Hlavní navigace

Stalo se: kauza poplatků se (ne)vrací

10. 11. 2008
Doba čtení: 13 minut

Sdílet

 Autor: 29
Koncem minulého týdne česká média notně zkritizovala Českou televizi za požadavek, aby se televizní poplatky nově vybíraly i z počítačů, připojených k Internetu. Nakonec se sice ukázalo, že je to jen jakýsi šum v digitálním kanále, a že ČT nic takového nepožaduje. Ale sama to zase až tak moc aktivně nedementovala.  

Minulý týden přinesl celou řadu zajímavých zpráv tuzemské provenience. Pro dnešní vydání seriálu „Stalo se“ jsem vybral tu z nich, která mne osobně zaujala hned ze dvou důvodů: nejen kvůli svému vztahu k Internetu, ale i kvůli určitému svědectví o tom, jak u nás pracují naše média. A nejen ona, ale třeba i tiskoví mluvčí.

Schválně: určitě jste na konci minulého týdne, a pak ještě během víkendu, zaznamenali řadu článků informujících o záměru České televize rozšířit okruh zařízení, ze kterých by se platily televizní poplatky (kdysi dávno označované jako koncesionářské). Psalo se o tom už i na Lupě (v páteční glose kolegy Michala Černého), ale primárním zdrojem výchozí informace je zřejmě agenturní zpráva ČTK, publikovaná ve středu 5. listopadu po poledni, která se odvolává na výroky tiskového mluvčího České televize Ladislava Štichy:

ČT uvažuje o televizních poplatcích i za počítač s Internetem

Česká televize opět zvažuje, zda by se neměl v budoucnu platit televizní poplatek za každý počítač, který je schopný příjmu televizních programů přes Internet.

(…)

Mluvčí ČT Ladislav Šticha potvrdil, že varianta zpoplatnění všech počítačů, nejen těch s TV kartou či tunerem, existuje. „Zvažujeme všechny varianty, právě s ohledem na rozvoj technologií,“ uvedl. Podle něj by měly být stejné podmínky pro různý příjem signálu. Sledovat ČT24 lze přitom v současné době různými způsoby včetně Internetu. Není tak podle Štichy moc fér, že některý divák ČT24 platí poplatky a jiný, který sleduje program pouze přes Internet, ne.

Ve 14:30 vyšla tato zpráva formou článku na webu ČT (přesněji na Finančních novinách). Následně se tato zpráva šířila copy&pastem dalšími médii. V 19:19 téhož se objevila se i na webu České televize, což jí (vzhledem k tématu) dodalo i určitý dodatečný punc věrohodnosti.

CT24

Vlastními články, či pouhým převzetím agenturní zprávy/článku ČTK, následně reagovala řada dalších médií, od těch nejmasovějších a nejuniverzálněji zaměřených, přes specializované servery (včetně již zmíněné Lupy), až po osobní blogy. A snad všichni reagovali negativně, kritikou nového záměru. Například:

Teprve v pátek ráno jsem zaznamenal i jiný názor: že původní informace, ze které vše vychází (tj. výroky tiskového mluvčího Štichy pro ČTK), „nebyla zcela přesná“. Jednalo se o článek, publikovaný již ve čtvrtek 6. listopadu v 16:28 na serveru CD-R, s titulkem:

Česká televize o poplatcích z PC nehovoří

Autorům tohoto článku přišlo divné, že o tak významné věci nenašli na webu ČT žádné vyjádření, a tak se zeptali přímo tiskového mluvčího České televize. A ten jim řekl něco jiného, než co tvrdí výchozí zpráva ČTK.

Protože mi to také přišlo divné, také jsem požádal o vyjádření přímo od zdroje. Zde je odpověď tiskového mluvčího Ladislava Štichy, které se mi dostalo:

diskuse, kterou vyvolal poněkud špatně pochopený a dále v mnoha médiích upravovaný článek ČTK, je velmi vášnivá, ale bohužel často zcela mimo realitu. Pokud to mám stručně shrnout.

1. Česká televize v tuto chvíli nežádá žádnou změnu ve vztahu k navýšení počtu poplatníků ( viz. placení za Internet, mobily apod.)

2. Jediným zájmem ČT je, aby zákonodárci naopak neomezili počet plátců nějakým zásahem do stávajících pravidel.

3. Překvapivě mnoho lidí v různých diskuzích a článcích se domnívá, že se televizní poplatek platí ze sledování České televize a případné zpoplatnění sledování TV přes Internet by se opět týkalo jen ČT. To je pochopitelně hrubá neznalost zákona. Televizní poplatek se platí za vlastnictví přístroje schopného přijímat televizní signál!

