Ušetřete

Stalo se: sázení po Internetu dostalo zelenou

Ještě před rokem prohlašoval ministr financí Kalousek, že sázení se v ČR může dostat na Internet leda tak přes jeho mrtvolu. No a před pár dny mu sám otevřel cestu, když změnil názor a sázení po Internetu povolil. Učinil tak ale způsobem, který potěšil tuzemské sázkové kanceláře, naštval jejich zahraniční konkurenty, vyděsil právníky a porušil usnesení vlastní strany (KDU-ČSL).

reklama

Možnost sázení přes Internet je v ČR předmětem již mnohaletých diskusí. Dosavadní stav je přitom takový, že platná legislativa (konkrétně: loterijní zákon, č. 202/1999 Sb.) sázení přes Internet vůbec nezná, a tak jej ani nepovoluje, ani nezakazuje. Jenže v oboru loterií a her platí obecné pravidlo, že provozovat se mohou jen takové hry, které jsou explicitně povoleny. A to žádné „internetové“ hry dosud nebyly.

Fakticky je tak z pohledu našeho tuzemského práva sázení po Internetu zakázáno – a tuzemské sázkové kanceláře jej také neprovozují. Internet samozřejmě využívají, ale pouze k jiným účelům, než pro skutečné sázení po Internetu. Na „herním trhu“ však i v tuzemsku působí zahraniční subjekty, které se ohání licencí vydanou v jiných členských státech EU a zastávají názor, že takovéto licence jim k působení v ČR postačují. Nemaje tuzemskou licenci, jejich daně končí v zahraničí, a stejně tak nemusí odvádět část svých výnosů například na rozvoj sportu, jako to naopak musí dělat subjekty s tuzemskou licencí.

Snahy vyřešit tento rozpor existují již nějakou dobu, ale zdaleka ne vždy se ubíraly směrem k povolení internetového sázení pro všechny subjekty, které by o to měly zájem (tj. tuzemské i zahraniční). Dlouhou dobu to vypadalo spíše na opačný záměr: na snahu internetové sázení v tuzemsku úplně zakázat. První návrhy nového loterijního skutečně šly tímto směrem: nejen že chtěly sázení po Internetu explicitně zakázat, ale dokonce si představovaly, že z Internetu vymýtí i pouhé zmínky o tom, že někde existuje nějaká možnost internetového sázení. Chtěly například po internetových providerech, aby zablokovali každou stránku, která by takovou zmínku obsahovala.

Později se diskuse nad novou podobou herního zákona dostaly do přece jen racionálnější polohy: už nevycházely z premisy, že internetové sázení musí být jednou provždy zakázáno, ale začaly se ptát, co by bylo rozumnější: zda jej zakázat, nebo naopak povolit. Podpůrné argumenty se našly pro obě varianty, a tak šlo spíše o to, kterým dopřát více relevance.

Hledání odpovědi na základní otázku (zda internetové sázení v herním zákoně povolit či nepovolit) pokračuje vlastně dodnes. Takže i poslední návrh novely herního zákona, který po rozsáhlých a veřejných diskusích připravilo ministerstvo vnitra, je variantní: má připraveny obě varianty (zákazpovolení), a vlastně by tak jen předalo pomyslnou horkou bramboru těm, kteří budou o návrhu dále jednat. Tedy nejprve vládě, a pak poslancům a senátorům.

Schválení bez čekání na nový zákon

Jenže tato základní otázka, kladená v rámci novelizace stávajícího herního zákona, se nyní stala fakticky bezpředmětnou. Ministerstvo financí totiž v mezičase (17.12.2008) již rozhodlo, a to ve prospěch internetového sázení. A hlavně: učinilo tak způsobem, který „jde mimo“ novelizaci samotného herního zákona a nemusí tak čekat na jeho novelizaci.   

Řešení, které MF ČR zvolilo, není řešením ve smyslu „povoluje se využití Internetu pro sázení v rámci stávajících her“. To by mohl udělat až nový zákon, a fakticky by o všem rozhodovali poslanci a senátoři (na návrh ministerstva financí jako předkladatele novely). Takže by to také ještě zabralo nějakou dobu, než by novela nabyla účinnosti.

Místo toho ministerstvo financí použilo zmocňovací ustanovení v paragrafu 50 stávajícího herního zákona, které řeší zcela nové hry a říká, že pokud na ně zákon jako takový nepamatuje, má resort financí právo je povolit sám, svým vlastním rozhodnutím. A také specifikovat všechny podrobnosti fungování takovýchto zcela nových her:

Ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny. Použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona.

