Tarifgate: proč se ČTÚ odzbrojuje sám?

Náš regulátor nemá až tak moc nástrojů, kterými může ovlivňovat trh mobilních služeb. Tím spíše by se neměl sám připravovat o ty zbraně, které mu ještě zůstaly.

Jindy poklidné vody českého mediálně-telekomunikačního rybníka v minulých dnech rozvířila aférka, promptně pojmenovaná jako Tarifgate. Odstartoval ji Český telekomunikační úřad, když ve své monitorovací zprávě za listopad zveřejnil určité srovnání cen mobilních služeb – a na jeho základě pak konstatoval, že s cenami mobilních služeb to v Česku není až tak zlé. Že vlastně jsme spíše pod evropským průměrem. Neboli že u nás není tak draho, jak by si někdo mohl myslet. 

Následně se objevila řada nesouhlasných reakcí. Jak na odborných blozích (zde či zde), tak třeba na MobilManii či z mého pera zde na Lupě. Kritika směřovala jak k metodice použitých testů, tak i k celkovému závěru: že naše ceny mobilních hlasových služeb jsou spíše pod průměrem, a nikoli výrazně nad ním.

Co následovalo, jste si na stránkách Lupy již také mohli přečíst: ČTÚ reagoval na kritiku vydáním tiskové zprávy. V ní přinesl „doplňující informace ke zveřejněnému srovnání cen“, které naznačují, že našemu regulátorovi nešlo ani tak o nějaké zevrubnější srovnání:

Cílem ČTÚ bylo provést relativně rychlé porovnání tarifů všech českých dominantních mobilních operátorů na základě nových košů OECD s tarify uplatňovaných incumbenty v jiných evropských zemích.

Tisková zpráva také vysvětluje použitou metodiku, když říká, že ČTÚ ve svém zkoumání sice vycházel z nové metodiky OECD, ale nikoli v celém jejím rozsahu:

Pro neúměrnou náročnost, zejména časovou, nebylo záměrem v tomto prvním kroku provést porovnání cen ve stejném rozsahu jako OECD.

Budiž, regulátor asi má právo provádět i „relativně rychlá“ porovnání (jak to své nyní sám hodnotí), která neberou v úvahu řadu zcela zásadních aspektů (jako je konkurence na trhu, v podobě dalších operátorů kromě incumbenta, či nabídky různých balíčků a nadstaveb nad „holými“ základními tarify.

Měl by je ale takto i prezentovat, a to hned od začátku. V původní monitorovací zprávě však není nic o nějaké „zjednodušenosti“ a „relativně rychlém“ srovnání, které by nenaplňovalo celou odkazovanou metodiku, a mělo tudíž jen omezenou vypovídací hodnotu.

Má cenu dělat vlastní průzkumy?

Publikování pouze „relativně rychlých“ srovnání vidím jako problém už i kvůli tomu, že kdokoli s přístupem na Internet si může najít obdobná srovnání od jiných národních regulátorů a porovnat si jejich přístup a výsledky s přístupem a výsledky našeho regulátora.

Zde pak nelze nevidět zásadní rozdíl: zatímco náš regulátor si dělal jednorázový vlastní průzkum, sice na bázi metodiky OECD (kterou připravuje firma Teligen) ale s podstatnými vlastními úpravami, jiní národní regulátoři si jednoduše kupují průběžné výsledky mezinárodního srovnání přímo od Teligenu. 

Důsledek je pak ten, že časové (ale asi i kapacitní a finanční) zdroje našeho regulátora nestačily na provedení dostatečně reprezentativního průzkumu, byť jen jednorázového. Postačily jen na „relativně rychlý“ průzkum, který nevzal v úvahu řadu důležitých aspektů – a přesto byl předkládán jako plně reprezentativní.  Za to dnes ČTÚ sklízí vlnu kritiky.

Ostatní regulátoři naopak mohou průběžně získávat věrohodnější obrázek o situaci v zahraničí, a mohou se soustředit na hodnocení vlastní pozice a její vylepšování.

Minule jsem zde ukazoval, jak data o naplnění jednotlivých košů přímo od Teligenu (vztažená k srpnu 2010) využil novozélandský národní regulátor (a pochopitelně srovnával vlastní situaci hlavně se situací v Austrálii). Dnes si můžeme ukázat, jak data ze stejného zdroje využil irský regulátor. Jeho  poslední srovnání, publikované v listopadu, zahrnuje data za květen 2010, a nabízí i srovnání se situací v únoru 2010.

