Stalo se: názorem stáda proti cenzuře Internetu

Velkým problémem blokování stránek s dětskou pornografií je udržet tento mechanismus „na uzdě“, tak aby nepřerostl v cenzuru. Pomoci by mohl zajímavý projekt Harvard University s názvem Herdict. Monitoruje dostupnost webů samotnými uživateli a umožňuje činit závěry na základě zkušenosti většího počtu lidí  („názoru stáda“).

logo herdict

V dnešním vydání seriálu Stalo se bych se rád ještě jednou vrátil k hlavnímu tématu předminulého týdne, kterým bylo blokování částí Internetu (nově i od Telefóniky O2 Czech Republic). Jak se dalo předpokládat – a jak se také skutečně stalo, například skrze aktivitu čtenářů a četnost dalších článků na toto téma – jde o problematiku která je pro širší uživatelskou veřejnost velmi zásadní. A tak bych rád přidal několik informací, postřehů i argumentů, které se nevešly do mého původního článku, a nezaznamenal jsem je ani v dalších článcích.

Celé domény, nebo jen jednotlivé objekty?

Rád bych například reagoval na čtvrteční článek pana Malého zde na Lupě. Opravil bych ho v tom, že ani IWF (Internet Watch Foundation) při tvorbě svých blacklistů nepostupuje tak, že by na ně dávala celé domény. A ani následné blokování se netýká celých domén – ale jen konkrétních WWW stránek v rámci těchto domén. Dobře vidět to bylo ve známém případu blokování Wikipedie, kdy IWF sklidila kritiku nejen za samotné hodnocení problematického obrázku, ale i za špatný výběr toho, co vlastně na svůj blacklist dala: nikoli obrázek samotný, ale jeho „okolí“ (konkrétně dvě webové stránky z Wikipedie, do kterých byl obrázek vložen). Tím samotný problematický obrázek nezablokovala (a ten mohl být dále vkládán do jiných stránek). Naopak byl zablokován vysvětlující text, který upozorňoval na kontroverzní charakter obrázku.

Právě případ Wikipedie, který jsem popisoval podrobněji v jiném článku zde na Lupě, pak ukázal i na to, jak blokování funguje. Tedy alespoň ve Velké Británii, kde používají tamní systém CleanFeed. A ten také dokládá, že mechanismy blokování nejsou stavěny na blokování celých domén, ale na blokování konkrétních objektů (HTML stránek, obrázků atd.) v rámci těchto domén: nejprve je každý požadavek systémem CleanFeed posuzován podle toho, zda směřuje na konkrétní IP adresu (což samo o sobě není přesně to, co „celá doména“, ale mohlo by tak být interpretováno). A pokud ano, je směrován jinou cestou, kde teprve dochází k detailnějšímu posuzování požadavku (kterou stránku či který obrázek atd.). V případu Wikipedie se to projevilo celkovým zpomalením přístupu k ní, když všechny požadavky (i ty nezablokované) musely být směrovány onou alternativní cestou a podrobněji zkoumány.

Tím vším samozřejmě nechci tvrdit, že v praxi nemohou být blokovány celé domény. Jen popisuji, jak by měla fungovat jedna konkrétní varianta blokování  - ta na základě blacklistů IWF). Jiné systémy blokování, používající jiné technologie či vycházející  z jiných „pravidel“ a blacklistů, mohou být stavěny na blokování celých domén. Ostatně, i IWF a CleanFeed jistě také mohou zablokovat celé domény, jako zvláštní případ.

A tak mne v této souvislosti napadá: není právě rozdíl mezi selektivním blokováním konkrétních objektů a paušálním blokováním celých domén určitým indikátorem toho, o co blokujícím ve skutečnosti jde? Nepohodlné názory, vyjadřované na konkrétních serverech, se nejspíše budou blokovat paušálně, zamezením přístupu k celému serveru, resp. jeho doménovému jménu (tj. vlastně k celé doméně). Naproti tomu „boj proti dětské pornografii“, který má alespoň nějaká deklarovaná pravidla, by se správně měl zaměřovat jen na konkrétní objekty.