4. Placení TV poplatků i z In­ternetu jsem v rozhovoru s redaktorem ČTK označil za jednu z mnoha diskutovaných variant a nikoliv za variantu, kterou chce či prosazuje Česká televize.

No, po takovémto vysvětlení asi nezbývá, než si něco pomyslet o kvalitě našich médií. Nejen o vzniku původní informace, ale také o mechanickém kopírování převzatých zpráv, v lepším případě o jejich dalším spekulativním rozvíjení – bez ověřování si výchozích faktů a stanovisek.

Reagovala Česká televize optimálně?

Když se ale nad celou věcí znovu zamýšlím, úplně v pořádku mi nepřijde ani reakce České televize.

Například: proč si sama vyvěsila onen „ne zcela přesný“ článek ČTK na svém webu (www.ct24.cz), a ani přes explicitní upozornění na jeho zdejší existenci (minimálně z mého dotazu) jej neopatřila nějakou vysvětlující reakcí či komentářem?

Nebo: tiskové oddělení České televize generuje tiskové zprávy jak na běžícím pásu. Třeba jen v pátek 7. listopadu  – dva dny po začátku celé kauzy – vydala ČT hned čtyři tiskové zprávy (zde na webu ČT). Ale žádná z nich se netýká kauzy televizních poplatků, kvůli které Česká televize dostala v médiích pořádně „co proto“. Proč se tedy sama neozvala, proč nějak aktivně nereagovala – a její mluvčí pouze pasivně čekal na dotazy novinářů?

Zajímavá je i skutečnost, že přesně ve stejný den (5.listopadu), kdy ČTK svým agenturním článkem otevírá kauzu televizních poplatků z počítačů s Internetem, Česká televize přece jen vydává tiskovou zprávu, týkající se televizních poplatků. Její téma je ale jiné, a pro ČT také ne až tak příjemné: informuje totiž o ukončení kontroly finančního úřadu, která se zabývala právě televizními poplatky. Samotný verdikt je v tiskové zprávě popsán takto:

Podstatou této kontroly je metodický, vysoce odborný spor o právo účtovat do fondu televizních poplatků. V rozporu s předchozím písemným stanoviskem ministerstva financí, na jehož základě Česká televize přešla na fondové účtování, správce daně nyní vyjádřil názor, že není správné takto účtovat.

V žádném případě se nejedná o pochybení, nad kterými spekulovala některá média. Zjednodušeně řečeno, spor je veden o to, kdy mají být poplatky daněny – zda v roce jejich přijetí či až v době, kdy jsou zúčtovány do výnosů v souvislosti s náklady, které mají krýt. V každém případě Česká televize vždy televizní poplatky zahrnovala do základu odváděné daně!

Ale nechme stranou věcnou stránku sporu (kdy se stanoviska resortu financí a finančního úřadu mají rozcházet) a zdůrazněme si něco jiného: zde Česká televize promptně reagovala na negativní zprávy, objevující se v médiích:

Tento týden byla České televizi Finančním úřadem pro Prahu 2 předána Zpráva o výsledku daňové kontroly a způsobu jeho zjištění. O výsledku kontroly nebylo dosud rozhodnuto. Ačkoliv zpráva nebyla řádně a podle procesního právního předpisu projednána, je překvapující, že se na veřejnosti objevují informace, navíc zkreslené, z probíhajícího řízení, které je ze zákona neveřejné.

Proč tedy Česká televize nereagovala obdobně i v kauze, týkající se výběru televizních poplatků, která vyvolala značně negativní reakci?

Proč právě nyní?

Podívejme se nyní na vše z poněkud jiného úhlu: proč se diskuse o způsobu placení televizních poplatků objevuje právě nyní? Je to náhoda, nebo je v tom nějaká logická souvislost?

Náhoda to být může, ale souvislost zde určitě existuje. Právě v těchto dnech se diskutuje o nové úpravě legislativy, definující vybírání televizních (i rozhlasových) poplatků. Jde o součást evropské direktivy o audiovizuálních mediálních službách, která již byla na úrovni Unie přijata, a Česká republika ji musí převzít (transponovat) do své legislativy do 19. prosince příštího roku.

O tom, jak bude transpozice řešena, se diskutovalo i v úterý 4. listopadu na 10. ročníku konference tel.con. A řeč zde došla i na televizní poplatky a její vybírání. Sám jsem se na to ptal vrchní ředitelky sekce A ministerstva kultury Petry Smolíkové, která má vše na starosti – a ona odpověděla, že hodlají zachovat dosavadní úpravu a nechystají se zpoplatnit počítače s přístupem k Internetu. Možná že právě tato diskuse inspirovala někoho z ČTK k dotazu v České televizi, ze které vzešel již citovaný článek o (nepochopených) záměrech ČT.