A tak ministerstvo financí stvořilo zcela nový druh hry, a to „Internetovou kursovou sázku“, kterou definuje následovně:

Tato hra je založená na sázce, uzavírané prostřednictvím veřejného serveru umožňujícího dálkový přístup předem neomezenému okruhu osob v síti Internet jen osobami registrovanými provozovatelem za podmínek stanovených ve schváleném herním plánu.

Právě a pouze tuto „novou“ hru pak ministerstvo financí povolilo, skrze již zmiňovaný paragraf 50 stávajícího herního zákona – a tedy bez toho, aby muselo čekat na novou verzi herního zákona. Příslušné povolení, které na základě vlastní žádosti získalo 5 tuzemských subjektů (Sazka, Synot Tip, Fortuna, Tipsport a Chance), je na 10 let a začíná 5. lednem 2009 – jako dnem, od kdy je možné novou hru začít nabízet.  

Některé expertní názory přitom říkají, že ministerstvo financí takto postupovat nemělo a že ani zmíněný paragraf 50 mu k tomu nedává oprávnění – neboť sázení přes Internet prý není  zcela novou hrou, ale jen variantou dosavadních her (kurzových sázek), které zákon zná velmi dobře. V tomto duchu hodnotil nynější situaci (ještě před samotným podpisem povolení) například bývalý šéf Státního dozoru nad  sázkovými hrami na ministerstvu financí Pavel Němec (zdroj):

Pokud ministerstvo internetové sázky opravdu povolí, dopustí se podle mého názoru porušení zákona a příslušný úředník bude nutně čelit trestnímu oznámení za zneužití pravomoci veřejného činitele.

Rovněž lze čekat, že stát zažalují o ušlý zisk firmy, které řadu let předtím o povolení sázek na síti žádaly, ale jejich žádosti byly ministerstvem zamítnuty.

Jak se bude sázet u Tipsportu?

Formálně tedy jde o zcela novou hru. Zda tomu tak bude i v praxi, nebo zda sázkové kanceláře fakticky jen přidají Internet jako další kanál pro sázení v rámci svých dosavadních her, se stejnými podmínkami, poplatky či třeba pravděpodobností výhry, ukáže teprve čas.  Něco málo však již  naznačuje například následující vyjádření Tipsportu, v rámci jeho dokumentu FAQ „ke spuštění internetového sázení sázkovou kanceláří Tipsport“:

Budou na tipsport.net jiné kursy než ve vašich kamenných pobočkách?

Ne, kursová nabídka bude stejná všude, ať si náš klient vsadí na pobočce, po Internetu nebo využije naší telefonické služby Teleservis.

Tomu si dovolím rozumět spíše ve prospěch nového kanálu pro stávající hry, než ve smyslu zcela nové hry, jakou povolilo MF ČR. Stejně přitom vyznívá i název samotného dokumentu FAQ – není o nové hře, ale o nové variantě sázení („internetovém sázení“).

Nicméně alespoň v něčem se „sázení přes Internet“ u Tipsportu liší od sázení na kamenné pobočce: ve výši manipulačního poplatku:

Bude Tipsport při online sázkách účtovat tzv. manipulační poplatek? Pokud ano, bude ve stejné výši jako na kamenné pobočce nebo budou sázky přes internet z tohoto pohledu zvýhodněny?

Tipsport má na kamenných pobočkách manipulační poplatek ve výši 10 %, na Internetu bude snížen na 5 %.

Přitom jednou z nejčastěji deklarovaných předností internetového sázení je nulový manipulační poplatek, resp. jeho absence – a ne pouze jeho snížení. Stejně tak výhodnější kursy oproti sázkám u “kamenných“ sázkových kanceláří.

I bez dalších informací o fungování herního trhu si dovolím vyjádřit názor, že to zase až tak velká konkurence pro již fungující internetové sázky, nabízené zahraničními subjekty bez  manipulačního poplatku (a mnohdy s výhodnějšími kurzy) nebude. Nicméně Tipsport, jehož příkladem zde argumentuji, není jediným, kdo nynější povolení získal. Spolu s ním jde o další čtyři subjekty, viz výše.

