Hlavní navigace

Stalo se: Už i Telefónica přistoupila k blokování

17. 8. 2009
Doba čtení: 11 minut

Sdílet

 Autor: 29
Po Vodafone a T-Mobile začala s blokováním nelegálního obsahu už i Telefónica O2 Czech Republic. Také ona využívá blacklisty britské Internet Watch Foundation, ale do budoucna by chtěla využívat tuzemské blacklisty, sestavované ve spolupráci s Policií ČR. Ve svých smluvních podmínkách si ovšem vyhrazuje právo blokovat kromě nelegálního obsahu i obsah odporující dobrým mravům.

Dnešní díl seriálu Stalo se jsem původně chtěl  věnovat rozboru toho, jak Česká republika dopadla  v nejnovějším srovnání OECD, zveřejněném právě minulý týden. Tedy tomu, jak jsou naše telekomunikační služby široko daleko (v rámci OECD) jedny z nejdražších, a jak naši „drazí operátoři“  dokáží úspěšně a efektivně ždímat naše peněženky. Dále jsem se chtěl věnovat i redukci finančních prostředků na český e-government (z požadovaných 2 miliard na 250 milionů)  – což prý může ohrozit další fungování Czech Pointů. A dle mého názoru hlavně implementaci již uzákoněných základních registrů, která měla být hlavním tématem českého e-governmentu v příštím roce.

Nakonec ale věnuji celé toto vydání tématu, které považuji za ještě závažnější, a které se objevilo koncem minulého týdne. Možná příznačně 13. srpna 2009 (což ale nebyl pátek, nýbrž čtvrtek).  Už z nadpisu jistě tušíte, že jde o blokování  některých webových stránek, ke kterému přistoupila už i Telefónica O2 Czech Republic.

Historie blokování

 Pravidelní čtenáři Lupy jistě vědí, že samotné blokování není žádným bleskem z čistého nebe, ale že i v ČR už má jistou „tradici“.

Jako první ji začal psát v červnu loňského roku český Vodafone. Měl alespoň tolik soudnosti, že to řekl na rovinu, formou tiskové zprávy. Zpočátku přitom zvolil „hodně široký záběr“ toho, co vlastně chce blokovat – ale sám ani nedokázal konkrétněji vymezit, co by do tohoto záběru mělo spadat. Zda kromě dětské pornografie i násilí, nebo nesnášenlivost a nenávist.

Časem (v listopadu 2008), a snad i pod tlakem veřejnosti a jejího mínění, Vodafone přehodnotil své stanovisko a deklaroval, že nadále hodlá blokovat už „jen“ dětskou pornografii.  

Důležité přitom je, že Vodafone o blokování mluvil a mluví především v souvislosti s mobilními službami a mobilním přístupem k Internetu. Sám sice také poskytuje „pevné“ připojení, ovšem spíše jen okrajově, jako součást svého konvergovaného řešení OneNet, určeného firmám. A zda zde také něco blokuje či nikoli, mi není známo.

Jako druhý se k blokování  přidal T-Mobile. Řekl to s předstihem již koncem loňského roku, byť ne moc nahlas a explicitně, s tím že fakticky začne v květnu letošního roku. Přitom ve svých smluvních dokumentech (například v Podmínkách služby Internet ADSL či Podmínkách služby T-Mobile Internet 4G) má již delší dobu připravenu „všeobjímající“ klauzuli, která mu dává možnost blokovat prakticky cokoli, včetně přenosových protokolů jako takových  – ale těmito dvěma možnostmi nekonče, viz závěrečné „a jiné“  (v následující citaci z podmínek ADSL):

T-Mobile si vyhrazuje právo zavést z důvodu ochrany sítě a služeb v nezbytné míře opatření, spočívající v zamezení přístupu Účastníka na určité servery sítě Internet, omezení některých přenosových protokolů aj.

A co Telefónica?

To Telefónica se dosud pyšnila tím, že její přístup je odlišný od přístupu obou jejích konkurentů:

Společnost Telefónica O2 Czech Republic se v této oblasti rozhodla jít primárně cestou vzdělávání, jak dětí, tak jejich rodičů a učitelů. „Domníváme se, že edukace je tím zásadním při řešení tohoto problému“.

Dle našeho názoru není blokování nevhodného obsahu dostačujícím řešením,“ říká Veronika Řečníková. Telefónica O2 se tímto krokem odlišuje od svých konkurentů, kteří upřednostňují cestu blokování.