Pokud se podíváme do nově navrhované podoby zákona o televizních a rozhlasových  poplatcích (č. 348/2005 Sb.), skutečně zde najdeme identický text, vymezující z čeho se má poplatek platit (tj. stejnou úpravu jaká platí dnes):

Televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen „televizní přijímač“). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu.

Nicméně něco nového zde přece jen navrhováno je: explicitní „vylučující ustanovení“, které říká, že od poplatků jsou osvobozena:

zařízení, jejichž hlavní účel je zjevně jiný než příjem rozhlasového nebo televizního vysílání.

Toto nové ustanovení je přitom opatřeno odvolávkou na tu pasáž zákona č. 231/2001 Sb. o rozhlasovém a televizním vysílání, které hovoří o „vysílání prostřednictvím dálkového přístupu (Internetu)“, které se nepovažuje za televizní vysílání.

Nicméně právě toto zpřesnění možná mohlo „vyděsit“ Českou televizi, která jej mohla pochopit naopak jako snahu zúžit stávající okruh zařízení, ze kterých se poplatky platí (viz druhý bod ve vyjádření mluvčího Štichy: „jediným zájmem ČT je, aby zákonodárci naopak neomezili počet plátců nějakým zásahem do stávajících pravidel“).

Jde konkrétně o počítače (ale třeba také mobily) vybavené televizním či rozhlasovým tunerem, a tudíž schopné přijímat běžné televizní či rozhlasové vysílání (nikoli internetové). Z nich se dnes televizní poplatky platí – ale z počítačů či mobilů bez tuneru, byť s přístupem k Internetu, se poplatky neplatí.

Abychom ale vše náležitě docenili, vraťme se na chvíli do historie a připomeňme si, jak celá kauza není vůbec nová.

Není to poprvé

Pravidelní čtenáři Lupy si jistě vzpomenou, že kauza televizních (a také rozhlasových) poplatků zde již jednou byla. Konkrétně na podzim roku 2005 Český rozhlas i Česká televize vážně uvažovaly o tom, že by vybíraly své rozhlasové a televizní poplatky také ze všech počítačů či mobilů, principiálně schopných příjmu rozhlasového a televizního vysílání po Internetu.

Co by to pro tyto veřejnoprávní instituce znamenalo, je nabíledni: notně by si polepšily, pokud jde o příjmy z těchto poplatků. Nikoli na úkor domácností, které platí poplatky jednou, bez ohledu na počet přijímačů. Ale firmy jsou na tom jinak, protože rozhlasové a televizní poplatky platí násobně – z každého jednotlivého zařízení. A tak by si je Český rozhlas a Česká televize „zkasírovaly“ prakticky za každý počítač, který firmy vlastní. A že jich je hodně.

V roce 2005 se ale tyto požadavky ještě nepodařilo prosadit. Nakonec vše skončilo tak, že poplatkům podléhá jen zařízení (počítač, ale třeba i mobil atd.), které má zabudovaný rozhlasový či televizní tuner, a je tudíž schopné příjmu klasického vysílání na principu broadcastingu. Nicméně obě instituce tehdy daly najevo, že se nehodlají jen tak vzdát – a že ze svých požadavků ustupují jen dočasně.

Ocitujme si z tehdejšího společného prohlášení Českého rozhlasu a České televize:

"Protože v tuto chvíli není možné jednoznačně odpovědět na otázku, jestli lze považovat počítače a podobná zařízení, přijímající rozhlasové/te­levizní vysílání prostřednictvím Internetu šířeného po drátě či bezdrátově, za zařízení technicky způsobilá k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového/te­levizního vysílání, nebudou Český rozhlas a Česká televize z počítačů a podobných zařízení, přijímajících rozhlas a televizi pouze prostřednictvím Internetu, poplatek prozatím vybírat.

Povšimněte si onoho „prozatím“: Český rozhlas a Česká televize nebudou … poplatek prozatím  vybírat.

Televize měla v roce 2005 jiný názor

Zajímavé je, že v roce 2005 vystupoval radikálně hlavně Český rozhlas: právě on velmi aktivně prosazoval, aby se rozhlasové poplatky vybíraly i ze zařízení, schopných příjmu rozhlasového vysílání po Internetu. Naopak Česká televize tehdy projevovala spíše zdrženlivé stanovisko: sama konstatovala, že přenos televizních pořadů po Internetu není klasickým televizním vysíláním. A sama pak došla k závěru, že (zdroj):

Osobní počítač, který je vybaven televizní kartou, je technickým zařízením, které má všechny parametry televizního přijímače. Je proto předmětem televizního poplatku.

Osobní počítač (bez televizní karty) a mobilní telefon nejsou televizním přijímačem ve smyslu cit. zákona a nepodléhají platbě televizního poplatku.