Proč to dělají?

Rád bych také polemizoval s představou, kterou jsem si odnesl ze čtvrtečního článku pana Malého zde na Lupě (byť to v něm takto explicitně nezaznělo): že blokování iniciují sami operátoři. Že jsou to oni, kdo chce něco blokovat.

Jistě, alespoň Vodafone to takto vloni jasně a veřejně prezentoval, když se odvolával na svou společenskou odpovědnost. T-Mobile to sice také říkal, ale už si dával pozor, aby to nebylo moc hlasité. A Telefónica nyní nejprve neřekla vůbec nic (ani o zavedení samotného blokování), a teprve ex-post, na dotazy novinářů, argumentuje  nelegálností stránek s dětskou pornografií v celé EU.

Můj názor je ale opačný: že to operátoři nedělají z vlastní vůle, ale z donucení. Pro ně samotné to totiž představuje jen náklady (které jim nikdo nekompenzuje) a výrazně negativní publicitu. Ale na druhé straně jsou stále více tlačeni k tomu, aby blokování prováděli.

Forma tohoto nátlaku je v různých zemích různá. Například ve Velké Británii, která je v tomto ohledu určitým „průkopníkem“,  platí již tři roky zákon příznačně nazvaný „Control of Internet Access (Child Pornography) Act 2006“. Ten sice internetovým providerům explicitně neukládá blokovat stránky s dětskou pornografií, ale nutí je veřejně deklarovat, zda tak dělají, nebo nedělají.

A třeba v Německu schválil tamní parlament letos v červnu návrh zákona, podle kterého bude tamní policie vést seznam míst, které nabízí obsah porušující zákon, a internetoví provideři  budou povinni zobrazit uživateli červenou stopku při každém pokusu o přístup na tato místa (s popisem toho, že jde o obsah porušující zákon atd.). Nepůjde však o skutečné blokování, protože uživatel bude moci „prokliknout se“ skrze stopku a pokračovat dále, na místa s obsahem porušujícím zákon. Bez toho, že by jeho identita a jeho chování (prostup na obsah porušující zákon) byla nějak vyhodnocována a evidována.

Samotný zákon by měl být účinný od října tohoto roku, a jeho oponentům  podařilo prosadit do něj i časové omezení: měl by platit jen tři roky. Zajímavé ale je, že k povinnostem, které z tohoto zákona vyplývají, se ještě před jeho účinností (na jaře) dobrovolně přihlásila řada německých internetových providerů. Asi tušili, že je to tak jako tak nemine – a tak se snažili využít situace a zlepšit si svůj image vůči té části veřejnosti, která po takovýchto opatřeních volá.

Zapomínat bychom neměli ani na to, že prostor pro „blokování ze zákona“ připravuje již i Evropská unie, v rámci novely své směrnice 2004/68/JHA (o boji proti pohlavnímu vykořisťování dětí a dětské pornografii). Podrobněji jsem tomu věnoval celé jedno vydání seriálu Stalo se zde na Lupě již v dubnu t.r., v souběhu s Pražskou deklarací za bezpečnější Internet.

Co je vlastně cílem?

V souvislosti s německým zákonem je zajímavé se zamyslet nad tím, čeho by blokování webových stránek s dětskou pornografií vlastně mělo dosáhnout.

Jde o nějaké omezení celého „průmyslu“ dětské pornografie? Pokud ano, pak pouze tudy cesta nevede – když tento průmysl má k dispozici (a určitě i využívá) mnoho jiných a pro něj mnohem efektivnějších distribučních kanálů, než jsou běžné webové stránky. Jde tedy o ochranu těch dětí, které tento „průmysl“  zneužívá pro své potřeby? Kéž by tomu tak bylo, kéž by tomu blokování webových stránek mohlo nějak pomoci. Velmi se ale obávám, že tomu tak není. Už jen kvůli tomu, že samotný „průmysl“ není blokováním běžných webových stránek příliš omezen.

