V zemích, které o sobě říkají, že jsou demokratické, mohla policie v dobách před Internetem odposlouchávat telefonní hovory při dodržení určitých postupů. Musela uvést, koho jmenovitě a proč chce odposlouchávat. Pokud soudce odposlech povolil, byl tento následně proveden. Po příchodu Internetu se v některých z těchto zemí začínají objevovat tendence k nijak nevymezenému, tedy k bezbřehému šmírování lidí. V Rusku a v Británii jsou ISP povinni natáhnout dráty do odposlouchávacích center, kde se odposlouchává cokoli, ať to teče dráty odkudkoli.
Britský Velký Bratr údajně odposlouchává jen e-mailovou komunikaci, která protéká všemi ISP. Co všechno odposlouchává ruská KGB, asi nikdo netuší. Ruští ISP musí zajistit komunikaci se šmírovacím centrem na své vlastní náklady. Britští mohou dostat státní podporu. V Británii nadále přituhuje. Minulý týden se tam objevil zákon o tom, že zaměstnavatelé mohou zcela volně šmírovat obsahy odchozích i příchozích e-mailových zpráv svých zaměstnanců, aniž by je předem upozorňovali na to, že jsou šmírováni. Tahle praxe se už před delší dobou vžila u amerických zaměstnavatelů. V USA na to žádný zákon není, ale soudy ve sporných případech rozhodly, že vlastníkovi patří i všechno z toho, co u něj dělají jeho zaměstnanci. Lidská práva, k nimž patří i zachování soukromí, zaměstnanci ztrácejí.
Ale i mimo zaměstnání je s právem na soukromí konec. Zatím v Rusku a v Británii, kde se snad šmíruje „jen“ e-mail, se Nový Zéland má stát laboratoří pro vývoj technických i právních systémů, zcela odebírajících obyvatelům právo na jejich soukromí- viz především Sweeping powers for spy agencies, kde je kompletnější představení chystaného úderu, nebo doplňkovou informaci Taxpayer cash to help e-spies. Na přípravách novozélandského systému se údajně podílí americká FBI, která v USA zatím nic takového dělat nemůže (alespoň ne veřejně).
O co jde? Policejní a bezpečnostní složky státu budou mít ničím neomezené právo šmírovat úplně cokoli. Nejen e-maily, ale všechna protékající data a všechny telefonní hovory. Prostě veškerou komunikaci. A teď zbystřete pozornost – třešničkou na dortu bude oprávnění probíjet se na počítače připojené k Internetu a kontrolovat i stahovat obsahy souborů na discích! Prolamování se do počítačů je na Novém Zélandu zákonem zakázáno. Připravuje se jeho úprava, která zlegalizuje šmírování počítačů policejními a bezpečnostními složkami.
Myslíte, že by se Novozélanďané proti tomu mohli bránit technickými nástroji, jako je šifrovací software atd.? Mohli – pokud by směli. To totiž smět nebudou. Kdo použije nějakou obranu proti šmírování, dopustí se „protiprávního“ jednání. Každý Novozélanďan bude moci používat jen to, do čeho kdykoli pohodlně vlezou státní šmíráci. Telekomunikační společnosti budou povinně smět zavádět jen takové technologie, které umožní jednoduchý vstup šmíráků do jejich systémů.
Bezbřehé šmírování všech lidí se zdůvodňuje jejich ochranou (sic!) před teroristy. Samozřejmě jde o obezličku, protože různé tajné podvratné jednotky používají postupy, kterými minimalizují své odhalení. Co se podaří náhodně odhalit přímo při telefonní nebo internetové komunikaci, je zlomkem toho, co a jak se ve skutečnosti odehrává. Státním úředníkům, policii, armádě a ekonomické moci jde o upevňování své kontroly a nadvlády nad obyvateli. Kompletní přehled o všem, co se kde šustne, a následný výběr pro kriminalizování všeho, co by mohlo jakkoli oslabit stále se upevňující moc vládnoucích skupin, jsou tím nejlepším nástrojem pro ovládnutí prostoru a všech dějů, včetně jejich plánování. Kdo začne porušovat základní, staletími zavedené a ověřené zákony občanské společnosti „ve jménu její ochrany“, sám se stane jejím likvidátorem.
Myslíte, že návrhy na zavedení takového bezbřehého šmírování jednou nepřijdou i k nám? Myslíte, že by je tuzemský parlament neschválil? Domnívám, se, že to přijde i k nám a že by to parlament schválil. Co proti tomu dělat? V tzv. zastupitelské demokracii, kde v době mezi volbami o všem rozhoduje parlament a vláda bez přímé účasti občanů, je jediným možným nástrojem demokratického zásahu referendum. V zemích, jako je Švýcarsko, probíhá nějaké referendum pomalu každý týden. A nezdá se, že by na referendový kolotoč stát doplácel, jak se nám snaží namluvit současná absolutizující se politická scéna v ČR.
Referendum by bylo přesně tím, co by pomohlo odvrátit hrozbu neomezeného šmírování, jaké probíhá v Rusku, v Británii a jaké se chystá na Novém Zélandu. Což takhle myslet na svou budoucnost a pro příští volby do parlamentu se dožadovat na kandidátech zavedení širokého práva na rozhodování referendem? Kdyby takové právo v Rusku, Británii a na Novém Zélandu existovalo tak, jako ve Švýcarsku, šmíráci by neuspěli. Uspějí u nás?
