Útrapy s webhostingem

Na první pohled by se mohlo zdát, že umisťovat server na páteř k poskytovateli připojení je ta nejhloupější věc pod sluncem: ztrácíte nad ním kontrolu a přistupovat k němu můžete jen na dálku. Má to ovšem i jednu nezanedbatelnou výhodu, která je klíčová – server je rychle dostupný a neužírá pásmo vaší pevné linky. Servery s malým provozem by snad bylo možné mít přímo u sebe, ale kupříkladu v našem případě bychom ve špičkách hravě zaplnili tlustodrát, o jakém si můžeme leda nechat zdát.

Když už tedy svůj milovaný servříček umisťujete někam ven, jste samozřejmě velmi hákliví na to, aby se mu tam dostalo dobrého zacházení a v případě nouze jste se k němu mohli dostat nebo ho na dálku restartovat. Zatímco první podmínka je obvykle splněna (málokterý poskytovatel by své zaměstnance nechal, aby na zákaznické servery třeba plivali), s druhou je to podstatně obtížnější. Vzhledem k našim zkušenostem vám však mohu naprosto bezpečně říci, jaké nároky by měl takový serverhosting splňovat. Budiž to inspirace jak pro potenciální zákazníky, tak pro samotné poskytovatele – pokud to u některých z nich povede ke zlepšení nabízených služeb, tím lépe.

Tak především je důležitý restart na dálku, o kterém jsem už mluvil. Je sice pěkné, že lze server dálkově spravovat (ať už je na Unixu nebo na Windows NT), můžete si však být jisti, že dříve či později nastane havarijní situace, kdy vám přestane odpovídat. V takovém případě není nic jednoduššího než zmáčknout reset – jenže to byste ten počítač museli mít vedle sebe. Takto vám nezbývá než zavolat na hotline a požádat o vzdálený restart. Slušní poskytovatelé jsou na tento případ vybaveni (například dálkovým vypínání přívodu elektrického proudu), důležité je však také to, aby fungovali non-stop. Jako na potvoru se totiž podobné příhody stávají převážně o víkendu, případně pozdě v noci. Troufám si říci, že i když je to zcela základní služba, nabízí ji dnes menšina poskytovatelů. Nedávno mi dokonce jeden zaměstnanec významného poskytovatele zvučného jména vysvětloval, že se úroveň jejich hostingového centra významně zlepšila, protože nedaleko od něj bydlí jeden z jeho kolegů, takže když je potřeba, tak tam může poměrně rychle zajet a počítač vypnout. Samozřejmě si vážím podobné obětavosti, na druhou stranu je otázka, co se stane, když nebude náhodou doma.

Ani vzdálený restart však neřeší vše: občas je nutné tam prostě zajít osobně a provést například upgrade, případně závažnější systémovou údržbu přímo na místě. Nejpokročilejší poskytovatelé připojení mají pro tento případ celý systém opatření, jak se může zákazník ke svému serveru dostat prakticky kdykoliv. Pro příklad ostatně nemusím chodit daleko, jeden z našich poskytovatelů tuto možnost také nabízí. Oprávněné osoby dostanou speciální magnetickou kartu a neméně speciální klíče (ztráta rovná se 50 tisíc korun). Samotný přístup připomíná variaci na táborové bojovky: dotyčná osoba se musí opatrně připlížit k budově na opuštěném místě a z tajné schránky si pomoci zmíněného klíče vytáhnout krabičku s další sadou klíčů. Následuje rychlé odemknutí a přiložení karty na příslušné místo, jinak se spustí alarm (to se rovná pokuta za marný výjezd zásahového vozidla). Pak ještě po schodech nahoru, projít další dvoje dveře s alarmem – a už jste tam. Nesmí tam ale být nikdo před vámi: v tom případě je tajná schránka prázdná a vy musíte volat na dohledové centrum, kde podle použité magnetické karty odhalí výtečníka, který vás předběhl, a zavolají mu na mobil, aby vám šel otevřít. Je však nutné říci, že přes jistou náročnost je tohle příklad správného přístupu – u jiných poskytovatelů můžete ke svému počítači pouze v přítomnosti obsluhy, jinak řečeno pondělí až pátek od devíti do pěti. Pravidlem nejsou ani samostatné uzamykatelné boxy pro jednotlivé počítače. Tak se mi už například stalo, že mi kolega z jiného serveru volal s otázkou, zda by nám na chvíli nemohl vypnout Lupu. Byl totiž na sále cosi instalovat a zapomněl si CD mechaniku, tak mu přítomná obsluha poradila, aby si ji vypůjčil z nějakého jiného počítače.

Je tu také řada zdánlivých maličkostí, které vám dokáží značně zpříjemnit – anebo naopak znepříjemnit – život. Jedním z nich je monitor a klávesnice. Většina hostovaných serverů je zkrátka a pouze jedna škatule, ze které vede jeden drát do zásuvky a druhý do počítačové sítě – kdo by taky nechával monitor a klávesnici, neřku-li dokonce myš u počítače, ke kterému se dostane jednou za půl roku. Většina poskytovatelů je na to připravená a na sále má pro tyto případy jeden erární monitor a klávesnici, kterou si mohou příchozí dočasně připojit ke svému počítači. Jiné však nic podobného nenapadlo – a vozit sedmnáctipalcový monitor s klávesnicí tam a zpátky kvůli sekvenci deseti příkazů není žádný příjemný zážitek.

Záměrně jsem nejmenoval žádného z oněch zmíněných tří poskytovatelů, které sami používáme. Na jedné straně by to někdo mohl chápat jako lacinou reklamu, a na straně druhé mají přitom tu nevýhodu, že je sami známe přímo důvěrně a tak víme i o jejich slabších místech, což by bylo vůči nim – vzhledem k ostatním – nefér. Ale aspoň teď víte, na co se máte ptát, až si budete někdy vybírat hosting pro svůj server. Je to rozhodně lepší, než kdybyste na to museli sami bolestně přicházet.