Ať už ale „internetové“ kurzové sázení v praxi bude či nebude samostatnou hrou, stále by mělo být jen kurzovým sázením, resp. kurzovou sázkou. Tedy sázkou na výsledek něčeho – ať již sportovního utkání, či nějaké společenské soutěže, nebo třeba nějaké události v politice – o čem se rozhodne až v budoucnosti. Nemělo by se tedy jednat o internetovou verzi dalších typů her, jako například losované hry apod. 

Nelegální konkurence?

Přitom jedním z hlavních argumentů pro nynější povolení internetového sázení (formálně: zcela novou hru „Internetová kursovní sázka“) je možnost, aby tuzemské subjekty mohly konkurovat svým zahraničním protějškům, které v ČR působí právě prostřednictvím Internetu. Ostatně, ve svém vyjádření k samotnému aktu povolení to říká i ministerstvo financí:

Ministerstvo tak reagovalo na současnou neudržitelnou situaci, kdy zahraniční subjekty již provozují sázkové hry přes Internet, zatímco domácí subjekty povolení nedostaly.

Povšimněte si dobře jedné věci: ani v tomto úryvku, ani v celé tiskové zprávě, se nehovoří o tom, že by zahraniční subjekty u nás nabízely sázení přes Internet nelegálně. Ministerstvo konstatuje pouze to, že nespadají pod jeho regulaci, neodvádí v ČR daně a nepřispívají na tuzemský sport a další účely.:

Aktivity zahraničních subjektů však nemohou být Ministerstvem financí regulovány a ani tyto subjekty neodvádějí příslušné odvody a poplatky. Domácí subjekty dle tohoto rozhodnutí naopak budou podléhat regulaci dle herního zákona a odvádět správní poplatky, odvody na státní dozor a část výtěžku musí použít na veřejně prospěšné účely.

Argument o nelegálnosti byl přitom dalším výrazným momentem všech dosavadních diskusí kolem internetového sázení a nové podoby herního zákona. Každá strana pochopitelně zastávala vlastní názor: zahraniční subjekty dokazovaly, jak jim stačí licence z jiné členské země EU, zatímco tuzemské subjekty zastávaly názor, že jejich zahraniční konkurence působí v ČR nelegálně. K tomu se v mnoha svých deklaracích (například zde na stránkách ministerstva) připojilo i samo ministerstvo financí – ale v praxi tento názor nenaplnilo do té míry, aby zahraničním subjektům znemožnilo jejich působení v tuzemsku. Možná i proto, že nepanovala úplná shoda ani v tom, zda nabízení kurzových sázek po Internetu, občanům ČR, v češtině a za české koruny – ovšem ze serverů hostovaných v zahraničí, bez tuzemských „kamenných“ poboček a sídla firmy v tuzemsku  – vůbec je či není podnikáním v ČR.

Rozsoudit oba názorové tábory nějakým jednoduchým způsobem asi nelze. A to ani při existenci některých precedentních soudních rozhodnutí na úrovni Unie. Ta navíc také nemá v dané věci sama úplně jasno: v době, když byl celý „herní trh“ jen ryze národní a nemohl působit na dálku a významněji přesahovat z jedné země do druhé, se vžil předpoklad o tom, že případná regulace se řeší zejména na národní úrovni. Ovšem od doby, kde se situace změnila a díky Internetu může herní průmysl působit snadno i na dálku, Unie dosud nestačila zareagovat.

Evropská unie dodnes nemá žádná pravidla pro „jednotný herní trh“. Když se momentálně předsedající Francie nedávno snažila navrhnout hledání nějakých společných pravidel, moc neuspěla. Proti byla zejména Velká Británie či Malta, jako země, které asi nejvíce těží z možnosti „hraní na dálku“. A podobně zareagoval i evropský komisař pro vnitřní trh Charlie McCreevy, do jehož „resortu“ vše spadá: dal najevo, že když mezi členskými zeměmi neexistuje konsensus, sám žádná celounijní pravidla navrhovat nebude.

Ochrana dětí?

Dalším významným argumentem, který se táhne jak červená nit všemi diskusemi o internetovém sázení v ČR, je ochrana mladistvých (do 18 let). Přesněji spíše to, jak jim zabránit v sázení po Internetu.

Opět zde jsou dva tábory: jeden z nich zastává názor, že na Internetu nejde dostatečně spolehlivě ověřit věk osoby, která sázku provádí – a na tom pak staví přesvědčení, že sázení po Internetu by mělo být úplně a explicitně zakázáno. Druhý tábor říká přesný opak: že ověřit věk lze na Internetu natolik spolehlivě, že zákaz sázení mladšími 18 let lze spolehlivě dodržet – a tudíž by tato otázka neměla být příčinou zakazování internetových sázek.