Podle tohoto srovnání se situace určitým způsobem mění. Třeba v únoru 2010 byla ČR u koše s 30 hovory ještě 16. nejdražší (z 19 zemí zahrnutých do srovnání), ale v květnu již jen 14. nejdražší.  Stále ale výrazně nad průměrem.

U koše se 100 hovory jsme v únoru byli nejdražší, ale v květnu jsme klesli na 16. místo (z 19 hodnocených). To dává tušit, že se Teligenu podařilo najít nějaký novější tarif, který vyhověl danému koši a vychází levněji než dříve započítaný tarif.

Naproti tomu třeba u koše s 300 hovory jsem se nepohnuli z „vítězného“ (rozuměj: nejdražšího) místa, které ČR obsadila jak v únoru, tak i v květnu 2010 (viz grafy irského regulátora), a ještě v srpnu (viz grafy novozélandského regulátora v minulém článku). Teprve k 1. říjnu nás ČTÚ (v rámci svého vlastního průzkumu) ve stejném koši zařadil někam k cenovému průměru.

Jaký je celkový závěr?

Vraťme se ale od jednotlivých košů zpět k tomu podstatnému: když ČTÚ udělal jen jednorázové a „relativně rychlé“ srovnání některých tarifů,  které nebralo v úvahu řadu zcela zásadních aspektů, bylo správné z tohoto srovnání odvodit konkrétní závěr o tom, že „nejsme nejdražší, ale někde spíše pod průměrem“?

Tady se obávám, že ČTÚ udělal největší chybu. Pokud chce takovéto soudy vynášet, měl by je opírat o mnohem zevrubnější a komplexnější studie a srovnání. Třeba takové, jaké dělá v rámci svých analýz relevantních trhů. Jinak to vyznívá účelově a je snadné ho nachytat na celé švestkové aleji.

Nehledě už na to, zde celkový závěr je vůbec správný a opodstatněný. Za sebe se obávám, že nikoli.

Co naznačují EBITDA marže?

O situaci na našem trhu mobilních služeb a celkové cenové hladině vypovídají i jiné „indicie“, než jen spotřební koše OECD. Zajímavé je například srovnání tzv. profitability našich mobilních operátorů, skrze ukazatel EBITDA (zisk před úroky, zdaněním, odpisy a amortizací), který si lze představit jako rozdíl mezi výnosy a náklady operátora, a vyjádřený v procentech (jako tzv. EBITDA marže).

Čím je tato hodnota (v procentech) vyšší, tím je operátor „profitabilnější“, protože na jednotku nákladů dokáže generovat více výnosů. Nebo z opačného pohledu: generování určitého objemu výnosů jej stojí méně na nákladech.

Srovnání našich největších mobilních operátorů podle tohoto ukazatele je ale opravdu zajímavé. V případě T-Mobile se jeho EBITDA marže pohybuje kolem 50%: za celý rok 2009 činila tato marže 51,9%, a letos přece jen o něco klesla, na cca 48 procent. Jenže to je stále vysoko a vysoko nad ostatními členy celého nadnárodního koncernu T-Mobile, jehož průměr za rok 2009 činil 32%. 

V samotném Německu, kde má místní T-Mobile skutečně silnou pozici, je jeho EBITDA marže jen 37,8%. V Rakousku pak 27,2%, v UK 18%, či v Nizozemí 23,8%. To naznačuje, že čím silnější je konkurence, tím je EBITDA marže procentuálně nižší – protože operátor se musí více snažit (a vynakládat více nákladů) na získání stejných výnosů.

V případě české Telefóniky je situace obdobná: sice používá mírně odlišný ukazatel OIBDA, ale i jeho hodnoty jsou vysoko nad tím, čeho dosahují ostatní součásti nadnárodní Telefóniky: ta naše se za první pololetí roku 2010 dostala na úroveň 40,4 %, zatímco průměr celé evropské Telefóniky O2 je pouze 28 %.

Český Vodafone své ekonomické výsledky nezveřejňuje, ale jeho EBITDA marži lze odhadnout srovnatelně k hodnotám ostatních dvou operátorů.

Celkově je pak možné vnímat EBITDA marži jako určitý ukazatel toho, jak dobře funguje na daném trhu konkurence (jak moc se operátor musí snažit a kolik ho stojí, aby získal určité výnosy). To, že u nás máme široko daleko nejvyšší hodnoty tohoto ukazatele, je jistě velmi dobrou zprávou pro akcionáře našich mobilních operátorů.