Ve skutečnosti jde (alespoň podle mého názoru) u blokování o něco jiného: o snahu zabránit tomu, aby se někdo dostal k obsahu charakteru dětské pornografie náhodou a nechtěně. Aby nemohl říkat: hledat jsem to a to (či: jen tak jsem se brouzdal), a místo toho jsem se dostal na stránky s dětskou pornografií. Aby nemohl říkat, že ho na to nikdo neupozornil. Aby nemohl začít křičet, jaký je to skandál, že s tím nikdo nic nedělá. Aby nemohl volat do nejmenované televize a dělat z toho mediální aféru. A tak dále.

Podstata německého zákona to přece jasně dokládá: pokud by cílem bylo znemožnit přístup na obsah s dětskou pornografií, pak by zákon nařizoval nepustit uživatele na místa uvedená na policejním seznamu. Ale toto on nepožaduje – a jen dbá na to, aby uživatel byl průkazným způsobem varován. Takže svým způsobem jde spíše o jakési alibi vůči nařčení, že „se s tím nic nedělá“.

Pokud chcete ještě jeden argument pro tento můj názor, pak se podívejme na to, co o blokování  říká sama Internet Watch Foundation, sestavující i u nás používané blacklisty:

Bohužel, mechanismy blokování nemohou zastavit zneužívání dětí či distribuci obrázků sexuálně zneužívaných dětí  po Internetu.

Blokování je navrženo k ochraně lidí před nechtěným přístupem (inadvertent access) k potenciálně nelegálním obrázkům sexuálního zneužívání dětí.

K tomu pak IWF dodává, že žádná známá technologie není schopna efektivně zabránit odhodlaným zločincům, kteří aktivně hledají takovéto materiály, v tom, aby se k nim dostali. To jde jen odstraněním těchto materiálů přímo u jejich zdroje. A o blokování webových stránek píše v tom smyslu, že jde jen o součást celé širší fronty boje proti dětské pornografii, která primárně staví na aktivitách policejních složek.  

Kde je problém?

Alespoň za svou osobu mohu říci, že s „ochranou před nechtěným přístupem k dětské pornografii“ nemám až tak velký problém. A to jak v „německé verzi“ (kdy jde jen o prokazatelné varování), tak i ve verzi se skutečným znemožněním přístupu (jako u nás či ve Velké Británii). Za vhodnější bych sice považoval takové řešení, které primárně staví na dobrovolnosti vůči dospělým a na  odpovědnosti rodičů za své děti, místo paušálního přenosu této odpovědnosti na stát, či dokonce na nějaký privátní subjekt. Ale budiž, proč to dětské pornografii jakkoli usnadňovat.

Co vnímám jako zásadní problém, je obrovský potenciál pro zneužití blokování, pro účely, které s bojem proti dětské pornografii nemají nic společného. Nebo to ani nemusí být „zneužití“, ale jen pouhé „rozšíření záběru“, skrze oblíbenou salámovou metodu: ledva si lidé zvyknou na jedno omezení svých svobod, hned se jim naservíruje další omezení (protože kdyby jim byla obě omezení předložena současně, již by se vzbouřili).

Pro ilustrativní příklad nemusíme chodit daleko: v Německu, jen nedlouho po schválení popisovaného zákona o blokování obsahu s dětskou pornografií, se jeho hlavní iniciátorka (ministryně pro záležitosti rodiny Ursula von der Leyen) nechala slyšet, že by ráda rozšířila záběr blokování i na další varianty „nelegálního“ obsahu na Internetu. Tím je posílila argumenty kritiků samotného zákona, kteří již dlouho varují, že dětská pornografie je jen zástěrkou a jakousi počáteční vějičkou, zatímco skutečným cílem je „zkrocení Internetu“  a prosazení jeho cenzury.

Problém vidím také v tom, že ani dnes nemáme jistotu, zda blokování nebylo v tichosti „rozšířeno“ i na další oblasti. Ať již jednotně na základě požadavků státu, či „individuálně“ podle volby toho providera, který blokování implementuje. Jinými slovy: nevíme, co všechno je blokováno. Důvodem je to, že výčet blokovaných míst je snad vždy (a z dobrých důvodů) neveřejný. A dokud je blokování postaveno na dobrovolném základě, je obtížné jej udržet pod alespoň nějakou kontrolou.

