Uchovávání získaných údajů

Při posuzování povinnosti některých osob uchovávat údaje získané v souvislosti s provozem internetových stránek pro účely uplatňování práv (např. dokazování v trestním řízení) je třeba vycházet -a to především z důvodu dnes již charakteristické roztříštěnosti právní úpravy Internetu – z celé řady jak zákonných, tak i podzákonných předpisů a z nich vyplývajících principů.

Jedním z těch nejvýše postavených principů je zde princip legality. Tuto zásadu lze nepochybně dovodit z článku 2 odst. 3 a 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. ČR (Ústava České republiky), kde je jasně řečeno, že „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“, dále se zde praví, že „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Obojí je -poněkud duplicitně- vyjádřeno též v Listině základních práv a svobod (článek 2 odst. 2 a 3), která dále ještě uvádí, že „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod“ (článek 4). Tato ustanovení představují jeden ze základních pilířů našeho právního řádu. Jeho výrazem je skutečnost, že jakýkoliv podzákonný právní předpis (jako např. nařízení vlády, vyhláška ministerstva, akt veřejné správy, apod.) nemůže nad rámec zákona ukládat povinnosti, ale může jen povinnosti zákonem uložené konkretizovat. (Tak je tomu například u zákona č.12/1997 Sb. o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ve znění zákona č. 168/1999 Sb. ČR, který ve svém §2 odst. 1 písm b) zmocňuje Ministerstvo vnitra ke stanovení pravidel silničního provozu)

K tomu, aby některým osobám (fyzickým či právnickým) vznikla nějaká konkrétní povinnost, je tedy zapotřebí buď výslovný zákonný příkaz nebo zákaz nebo alespoň zákonné zmocnění . Povinnost tedy musí VŽDY vycházet ze zákona, tj. přímo ze zákona či z norem z něj odvozených.

Jak je to tedy v našem – výše uvedeném – případě? Existuje tedy nějaký zákon, nebo z něj vycházející zmocnění, které by stanovilo povinnost (např. provozovatele, či správce sítě) uchovávat, tj. archivovat tato data?

Odpověď je jednoznačná. Takový právní předpis totiž neexistuje. Lze sice konstatovat, že práva a povinnosti při zpracování -i těchto- údajů upravuje zákon č.101/2000 Sb. ČR o ochraně osobních údajů v platném znění. Zde je ale předmětem spíše jejich ochrana než stanovení povinnosti archivace (tyto souvislosti představují další -a to značně rozsáhlejší- téma). Stanovení povinnosti některých osob průběžně uchovávat tyto údaje pro účely uplatňování práv v občanském soudním řízení, trestním řízení a správním řízení v našem právním řádu tedy výslovně obsažena není.

To však samozřejmě neznamená, že pokud tyto údaje (nebo záznamy o těchto údajích) skutečně uchovány jsou, pokud existují, nejsme je povinni poskytnout. Tato povinnost vyplývá, na rozdíl od jiných evropských zemí, z celé řady dalších předpisů . Podle těchto ustanovení je možné téměř libovolné monitorování internetového provozu ze strany zvláštními zákony k tomu zmocněných orgánů.

Zde svou roli nepochybně sehrála právní tradice, díky které mohl odposlech a záznam telekomunikačního hovoru nařídit sám prokurátor (až novela zákona č.209/1993 Sb. ČR tuto pravomoc svěřila výlučně do rukou soudu). Další roli zde nepochybně hraje i možný výklad pojmu telekomunikační provoz. Náš právní řád na mnoha místech hovoří o poměrně širokém pojmu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu – viz. např.§ 88 zákona č. 141/1961 Sb. ČR. v platném znění, nebo ještě šířeji o odposlouchávání, popřípadě zaznamenávání telekomunikačního, radiokomunikačního a jiného obdobného provozu. Legální definice pojmu telekomunikační provoz v našem právním řádu chybí. Jak ale správně uvádí Vladimír Smejkal (Internet @ §§§, 1999, str. 102–103), lze se v tomto případě opřít o legální definice pojmů telekomunikační služba a telekomunikační zařízení, obsažené v zákoně č. 110/1964 o telekomunikacích, které nepochybně zahrnují i provozy typu TCP/IP.

       

Právní řád tedy poskytuje dostatečný právní základ monitorování provozu Internetu. Jak ale vyplývá z výše uvedeného tato povinnost přichází v úvahu až na základě vyžádání orgánu zákonem k tomu zmocněného . Povinnost pro tento účel průběžně (a tedy v jistém smyslu i předběžně) uchovávat údaje v našem právním řádu stanovena není.

Toliko úvaha de lege lata, tedy z pohledu toho, jaké právo je. Co se týče úvahy de lege ferenda, tedy z pohledu toho, jaké by právo mělo být, nemyslím, že je tomu tak správně. Absence pevných (a jasných) pravidel, a to jak pro poskytovatele připojení k Internetu, tak i pro běžné uživatele, nejenom že komplikuje činnost orgánů činných v trestním řízení a tím komplikuje samotné dokazování , ale může vést k různým – nutno říci, že zbytečným – policejním raziím, které mohou vyústit i v následné zajištění (zabavení) serveru až do vyšetření celé věci.