Stav autorskoprávní ochrany: všeobecná spokojenost

Nicméně tím to také končí: zatím to nevypadá, že by někomu z huby do ruky vraziti ráčilo a že by došlo na něco jiného než na nezávazné disputace. Proč tomu tak je? Protože ve skutečnosti stávající stav všem zúčastněným vyhovuje. Pravda: až na autory samotné, ale ti nikoho nezajímají.

Hned na počátku je dobré si ujasnit ideová východiska. Nesdílím přesvědčení vyjádřitelné poněkud zprofanovaným heslem „informace si přejí být svobodné“. Jsem přesvědčen o tom, že výsostným právem každého tvůrce je naprosto libovolně stanovit podmínky, za kterých si přeje, aby jeho dílo bylo používáno a šířeno. Výjimek z tohoto principu by mělo být naprosté minimum, typicky díla úřední. Jako konzument si samozřejmě přeji, aby ty podmínky byly co možná nejsvobodnější. Nicméně měly by být projevem svobodné vůle autora díla, nikoliv nevítaným důsledkem technologických nebo zákonných omezení. Tento článek se také bude zaměřovat na díla audiovizuální a literární, nikoliv například na počítačové programy, architektonická díla a podobné svébytné formy.

Kdo jsou v současnosti hlavní hráči v autorskoprávní oblasti?

Nejhalasnější skupinou jsou gatekeepeři – nahrávací společnosti, nakladatelé a vydavatelé, případně jejich sdružení, jako například RIAA, MPAA nebo IFPI. Jejich role v produkci obsahu je historicky přirozeně dvojí: jako investoři poskytující financování a jako zprostředkovatelé pomocných logistických služeb.

„Surové“ autorské dílo musí před zveřejněním projít jistou formou kultivace. Literárnímu dílu by se mělo dostat laskavé péče korektora, redaktora a typografa. Dílo hudební zase někdo musí zaznamenat, zmasterovat atd. Obé je třeba také dostat ke konečnému uživateli prostřednictvím distribuční sítě.

A to něco stojí. Autoři typicky nemají peníze na to, aby si uvedené služby dokázali zaplatit sami. Pročež vstupují do holportu s vydavateli, kteří investují své peníze do podpory nadějného autora a doufají, že se jim vložená investice vrátí a vydělá.

Historicky to byla právě aktivita vydavatelů, kteří svým přístupem rozhodovali o faktickém bytí či nebytí díla. Proto se označují za „gatekeepery“ – strážce bran či vrátné.

Tato velmi výhodná role je nicméně ohrožena demokratizací publikování, kterou přinesly digitální technologie a Internet. Náklady klesly. Některé potřebné služby si nyní dokáže zajistit původce díla sám, pro jiné sice nadále potřebuje prostředníky a agregátory, ale nemusí se nutně jednat o tradiční vydavatele.

K hledání alternativ přispívá také to, že zejména v oblasti hudby a filmu vydavatelé nemusejí hledat a oceňovat skutečné talenty, ale mohou si je pro masovou spotřebu vyrábět sami. Justin Bieber nebo Hannah Montana vydělali vydavatelům víc peněz než Beatles, Rolling Stones, Iron Maiden a R. E. M. dohromady – a s mnohem menším množstvím potíží a kontroverzí.

Vydavatelům stávající pojetí autorského práva maximálně vyhovuje. Posiluje jejich roli gatekeeperů a také je nenutí měnit zaběhnuté zvyky a procesy. Z jejich pohledu může být většina možných změn spíš k horšímu. Jejich nemalý vliv na politické struktury směřuje spíše ke zpřísnění stávajícího stavu.

Druhá skupina je obecně označovaná jako piráti. Jedná se o poměrně dobře organizované skupiny, které provádějí prvotní přípravu publikovaného díla pro neoficiální distribuci. Grabují, ripují, zbavují díla DRM ochrany a podobně. Pro většinu z nich se jedná o koníčka, intelektuální výzvu, hru a soutěž o to, kdo bude první. Nejde jim většinou o peníze, ale prostě o tu hru.