Alespoň z mého osobního pohledu je pravda někde uprostřed: vydávání různých certifikátů, čipových karet, či jen jmen a hesel, lze bez problémů omezit jen na dospělé. Stejně tak nakládání se skutečnými penězi (například převody výher) lze také omezit jen na dospělé. Co už stoprocentně omezit nelze, je to, zda dospělý dobrovolně, z neznalosti či z jiného důvodu neumožní někomu mladistvému, aby za něj a jeho jménem (po Internetu) skutečně vsadil.

Ale to je přece přesně stejná situace, jako třeba u internetbankingu: i zde může dospělý rodič sám a dobrovolně umožnit svému nezletilému potomkovi či někomu úplně jinému, aby manipuloval s jeho bankovním účtem. Nebo jen dopustit, aby se tak stalo, aniž by si to sám přál, vlastní nedbalostí, neopatrností, hloupostí atd. Ale je to na něm, a je to na jeho odpovědnost. Nikdo ale kvůli tomu internetbanking nezakazuje. Tak proč by tomu mělo být u sázení přes přesně naopak? Navíc když u internetbankingu může jít o neméně velké peníze jako v případě sázení.

Zajímavý je také argument, že sázení přes Internet je až příliš jednoduché, jakoby anonymní, a že bude o to více svádět lidi k tomu, aby propadali hazardu, A to i lidi, kteří by se jinak ostýchali chodit do nějakých heren utrácet své peníze právě skrze sázení. Jenže i zde je významný protiargument: možností, jak utrácet vlastní peníze za to či ono, je v každodenním životě habaděj. A neustále jsou aktivně propagovány další a další, skrze stále působivější a propracovanější reklamy, přinášející další a další svody. Má snad stát, skrze své zákony a orgány, mezi nimi vybírat a říkat, které z nich smějí „svádět“ a které ne?

Proč třeba investice do akcií, podílových fondů a všelijakých pokročilých finančních produktů (např. pákových) po Internetu ano, ale kurzové sázky nikoli? Ať se raději stát zaměří na to, aby příslušné mechanismy fungovaly korektně a podle deklarovaných  pravidel.

Z mého pohledu byla potřeba ochrany dětí spíše záminkou, než skutečným kritériem a argumentem. Obě strany dosavadního sporu o legalizaci internetových sázek – tuzemské sázkové kanceláře i jejich zahraniční konkurenti – přitom shodně deklarovaly, že mají otázku ochrany mladistvých vyřešenu, i když každý jinak. 

Zahraniční provozovatelé hlídají věk zejména „na výstupu“, když před vyplacením výhry požadují doklad o tom, že výhra jde někomu zletilému (požadují kopii osobních dokladů, dokladů o bankovním účtu kam peníze půjdou atd.). Naproti tomu tuzemští provozovatelé sázek počítají s ověřováním věku „na vstupu“: skrze povinnost dostavit se na pobočku sázkové kanceláře a zde předložit potřebné doklady, prokazující plnoletost. Teprve tak získají potřebné údaje (jména, hesla atd.), aby mohli začít se sázením po Internetu.

Tuzemští poskytovatelé si samozřejmě dobře uvědomují, že zahraniční provozovatelé nemají v tuzemsku své „kamenné“ pobočky, kam by své zákazníky mohli zvát k „fyzické identifikaci“. A tak se to snaží využít jako svou konkurenční výhodu, v boji proti svým konkurentům.

A vlastně se jim to docela podařilo. Popisované rozhodnutí ministerstva vnitra, o možnosti provozovat zcela novou hru “Internetová kursová sázka“, je totiž vázáno právě na podmínku „fyzického ověření“ věku klienta na kamenné pobočce:

Provozovatel musí disponovat sítí stálých provozních míst, v nichž provádí registraci sázejícího, která je nezbytnou podmínkou jeho účasti. Jediným možným způsobem ověření totožnosti a dosažení věku 18 let sázejícího je fyzické ověření dle platného průkazu totožnosti.

 

Právě toto je moment, který musel naštvat zahraniční poskytovatele, již působící v ČR: jelikož zde nemají síť vlastních provozoven, tento mechanismus ověřování věku klientů u nich není použitelný, a v důsledku toho nemohou získat povolení od ministerstva financí. Že si na to budou stěžovat u orgánů Unie, je dosti pravděpodobné a sami to již signalizují. Ale zda uspějí, je otázkou: nikdo jim nebrání si nějakou síť vlastních provozoven v ČR zřídit.