Dnes to ovšem Telefónica interpretuje tak, že nikdy nemluvila o tom, že blokovat nebude. Zde si dovolím ocitovat celou odpověď od O2 na mou otázku („čím vysvětlujete změnu svého původního postoje?“):

Telefónica O2 šla vždy v oblasti blokování cestou edukace a tento přístup si chce zachovat i nadále. V žádném případě nechce omezovat svobodné prostředí internetu. Nicméně výjimkou jsou stránky, které šíří obsah, kde jsou sexuálně zneužívané děti. Tyto stránky jsou v rámci všech zemí EU nelegální. Potřeba chránit děti narůstá po celém světě a je také jednou z klíčových oblastí naší společnosti.

Rozhodně se tedy nejedná o změnu postoje. O tom, že nebudeme blokovat stránky s obsahem, kde jsou sexuálně zneužívány děti, jsme nikdy nemluvili. Loni se řešilo především blokování stránek s nevhodným obsahem, širšího spektra kategorií, nejen stránek s obsahem, kde jsou sexuálně zneužívány děti. Veřejnost by měla rozlišovat nelegální obsah – např. stránky, kde jsou sexuálně zneužívané děti a obsah nevhodný, který je mnohem složitější definovat. Nevhodný obsah automaticky blokovat nechceme ani nebudeme, u obsahu, kde jsou sexuálně zneužívány děti nechceme  zne­užívání dětí pro pornoprůmysl dále podporovat a snažíme se všemi cestami zamezit takovému zneužívání dětí. 

K tomuto rozhodnutí nás vedl také nárůst počtů případů šíření nelegálního obsahu na internetu, který často obtěžoval i uživatele, kteří o něj vůbec nestáli.

Dobře, nechme stranou slovíčkaření . Konkrétně třeba to, zda nelegální obsah je či není současně nevhodným (když Telefónica chce blokovat nelegální, ale nikoli nevhodný obsah). 

Kde je skutečný problém?

Pojďme raději k tomu podstatnému a problematickému. A tím není – alespoň podle mého názoru – samotný záměr znepřístupnit  stránky s dětskou pornografií, jako  spíše způsob, jakým se tak děje. A pak hlavně to, co všechno se s tímto záměrem může v tichosti „svézt“. Zda třeba konkrétní provider ve skutečnosti nejde dál, nad rámec toho, co sám deklaruje, že dělá.

Z toho pohledu mi přijde příznačnou otázka, proč si Telefónica k 1.8.2009 přidala do svých „Provozních podmínek pro poskytování služby O2 Internetové připojení“ následující klauzuli:

O2 je oprávněna zamezit šíření dat, které Účastník šíří v rozporu se Všeobecnými podmínkami, Provozními podmínkami, obecně závaznými právními předpisy České republiky nebo s dobrými mravy. O2 je oprávněna zamezit Účastníkovi přístup k internetovým stránkám na určitých serverech sítě Internet s nelegálním obsahem nebo obsahem odporujícím dobrým mravům.

Když sama hovoří o blokování nelegálního obsahu, je odkaz na právní předpisy ČR (případně vlastní smluvní dokumentaci Telefóniky, opírající se o zákony ČR) asi na místě. Ale proč se tam dostala také univerzální zadní vrátka v podobě „obsahu odporujícího dobrým mravům“?

Zvláště když sama Telefonica nyní skrze svá prohlášení pro tisk hovoří pouze o blokování  nelegálního obsahu, a nikoli obsahu nevhodného? Vybruslí z toho tvrzením, že „obsah odporující dobrým mravům“ je rovnou nelegální?

Kdo bude arbitrem? A jaká budou pravidla?

Přitom právě na „odporování dobrým mravům“ lze snad nejnázorněji ukázat další, a to zcela  zásadní kritické místo: kdo bude arbitrem posuzování toho, co ještě neodporuje dobrým mravům, a co už ano? A podle jakých pravidel se bude rozhodovat?

Najít jednotná pravidla pro posuzování  toho, co je či není dětskou pornografií, se v praxi ukázalo jako nesmírně obtížné, na-li  přímo nemožné. A známý případ s blokování Wikipedie, kvůli přebalu jedné běžně prodávané gramodesky, to jen dokazuje. Důvodem přitom není jen samotná konstrukce kritérií, ale i jejich závislost na prostředí a kontextu. Co může být  legální v méně prudérní společnosti, může být daleko za hranicí legálnosti v jiné společnosti či jen pro jinou skupinu lidí.

V případě „dobrých mravů“ by to bylo ještě mnohem horší. Zde je subjektivnost kritérií ještě větší, a závislost na prostředí (státu, společnosti, kolektivu apod.) ještě mnohem větší. Například: proti dobrým mravům může být ve „vybrané společnosti“ už jen to, když sem muž přijde neoholen či bez kravaty a společenského oděvu. Jinde je to naprosto normální a nikdo se nad tím nepozastaví.