Stávající autorskoprávní ochrana je příliš nezajímá. Jsou si vědomi toho, že dělají něco za určitých podmínek nelegálního, ale v praxi jsou postiženi jenom zřídkakdy. Jejich angažmá v celé scéně je relativně bezpečnou formou vzrušení.

Třetí skupinou by bylo možno s trochou ironie označit za „pirátské gatekeepery“. Jedná se o provozovatele úložišť typu MegaUpload, RapidShare nebo UložTo. Kromě nich do této skupiny patří i provozovatelé rozličných specializovaných vyhledávačů a agregátorů. Jejich zisky proudí z různých zdrojů, převážně z poplatků uživatelů a z reklamy.

Náhled na povahu jejich činnosti se může diametrálně lišit od „jenom provozují úložiště“ až po „jsou součástí zločinného spolčení“ a účelem tohoto článku není je soudit. Pro nás je podstatné, že ani oni nemají žádný zvláštní zájem na změně autorskoprávní legislativy. Paradoxně se nacházejí ve stejné situaci jako vydavatelé – většina v úvahu připadajících změn je pro ně existenční hrozbou. Možná by uvítali mírné rozvolnění stávající úpravy, protože jsou si vědomi toho, že se pohybují v jakési šedé zóně, ale jejich vliv na politiku je mizivý.

A co uživatelé – diváci, čtenáři a posluchači? Těm stávající úprava vesměs vyhovuje také, minimálně v případě české legislativy, v jejímž rámci je pořízení kopie díla pro vlastní potřebu legální (a zpoplatněné paušálními poplatky na kdeco). Obecně se o ni příliš nezajímají a nemají zásadní potřebu něco měnit.

Spoustu obsahu získají zdarma. Pokud za něj zaplatí, je jim v podstatě jedno, jestli gatekeeperům těm nebo oněm. Z jejich pohledu jde o volnou soutěž, ve které často vyhrávají „pirátští“ gatekeepeři, protože nabízejí většinu obsahu rychleji, levněji, ve větším rozsahu, vyšší kvalitě a s menším množstvím překážek typu technologická omezení a registrace.

Aktivní snahu o změnu současné úpravy vyvíjejí především politicko-aktivistické skupiny typu rozličných pirátských stran a podobně. Jejich hlas nicméně není nijak zvlášť silný a řada návrhů a aktivit sice je možná logických, ale z politického a praktického hlediska jsou zcela nerealistické a neprůchodné.

Z celého výčtu nám nějak vypadli autoři, o které by tady mělo jít především. Jejich hlas slyšet není. Proč tomu tak je? Nikomu v zásadě nechybí, protože za jejich dostatečné mluvčí jsou tradičně pokládáni vydavatelé, případně organizace jako OSA nebo DILIA. Je jich příliš mnoho, jsou z povahy věci vesměs individualističtí a jejich zájmy jsou často odlišné, pokud ne přímo protichůdné. Občas je slyšet o některých high-profile případech na té či oné straně (známý je postoj skupiny Metallica, z druhé strany třeba nedávno Paolo Coelho nebo český Jarek Nohavica), ale pořád jde o kapku v moři.

Naděje na potřebnou zásadní reformu jsou bohužel velmi nízké, protože taková reforma není v ničím zájmu.

Vydavatelští gatekeepeři jsou případnou reformou existenčně ohroženi. Žijí momentem setrvačnosti a v režimu „díky za každé nové ráno“. Proto budou chtít zachovat stávající stav a prohloubit jeho vykonatelnost.

Pirátští gatekeepeři jsou případnou reformou ohroženi také, takže budou chtít zachovat stávající stav, maximálně komplikovat jeho vykonatelnost.

Pirátům a uživatelům je celá záležitost dost lhostejná.

A autoři? Ti nikoho nezajímají.