Stránky, nebo blog?

František Fuka, dnes již pozapomenutá ikona IT, pohrdá bloggery, kteří píší, aby se mohli považovat za bloggery. Pavel Houser nenachází v blogování fenomén. Přesto to fenomén je, i když v mnoha ohledech ani pro samotné autory deníčků nijak potěšující a už vůbec ne lichotivý. Část z nich si totiž hraje na něco, co není.

Existuje pojem „neokmen“. Souvisí s postmoderní společností a velmi úzce i s módou. Pod vlivem médií vznikají různé „mánie“. Fotbal, hokej, eurovolby. Brilantním příkladem toho je nejmenovaná populární soutěž na TV Nova, kde dochází k postupné eliminaci falešných zpěváků, aby nakonec vyhrál ten nejfalešnější. Problém je v tom, že všech těchto mistrovství se účastní relativně omezené množství lidí. Já, jako divák, to můžu sledovat (a dokonce je to žádoucí), ale mezi těmi finalisty/ hokejisty/ fotbalisty/ teroristy prostě nejsem, nemohu být a výsledek se na mém životě nijak neprojeví.

Přesto se jich účastním. Jsem článkem mobilizovaného agregátu diváků, který vytváří náš neokmen. Čistě emotivně se cítím být jeho součástí, vím o všech těch „taky fanoušcích Sámera/ Backhama/ Usámy“. Jenže s nimi se všemi nemám žádný kontakt.

Blogy umožňují právě to, co mi na tomto fenoménu chybí. Mohu se v nich svobodně projevit, říct svůj názor na konkrétní věc a podělit se o něj s dalšími členy mého aktuálního neokmene. Vytváří se tak přesně to, na co velmi dobře pasuje výraz komunita. Komunitou rozumím, že svůj blog nevytvářím proto, abych se o názor podělil s celým zbytkem světa (jak by se dalo z principu samotných blogů a Internetu usuzovat), ale proto, abych jej sdělil několika konkrétním příslušníkům své komunity, se kterými mne spojuje fakt neokmene, ale od kterých mne dělí prostor. Právě ten mi Internet umožní překonat.

Tato koncepce weblogu a jeho účelu asi nejlépe vystihuje, jak internetových deníčků používat a komu k čemu mohou na osobní úrovni pomoci (kromě toho existují různé komerční a firemní weblogy, to je však trochu jiná písnička). Potíž je však v tom, že někteří pravidelní autoři weblogů začali tuto technologii, užitečnou s několika výjimkami (avšak důležitými výjimkami) pouze pro účely neokmenů, chápat odlišně. Je to proto, že pravidelný weblog má skutečně několik společných rysů s internetovým časopisem. Takoví bloggeři mohou snadno podlehnout iluzi, že jsou ve skutečnosti novináři. Je to hloupost, protože informace, které přinášejí, nejsou směřovány od nich k těm, kterým něco více méně jednosměrně sdělují (říká se tomu publikum), ale slouží pro komunikaci v rámci sice prostorově nespojité, avšak poměrně jasně dané komunity (části neokmene, která se komunikace účastní). Jinými slovy, jsou to vlastně takoví diskutující.

Hovořit o „blogovací scéně“ by v jistém smyslu bylo namístě. Kdysi existovala (a dokonce ještě existuje) tzv. demoscéna. Tvořili ji počítačoví grafici a programátoři, kteří vytvářeli malá umělecká dílka – dema. Byly to programy, které hrály, blikaly, ukazovaly možnosti rozvíjející se počítačové grafiky a multimédií. Členové demoscény se tomu věnovali opravdu intenzívně a dokonce pořádali akce, na nichž si vzájemně svá dema obdivovali a u piva měnili zkušenosti. Podobné je to s bloggery. Pokud se své činnosti intenzívně věnují a pořádají akce, mohou si vytvořit, a již si určitě tvoří, jakousi hierarchii. „Níže“ jsou někteří, „elita“ jsou někteří jiní. Pro jakýkoliv vnější život mimo mikrosvět, do kterého se tito „členové scény“ potopí v okamžiku, kdy čtou či píší weblog, nemá jejich hierarchie absolutně žádný význam. Stejně tak není pravděpodobné, že by jakýkoliv význam měla jejich dílka, byť do takových dílek jistě investovali spoustu snahy a času.

A tak weblog, určen pro reflexi neokmene, sám vytváří neokmen. Výsledkem je, že mnoho těch, kteří si jej píší, tak už ani nečiní proto, aby něco někomu (komukoliv) sdělili, ale proto, aby se jim od ostatních, podobně postižených, dostalo uznání. Weblog se tak stává součástí módy sledování Superstar, fandění národnímu týmu a nošení mobilního telefonu na šňůrce na krku, což je zvěrské. Jako takový je příležitostí pro mnoho jedinců, kteří chtějí být ta „elita“, nebo se prostě potřebují vykecat, potřebují pocit sounáležitosti s virtuálním světem a lidmi, kteří jsou v něm taky jako oni. Ti, kteří se chtějí prezentovat a chtějí něco nabídnout, udělají lépe, pokud celý weblog zruší a zavedou si regulérní domácí stránku, na ní totiž budou mít mnohem více prostoru prezentovat, kdo jsou, co si myslí a co umí, než na pomíjivém deníčku.