Kdo ale bude podobné situace posuzovat pro potřeby blokování „obsahu, který odporuje dobrým mravům“?  A kdo (a hlavně jak) zohlední kontext, ve kterém se vše posuzuje?

Bude snad Telefónica  arbitrem dobrých mravů?

Outsourcing  posuzování

Je-li stanovení kritérií nesmírně obtížné, je jejich praktické nasazení (tj. posuzování  konkrétního obsahu) ještě více problematické.

V běžné praxi se snad všichni shodují v tom, že posuzovat legálnost či nelegálnost čehokoli (shodu či neshodu se zákony) mohou jen soudy. Jenže když jde o obsah na Internetu, toto základní pravidlo jakoby najednou přestávalo platit, a místo něj je uživatelské veřejnosti vnucována představa, že rozhodování lze outsourcovat  dokonce na privátní subjekty, tudíž stojící mimo rámec soudních orgánů.

Dokonce, z našeho pohledu, i na subjekty zahraniční, které fungují podle svých národních zákonů. Sice v principu kompatibilních s našimi, ale ne nutně shodných.

Zde samozřejmě narážím na britskou  organizaci IWF (Internet Watch Foundation): k využití jejích služeb (hlavně blacklistů stránek k blokování) se hlásí všichni tři naši (mobilní) operátoři. Nově už i Telefónica:

Blacklist přebíráme od IWF, protože nic lepšího zatím k dispozici není. Spolupracujeme s Policií ČR a Saferinternetem na lokálním blacklistu. Blokujeme pouze stránky zobrazující sexuálně zneužívány děti.

Povšimněte si zde určitého náznaku  „dočasnosti“ přejímání  blacklistů od britské IWF a zmínku o tuzemském blacklistu, který by měl vznikat ve spolupráci s Policií ČR.

Signály o tom, že český SaferInternet  by rád sestavoval nějaký „tuzemský“ blacklist, přichází již nějakou dobu, ale žádné detaily zatím nejsou známy. Přitom „tuzemský“ blacklist by pomohl alespoň s argumentem, že „cizí“ blacklisty jsou sestavovány podle cizích zákonů a nikoli podle našich.

Ani spolupráce s Policií ČR by ovšem neodstranila ten argument, který říká, že rozhodování o legálnosti či nelegálnosti je pouze na soudech. Nicméně  zapojení Policie ČR – pokud by právě ona sestavovala obsah blacklistu a SaferInternet zajišťoval technické věci okolo – by přece jen postavilo vše  na rozumnější  a solidnější základ, který by mohl být lépe přijatelný pro širší uživatelskou veřejnost.

Boj proti dětské pornografii: něco za něco

Celý způsob udržování blacklistů, stejně jako způsob jejich nasazování v praxi (resp. celá realizace blokování čehokoli) je totiž klíčem k tomu, aby širší uživatelská veřejnost byla ochotna změnit svůj názor na blokování.

Alespoň podle mého názoru je dnes blokování vnímáno jako kontraproduktivní záležitost: jako něco, co vůbec neslouží deklarovanému účelu (kterým je boj proti dětské pornografii), ale  co naopak přináší   jen celou řadu negativních dopadů (znesnadnění či úplné znemožnění přístupu k obsahu, který nemá s dětskou pornografií nic společného) a skýtá významný potenciál pro zneužití (k cenzuře, resp. blokování takového obsahu, který je někomu jen nepohodlný – ať již politicky, či jako obchodní  konkurence apod.) . 

Pak se nesmíme divit, jak je vše veřejností přijímáno. Ta skrze blokování o něco přichází – o právo vlastní volby, které je jí nedobrovolně odnímáno a svěřováno někomu jinému.  A dostává za to jen další návazné problémy a omezení.

Nutnou podmínkou k tomu, aby blokování bylo pro veřejnost alespoň nějak „zkousnutelné“, je (stále podle mého názoru) to, aby blokační opatření skutečně fungovala , a celý proces blokování byl pod adekvátní kontrolou – tak aby veřejnost mohla mít alespoň nějakou důvěru v to, že vše skutečně slouží deklarovanému účelu, a ne něčemu úplně jinému. 

Velmi  se ale obávám, že toto zatím není splněno. Jistě, je to těžké – ale moc nezaznamenávám ani snahu tyto podmínky naplnit.