Dovolím si proto vyslovit názor, že když už má být něco blokováno, pak ať se to děje na základě zákona, který by vymezil „pravidla hry“ (včetně alespoň nějakého vymezení dětské pornografie, jako předmětu blokování), a hlavně zavedl také určité kontrolní mechanismy, které by (snad) zabránily zneužití blokování.

Těžko asi požadovat, aby seznam blokovaných míst byl veřejný. Ale proč by kontrolou dodržování „pravidel hry“ nemohl být pověřen (v neveřejném režimu) třeba Úřad pro ochranu osobních údajů, jako je tomu v případě Německa, případně Ombudsman (Veřejný ochránce práv)? Nebylo by to ideální, ale určitě by to bylo lepší než dnešní (nikým nekontrolované) blokování jednotlivými providery.

Co můžeme udělat jako uživatelé Internetu?

Rád bych se na závěr zmínil ještě o jedné zajímavé možnosti „kontrolního mechanismu“, určeného samotným uživatelům. Jde o projekt jménem Herdict, který (zatím v beta verzi) provozuje známé Berkman Center for Internet & Society na Harvard University v USA.

Jeho podstatou je monitorování dostupnosti konkrétních míst na Internetu z pohledu uživatelů, s cílem odhalit jejich případné blokování. V jakém smyslu, dokládá i původ jména projektu: anglické „Herdict“ vzniklo ze dvou slov: herd (což je stádo, dav, houf, tlupa) a  verdict. Jde tedy o názor (verdikt, úsudek, mínění) většího počtu uživatelů („stáda“).  

Způsob fungování  Herdict-u je velmi jednoduchý: buďto se můžete jen seznamovat s údaji o dostupnosti toho kterého místa na Internetu (z kteréhokoli místa na zeměkouli), nebo můžete sami přispět k testování dostupnosti konkrétních míst ze své přípojky.  Princip vidíte na obrázcích: první ukazuje výpis údajů za ČR (týkají se dostupnosti Twitteru ze sítě O2), a druhý možnost otestovat konkrétní web (zde konkrétně Twitter z právě používané přípojky).

herdict report
herdict testing

Zajímavé je, že Herdict zřejmě nijak nekontroluje správnost odpovědí (byť jsem sám nezkoušel zadat nesprávné hodnocení). Zřejmě se spoléhá na korektnost svých uživatelů, a také na to, že případná nesprávná hodnocení dostupnosti budou „přebita“ větším počtem správných hodnocení (sami provozovatelé HERDICTu hovoří v této souvislosti o „crowdsourcing-u“). Podobně se Herdict testujících ptá na důvod nedostupnosti, ale v principu nemá možnost si pravdivost odpovědi ověřit.

MIF16

A jak se Herdict staví k dětské pornografii a její dostupnosti? Ta očividně není jeho cílem, a v sekci FAQ dokonce autoři popisují, že informace o dostupnosti míst a pornografickým obsahem záměrně nezveřejňují – aby se sami nestali vyhledávaným rozcestníkem k tomuto druhu obsahu. To ale nijak nevylučuje využití Herdictu jako kontrolního mechanismu pro ověřování toho, zda – třeba i u nás – blokování dětské pornografie již nepřekročilo svůj původně deklarovaný záběr a nestalo se cenzurou, v rámci které je blokován další obsah.

A jak dobře bude takovýto kontrolní mechanismus fungovat, záleží hlavně na vás.

Anketa

Zapojíte se do projektu Herdict a budete hodnotit dostupnost?

30 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 28. 12. 2009 19:24

Školení App Store optimalizace

  •  
    Jak dostat svou mobilní aplikaci mezi lidi
  • Jak na akvizici uživatelů mobilních aplikací na českém i světovém trhu
  • Jak správně spustit, propagovat, měřit a vyhodnotit svoji aplikaci v Google Play i v Apple App Store

Detailní informace o školení App Store optimalizace »