Kalouskův veletoč

Záměr ochránit mladistvé byl hlavním argumentem i na straně ministerstva financí. A to již od doby, kdy tento resort ještě nepředkládal variantní řešení, ale usiloval pouze o explicitní zákaz sázení po Internetu. A šel dokonce tak daleko, že chtěl zakázat i jakékoli stránky, které by možnost sázení po Internetu jen inzerovaly či jinak propagovaly. A dokonce chtěl (nejen) po internetových providerech, aby takovéto stránky blokovali (podrobněji):

Provozovatel elektronických prostředků je povinen zajišťovat nemožnost připojení uživatele ke stránkám elektronických prostředků:

1. nabízejícím a umožňujícím účast na licencovaných hrách podle zvláštního právního předpisu prostřednictvím sítě Internet, a

  2. podporujícím jiné zakázané služby a činnosti včetně reklamy na takové služby a činnosti.

I kdy později resort financí přece je změnil názor a začal připravovat variantní řešení, včetně povolení internetového sázení, sám šéf resortu Miroslav Kalousek se zdál ve svých názorech neoblomný. Svědčí o tom výroky lidí, kteří se ním o dané věci nějak jednali či přímo spolupracovali, jako například senátor Josef Novotný či šéf Sazky Aleš Hušák. Ten to v jednom rozhovoru pro Hospodářské noviny popsal takto:

Ohledně návrhu na povolení internetového sázení, byť s povinnou vazbou na kamenné provozovny, je ale spíše skeptický.

HN: Proč?

Jsem skeptik proto, že pan ministr řekl: „Internet jen přes mou mrtvolu.“ Znám pevnost jeho stanovisek a myslím si, že mu tento názor vydrží.

To bylo někdy počátkem roku 2008. No a dnes, na konci toku 2008, už ministr podepsal rozhodnutí svého úřadu, které je přesně opačné: sázení přes Internet povoluje. Navíc jaksi „oklikou“ přes zmocňovací paragraf 50, aniž by se čekalo na nový herní zákon a na rozhodnutí vlády a Parlamentu.   

Komentátora Hospodářských novin Petra Kamberského to vedlo k zásadní otázce, adresované ministru Kalouskovi:

Internet je tu – tak kde je ta mrtvola, pane ministře?

Odpovědi se ale (předpokládám) zatím nedočkal. Jestlipak se jí dočká alespoň vedení KDU-ČSL, které na své nedávné celostátní konferenci možnost internetového sázení odmítlo:

6) Celostátní konference KDU-ČSL zásadně nesouhlasí s rozšířením hazardního sázení přes Internet.

Nicméně právě „její“ ministr Kalousek, který je členem KDU-ČSL, byl tím, kdo alespoň formálně rozhodl o povolení internetového sázení (resp. nové hry), a tím platné usnesení své strany porušil. A jeho spolustraníci mu to mají hodně za zlé:  

Celostátní konference je nejvyšší stranický orgán mezi sjezdy. Považuji to za velmi vážné. Je nepředstavitelné, aby pan ministr tak flagrantně porušil usnesení,“ řekl LN místopředseda strany David Macek.

Dokonce mu to mají tak za zlé, že se objevily názory, zda může nadále být ministrem za KDU-ČSL:

 „Skutečně si kladu otázku, jestli ministr, který takto porušil usnesení, může být nadále ministrem za KDU-ČSL,“ prohlásil Macek.

Anketa

Považujete za správné, že sázení po Internetu bylo povoleno (bez ohledu na metodu povolení)?

       

Jiří Peterka

Autor je nezávislým konzultantem a publicistou. Věnuje se také pedagogické činnosti na MFF UK, kde přednáší problematiku počítačových sítí a komunikací.

Školení: Jak na firemní Facebook prakticky

  •  
    Jak efektivně propojit Facebook s webem.
  • Jak vše měřit a vyhodnocovat.
  • Jak řešit krizové situace.

Detailní informace o školení Facebooku »

       
78 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 11. 1. 2009 12:21

Tento text je již více než dva měsíce starý. Chcete-li na něj reagovat v diskusi, pravděpodobně vám již nikdo neodpoví. Pro řešení aktuálních problémů doporučujeme využít naše diskusní fórum.

Zasílat nově přidané příspěvky e-mailem