Třeba jen způsob, jakým Telefónica vše spustila: potajmu, zcela bez jakéhokoli „dopředného“ sdělení. Jen si potichu připravila půdu v rámci svých smluvních dokumentů – navíc mnohem šířeji, než se zdá být adekvátní  (viz možnost blokování obsahu, který je v rozporu s dobrými mravy). A i zde lze spekulovat o tom, zda tím Telefónica dostála litery zákona a zda o takto důležitých změnách svých podmínek informovala  zákazníky tak, jak měla.  

To oba hlavní konkurenti Telefóniky o chystaném blokování aspoň nějak dopředu informovali, byť také ne moc nahlas a moc to nerozváděli. To snad Telefónica počítala s tím, že si jejího blokování nikdo nevšimne a projde jí to bez jakékoli mediální odezvy? Zvláště pak při jejím postavení na trhu mobilního připojení i na trhu s ADSL?

Celkovému řešení   celé složité a kontroverzní problematiky tím (stále dle mého názoru) Telefónica moc nepomohla. Spíše tím jen dále podpořila argumenty protistrany, a přiživila různé spekulace a podezření  z cenzury.

Jaká je technická realizace?

Zajímavý a ne moc šťastný mi přijde už i způsob realizace, jaký Telefónica zvolila. Když jsem přímo u zdroje zeptal, zda použitým technickým řešením je britský systém CleanFeed, dostalo se mi této odpovědi:

Nechceme zveřejňovat podrobné detaily našich bezpečnostních mechanismů, protože by to mohlo pomoci komukoliv je obešli. Pokud má být systém účinný a má chránit co nejvíce lidí, pak je nezbytné, abychom nezveřejňovali detaily implementace. Chápeme, že pro mnoho IT odborníků je to velmi zajímavá problematika, nicméně v tomto případě je prosíme o to, aby respektovali náš postoj a nepomáhali k páchání trestné činnosti tím, že budou zveřejňovat popisy a návody k tomu, jak ji obejít.

Dobře tedy, nebudu zde rozebírat řešení, o kterém si myslím, že ho Telefónica použila. Nedá mi to ale nezmínit se o řešení, o kterém jsem velmi přesvědčen, že ho Telefónica naopak nepoužila. Byť  právě toto řešení by vyplývalo z reakcí uživatelů, kteří ve čtvrtek 13. srpna  na blokování  poprvé poukázali (například zde či zde na Lupě).

UX DAy - tip 2

Jde o řešení blokace na úrovni systému DNS, kdy na zadané URL je uživateli místo správné IP adresy vrácena IP adresa úplně jiného serveru, na kterém se zobrazuje pouze předem připravená hláška o blokování, viz obrázek.

Cenzura u O2

Takovéto řešení  by Telefónica opravdu nemohla myslet vážně. Snad šlo o nějaký přechodný chybový stav, či „zastírací manévr ke zmatení nepřítele“ (odvedení pozornosti  prvních naštvaných uživatelů).  Jde totiž o řešení, které jde snad proti všem zásadám účinného (a snad i alespoň nějak tolerovatelného) blokování:

  • lze jej obejít skutečně velmi triviálně. Nejjednodušší způsob obejití navíc vystavuje uživatele výrazně zvýšenému nebezpečí phishingu.
  • způsobuje blokování celých domén:  jelikož systém DNS pracuje pouze se symbolickými doménovými jmény (jmény „celých“ hostitelských počítačů, resp. serverů), již nerozlišuje mezi různými stránkami a dalšími objekty (v rámci zadaného URL).
  • odhaluje blokovaná místa: zatímco prakticky každá implementace blokování  vrací  chybu 404 (neexistenci požadované stránky), tak aby žadatel nepoznal  důvod znepřístupnění, Telefónica místo toho zobrazuje výše uvedený obrázek, s textem vysvětlujícím důvody blokování. Na jednu stranu je to sice korektnější vůči uživateli (dozví se, proč je mu nějaká konkrétní stránka znepřístupněna), ale na druhou stranu to usnadňuje zpětnou rekonstrukci seznamu míst, která jsou blokována. A jejich publikace následně zvyšuje jejich popularitu mezi uživateli Internetu, kteří se tak dozvídají, kde hledat nějaký problematický obsah. Tento efekt ostatně zaúčinkoval i na českém Internetu.

Pokud by blokování bylo omezeno jen na dětskou pornografii, skutečně fungovalo a generování blacklistů bylo pod kontrolou (byť ne veřejnou), bylo by to pro vás akceptovatelné?

  • Ano.
    7 %
  • Záleželo by na způsobu kontroly a realizace, ale mohlo by.
    18 %
  • Spíše ne.
    7 %
  • Určitě ne.
    67 %
  • Nevím / mám ještě jinou odpověď.
    1 %

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).