Nicméně k „prozatímnímu nevybírání poplatků“ se Česká televize nakonec postavila stejně, jako Český rozhlas (viz jejich tehdejší společné prohlášení).

Proč je rozdíl mezi počítačem a televizí?

Stanovisko České televize z roku 2005 – o tom, že po Internetu nejde o klasické vysílání – mělo a stále má svou logiku. Sama Česká televize již v roce 2005 upozorňovala na to, že není schopná šířit celé své vysílání po Internetu. To proto, že k řadě pořadů (například k různým filmům či sportovním přenosům) nemá taková vysílací práva, která by jí umožnila šířit tyto pořady i po Internetu. A tvrdí to dodnes, viz její vlastní web:

Upozornění

Bohužel, z důvodu autorských práv nemůžeme vysílat živě ani z archivu všechny pořady České televize nebo poskytovat příspěvky ve „stáhnutelném“ tvaru. Děkujeme za pochopení.

Internetové vysílání sportovních pořadů Součástí pořadu BBV i jiných sportovních pořadů bývají obrazově zvukové záznamy, které může Česká televize šířit pouze v rámci televizního vysílání. Dokoupení práv pro Internet v tuto chvíli přesahuje finanční možnosti České televize, u některých sportovních soutěží je navíc přednostně vyhrazeno jiným subjektům.

A sama Česká televize pak z této skutečnosti – z nemožnosti sledovat po Internetu celé televizní vysílání, ale jen některé konkrétní pořady – dodnes vyvozuje, že počítač s přístupem k Internetu (bez TV tuneru) nepodléhá poplatkům. Ocitujme si relevantní pasáž z dnešních webových stránek České televize, věnovaných placení televizních poplatků:

Není-li PC vybaveno televizní kartou a umožňuje pouze příjem televizního vysílání v podobě internetového streamu, není televizním přijímačem, neboť umožňuje reprodukovat jen omezený počet televizních pořadů, nikoli televizní programy ve smyslu definice zákona č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění (viz §2, odst. 1, písm. i, citovaného zákona) a neumožňuje tedy „individuálně volitelnou reprodukci televizního vysílání“.

Povšimněte si také zajímavé souvislosti: v roce 2005 výše citované společné stanovisko Českého rozhlasu a České televize tvrdilo, že není možné jednoznačně odpovědět na otázku, zda počítač s přístupem k Internetu je či není zařízením, technicky způsobilým k „individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání“. Dnes, v posledně uvedené citaci z jejího dnešního webu, už na to Česká televize odpovídá zcela jednoznačně: není.

Takže i kdyby dnes Česká televize skutečně chtěla vybírat televizních poplatky i z počítačů, připojených k Internetu (ale bez TV tuneru), musela by sama nejprve udělat jednu velmi důležitou věc: musela by začít šířit své vysílání po Internetu. Ne pouze experimentovat s možností sledovat omezený počet televizních pořadů po Internetu, ale šířit po Internetu skutečně celé své vysílání, tak aby bylo plnohodnotnou alternativou ke stávajícímu televiznímu vysílání. Tedy včetně všech sportovních přenosů, filmů atd. Což by mj. znamenalo dokoupení příslušných práv.

BRAND24

Ještě předtím by ale (podle mého názoru) měla proběhnout úplně jiná diskuse: zda je vůbec správné a žádoucí, aby Česká televize přenášela své veřejnoprávní vysílání i na Internet, a z titulu toho někdy následně požadovala více televizních poplatků (rozšíření okruhu zařízení, ze kterých se poplatky platí).  Spadá to ještě do jejího veřejnoprávního působení, které je (spolu)financováno z televizních poplatků? Osobně se domnívám, že šíření „veřejnoprávního obsahu“ i po Internetu je určitě žádoucí, ale ne za cenu „více poplatků“.

A hlavně: celý model vybírání televizních poplatků, kdysi  ještě koncesionářských, měl smysl a logiku v době, kdy koncesionářů bylo malé procento z celého obyvatelstva. V dnešní době, kdy se povinnost platit poplatek opírá o vlastnictví zařízení schopného příjmu, a implicitně se předpokládá u každé  domácnosti (která naopak musí dokazovat, že přijímač eventuelně nemá), mi celá konstrukce přijde zastaralá a zbytečně nákladná (na vlastní režii, především kvůli výběru atd.). Neměli bychom nejprve diskutovat o jiném způsobu financování veřejnoprávní televize, než skrze poplatky?

Měly by počítače s Internetem podléhat placení televizních poplatků?

  • Určitě ano.
    1 %
  • Spíše ano.
    0 %
  • Spíše ne.
    3 %
  • Rozhodně ne.
    96 %

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).