internet Watch Foundation (IWF). Ta je také privátním subjektem, založeným a financovaným subjekty z privátního sektoru (poskytovateli služeb), a nikoli státním orgánem. Nicméně dnes už je určitým způsobem zasazena do právního rámce, skrze již zmiňovaný zákon (Control of Internet Access Act).

Její fungování a rozhodování je vcelku podrobně popsáno na jejím webu, a je založeno v zásadě na lidském (a nikoli strojovém) hodnocení obsahu. Jsou to tedy lidé, kteří hodnotí míru závadnosti konkrétního obsahu, který je IWF nahlášen (skrze jejich hotline či jinými kanály). Další postup je pak odlišný podle toho, zda jde o obsah umístěný (hostovaný) ve Velké Británii či jinde. V prvním případě jsou podnikány aktivní kroky k odstranění závadného obsahu (skrze spolupráci s místními orgány), a ve druhém případě je pouze požádána o zákrok příslušná místní autorita (pokud vůbec existuje).

Samozřejmě ale platí, že posuzování konkrétního obsahu konzultanty z IWF vychází z britských zákonů. A to jak u obsahu charakteru dětské pornografie (kterou IWF sleduje a hodnotí po celém světě), tak i u obsahu charakteru vyzývání k rasové nesnášenlivosti apod., kde se IWF zabývá jen „britským“ obsahem. Zajímavé přitom je, že IWF nehovoří o „dětské pornografii“, ale o sexuálním zneužívání dětí („child sexual abuse“). To nemusí být to samé: už jen proto, že při vzniku dětské pornografie nemusí dojít k úhoně žádné dítě. Dnes již mohou nejrůznější obrázky vznikat i čistě uměle, generováním na počítači. Ale to by bylo na jiné povídání.

Jedním z produktů Internet Watch Foundation je i seznam URL adres, na kterých se nachází obsah zhodnocený jako „závadný“. Tento seznam URL adres pak přebírá řada poskytovatelů a využívá jej jako blacklist (jako seznam URL adres, které mají být blokovány). Přesně to má nyní dělat i český Vodafone.

Navíc český Vodafone deklaruje, že spolupracuje ještě s další firmou, a to Fast Data Technology. Ta je především dodavatelem technologie, ale zřejmě nejenom toho technického řešení, které fakticky využívá seznam URL adres od IWF jako blacklistu a blokuje přístup k příslušným stránkám. Technické řešení od firmy Fast Data současně nabízí i automatické (strojové) hodnocení obsahu, na základě vlastních mechanismů.

Je to už cenzura, nebo ještě ochrana zákazníka?

Pojďme nyní k té nejzákladnější otázce: je to, k čemu přistoupil český Vodafone, ještě smysluplný a účelný boj proti dětské pornografii a dalším negativním jevům, nebo už je to cenzura Internetu, včetně toho mobilního?

Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, a zcela jistě závisí na více faktorech. Samozřejmě na tom, jak vše funguje a kdo a jak určuje „pravidla hry“ a rozsah blokovaných zdrojů. Ale i na tom, jak dalece hraje operátor s otevřenými kartami a zda říká skutečně vše, co by říkat měl – aby jeho zákazníci měli vždy k dispozici všechny potřebné informace k posouzení toho, jak jsou omezováni a zda je to stále v jejich zájmu či již nikoli. Jedině tak je asi možné čelit i tradičním obavám z toho, že bojem proti dětské pornografii to začne, ale postupně se bude rozsah blokovaných zdrojů rozšiřovat, až se z toho stane cenzura jak vyšitá.

Osobně se dnes přikláním k tomu, že zavedené opatření není cenzurou, ale vhodným opatřením v boji proti dětské pornografii. I když s účinností to asi nebude až tak žhavé, protože možnosti obejití – například rychlým střídáním URL adres – reálně existují a nejsou nijak obtížné. Navíc se právě zaváděné opatření týká pouze WWW stránek, resp. pouze protokolu HTTP, zatímco dětské porno se může snadno šířit i skrze jiné služby, jako například přes Newsgroups či přes FTP archivy.

Co mne ale již nyní zneklidňuje, je to, že Vodafone nedokázal ani při startu svého nového opatření dostatečně přesně a konzistentně vymezit to, co vlastně chce blokovat. Ocitujme si nejprve jeho tiskovou zprávu:

Vodafone od dnešního dne ve své síti automaticky blokuje přístup přes mobilní telefon k internetovým stránkám s nelegálním obsahem zejména:

dětská pornografie

podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka

Povšimněte si onoho „zejména“: to (alespoň podle mé interpretace) říká, že následující výčet rozhodně nemusí být úplný. A to mi v daném kontextu přijde dosti zásadní. Konkrétně jako otevřená zadní vrátka k dalšímu rozšiřování toho, co je blokováno.

To jinde, konkrétně na webu Vodafonu (v části, věnované společenské odpovědnosti firmy), se lze dočíst, že blokování se týká odlišně vymezeného obsahu:

Jako 1. mobilní operátor v ČR standardně blokujeme ilegální stránky přístupné z mobilu. Používáme hodnocení renomované nevládní organizace Internet Watch Foundation a blokujeme stránky typu Dětská pornografie a Násilí.

Co tedy platí? Co je předmětem blokování, vedle dětské pornografie? Je to „násilí“, nebo „podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka“? To jsou přece jen různé věci! Nehledě už na hodnocení jejich míry, hlavně u násilí.

Ale ať už je to jedno nebo druhé, v obou případech postrádám podrobnější popis toho, jak bude příslušný obsah hodnocen, kým, podle jakých kritérií, jak budou řešeny případné omyly apod. V případě dětské pornografie („sexuálního zneužívání dětí“) je k dispozici alespoň odkaz na Internet Watch Foundation, u které již lze dohledat, jak vlastně funguje. Ale tato organizace nebude hodnotit „české“ násilí či „česká“ hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka (to dělá jen u těch britských, přesněji: „UK hosted“). Takže kdo tedy bude hodnotit násilí či hnutí? Podle jakých pravidel? Nebo to budou dělat programy od Fast Data Technology, přes klíčová slova? Jaká?