Ale co to znamená z pohledu zákazníků? Že by naši operátoři byli tak výrazně efektivnější (oproti svým zahraničním kolegům), že dokáží poskytovat stejné služby s podstatně nižšími náklady? Když musí platit stejné ceny za své technologie jako jejich zahraniční protějšky, jak sami rádi zdůrazňují?

Nebo je to spíše tím, že za stejné služby (a při srovnatelných nákladech) dokáží inkasovat podstatně vyšší výnosy? Právě to by korelovalo se zjištěními v rámci (skutečných) košů OECD, kde se tradičně pohybujeme mezi nejdražšími (nejsme-li zrovna těmi úplně nejdražšími).

Čím to je?

Samotné operátory ale nemůžeme vinit z toho, že se snaží vydělat co nejvíce. Kvůli tomu byli zřízeni a kvůli tomu existují a fungují – a nikoli kvůli tomu, aby nám zákazníkům dělali nějaké pomyšlení, či přímo vykonávali charitu.

Svým způsobem si jejich chování můžeme představit jako chování plynu: také zaplní tolik prostoru, kolik ho dostanou k dispozici. Takže jde hlavně o to, kolik onoho prostoru bude.

Velikost tohoto prostoru je ovlivňována řadou faktorů, mezi které samozřejmě patří úroveň konkurence, stav regulace a působení regulátora, celkové legislativní prostředí, a v neposlední řadě i chování zákazníků a míra toho, co si uživatelská veřejnost ještě nechá líbit.

Chyba je už určitě na straně této „uživatelské veřejnosti“, která je asi málo průrazná a nechová se dost důrazně, aby vyvinula dostatečný tlak na operátory. Ne každý má dostatek času a přehledu na to, aby se vyznal v džungli obtížně srovnatelných tarifů, aby měnil operátora skrze přenositelnost, či dokonce zkoušel jeho retenční nabídky. Nemluvě již o čím dál tím intenzivnějších reklamních masážích, které jdou přesně opačným trendem (než směrem ke „kultivaci“ uživatelské veřejnosti).

Stejně tak bych ale viděl chybu i na straně spotřebitelských organizací, které jsou málo aktivní, jsou málo vidět, a v konkrétních problémových situacích většinou i bezmocné.

A co náš regulátor? Ten také mnohdy žehrá na to, že má jen velmi omezené možnosti, jak působit na operátory a jejich koncové ceny, i úroveň poskytovaných služeb. Jeho častým argumentem je třeba to, že koncové ceny dnes už vůbec nereguluje (s výjimkou cen roamingu, které ale stanovuje přímo EU), a že promlouvat může jen do některých velkoobchodních cen. Třeba do cen za terminaci – které však velmi dlouho držel na vysoké rovni a nehýbal s nimi (podrobněji).

Český telekomunikační úřad má ale ještě jeden významný nástroj, kterým může působit na operátory. Je jím osvěta a „zjevování pravdy“, neboli informování nejširší veřejnosti o tom, jaká je skutečná situace na našem telekomunikačním trhu. Tak aby zákazníci věděli, na čem jsou a jak se věci mají, a podle toho se také mohli rozhodovat. 

Zatímco u samotných operátorů lze očekávat všelijak  „komerčně zabarvené“ reklamní informace, které by ale neměly překračovat mantinely celkové korektnosti či dokonce sklouzávat ke klamání, od regulátora bychom jako zákazníci měli požadovat informace skutečně věrohodné a bez jakéhokoli zabarvení. 

Content

Dostáváme je ale? Pokud se informace od našeho regulátora tak zásadně liší od informací z neméně renomovaných zahraničních zdrojů (OECD a jiných národních regulátorů), pak asi něco není v pořádku.

Přinejmenším se tím náš regulátor – a to sám a z vlastní iniciativy – vzdává jednoho z nejúčinnějších nástrojů svého působení na trh a jeho kultivaci. Pokud ho rovnou neobrazí do opačného směru.

Anketa

Mělo by podle vás nějaký reálný dopad to, kdyby ČTÚ dospěl k jinému závěru (ohledně cenové hladiny mobilních služeb), než k jakému dospěl?

34 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 20. 1. 2011 7:11
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Workshop: UX design v návrhu webu

  •  
    Rychlý a efektivní návrh rozhraní.
  • Metoda Design Studio.
  • Prototypy - proč a jak prototypujeme.

Detailní informace o workshopu UX designu »