Hlavní navigace

Velký vzteklý muž Arrington opouští TechCrunch. Bude investovat do startupů

Petr Kočí

Už je to oficiální – zakladatel serveru vlivného tak, že by se jeho vliv v Silicon Valley dal krájet, odchází z AOL, která od něj TechCrunch loni koupila, aby se mohl věnovat správě investičního fondu, do nějž AOL vložila deset milionů dolarů.

Po dvou týdnech slovních přestřelek, tajných jednání a nejistoty si Michael Arrington stoupl v pondělí před publikum konference TechCrunch Disrupt v brčálově zeleném tričku s nápisem Neplacený bloger a učinil strohé prohlášení: „Situace už pro mě není udržitelná. V nejbližších dnech přestanu být zaměstnancem TechCrunche i AOL. Budu řídit investiční fond CruchFund, v němž je AOL jedním z partnerů. Dál budu TechCrunch i tuto konferenci podporovat.“ 

Na Twitteru doplnil osobnější poznámku: „Ty jo, dneska jsem dostal fakt hodně e-mailů.“

„Můj život se mi zdá cizí a zvláštní. Už i mně začíná lézt krkem číst si pořád o sobě,“ napsal tamtéž v předchozích dnech.

Šéfredaktorskou funkci po Arringtonovi přebírá jeho dosavadní zástupce Erick Schonfeld.

Končím, oznámil Arrington v pondělí

Končím, oznámil Arrington v pondělí

Odchod nepřehlédnutelného technologického novináře z webu, který založil a před rokem za (nepotvrzených) 30 milionů dolarů prodal, rozvířil staré otázky: Jsou novináři jen pozorovateli dění, nebo i jeho hybateli? Mohou psát o firmách, do nichž sami investují? A jsou blogeři novináři, novináři blogeři, nebo už na tom nesejde? Zatímco američtí žurnalisté se jimi zabývají až obsedantně, u nás je po opadnutí módní vlny teoretické blogistiky už nikdo veřejně nepokládá.

Ostrý, vášnivý, nevyspalý

Ačkoli ho tak média vytrvale titulují, slovo bloger pro Arringtona nestačí. Asi žádný autor internetového deníčku ještě nezpůsobil odchodem ze scény takové pozdvižení. O Arringtonově rezignaci vyšly stovky článků, nejrůznější internetové persony i experti na novinářskou etiku se k jeho případu vyjadřují kudy chodí, detailně se jím zabývala snad všechna velká americká média od deníků New York Times a Wall Street Journal až po televize CNN a Fox News.

Proč? Arrington je stále zřejmě nejlépe informovaným komentátorem a často i hybatelem mnoha důležitých změn v Silicon Valley. Byl to on, kdo jako první věděl, že Google kupuje YouTube. Je to on, koho na konferencích v půlminutových intervalech atakují zakladatelé startupů přesvědčení o tom, že jediná zmínka na TechCrunchi jim pomůže uskutečnit jejich podnikatelský sen. A nejsou daleko od pravdy. Když se například na TechCrunchi objevil profil služby Scribd, jejímu šéfovi Tripu Adlerovi zavolalo za 48 hodin deset investorů. „Původně jsme ani nechtěli získat žádnou investici,“ řekl deníku New York Times. „Ale když najednou přišly nabídky při tak vysoké valuaci, bylo by hloupé je odmítnout.“

Výsadní postavení si Arrington udržuje diskutabilními metodami. Na rozdíl od většiny amerických profesionálních novinářů neprošel ve škole drilem, který by ho naučil zachovávat si odstup od svých zdrojů. Vystudovaný právník a tvrdý byznysmen na něj jde naopak často v boxerských rukavicích. Kdo ho poslechne, může být odměněn, kdo se vzepře, bude potrestán.

Když v polovině letošního roku zakladatelka Flickru Caterina Fake odmítla Arringtonovu  žádost o potvrzení jednoho sólokapra, a místo toho žhavou informaci napsala na svůj blog, Arrington zareagoval ostrým článkem, v němž oznámil, že za tuto troufalost přemisťuje Caterinu Fake „do chlívku“ (v originálu do psí boudy), ve kterém jsou neposlušní internetoví podnikatelé. O nich pak TechCrunch píše třeba i velmi kriticky, aniž by se jich zeptal na jejich názor nebo aniž by je o tom vůbec předem informoval. 

Král americké startupové scény nemá čas hrát si na nestrannost či objektivitu. Daleko spolehlivější cesta, jak se dostat k exkluzivním informacím, je výměna protislužeb a rozvíjení neformálních vztahů s těmi, kdo by k nim mohli mít přístup, ať už jde o zakladatele startupů, manažery velkých korporací či investory.

Stroj na vliv funguje spolehlivě. Kdo z internetových celebrit nechodí na Arringtonovy vyhlášené zahradní večírky, jako by nebyl. Časopisy Wired či Forbes ho zařazují na přední místa žebříčků nejvlivnějších lidí na internetu. Časopis Time ho dokonce v roce 2008 jmenoval mezi stovkou nejmocnějších lidí na světě. „Je ostrý, vášnivý, pohlcený svým tématem, nevyspalý, na všechno má svůj názor, všechno ví první, snadno se rozčílí a neváhá svou nevoli ventilovat na veřejnosti,“ napsala o něm v medailonku slavná blogerská kolegyně Ariana Huffington. Zakladatelka Huffington Postu, který letos také pohltila AOL, je teď Arringtonovou nadřízenou a paradoxně to byla právě ona, kdo ho minulý týden vyhodil z šéfredaktorského křesla.

Arianna Huffington – po nástupu do AOL se z blogerky s roztomilým řeckým přízvukem stala nesmlouvavá ředitelka

Hřmotný Arrington přitahuje pozornost už svým zjevem a vystupováním. Časopis Wired ho před lety přirovnal k mafiánovi Tonymu ze seriálu Sopranos. Reportér ho popsal jako velkého vzteklého muže (měří 195 centimetrů), který může každou chvíli ztratit nervy.

Arrington píše, radí, investuje

Jedenačtyřicetiletý absolvent právnické fakulty na Stanfordu vstoupil do světa online byznysu v roce 1999. Splasknutí první internetové bubliny zažil jako obchodní ředitel společnosti Real Names, která chtěla firmám nabízet adresy v podobě jednoduchých, snadno zapamatovatelných slov. Když spálila sto milionů dolarů a zavřela krám, založil s partnery platební systém Achex. Firmu se jim podařilo se ziskem prodat, dnes tvoří Achex páteř transakčního systému Western Union. „Vydělal jsem dost na to, abych si mohl koupit Porsche, ale ne o moc víc,“ komentoval  s odstupem několika let úspěšný exit.

Tři roky cestoval po světě, jeden rok podle vlastních slov strávil v pronajatém bytě v Los Angeles, kde zhlédl většinu filmů z místní videopůjčovny, každý den tři. V roce 2005 se začal rozhlížet po dalších příležitostech a aby získal přehled  o tom, co se na ožívajícím internetovém trhu děje, začal o nich blogovat. Mimoděk tak vznikl jeho zatím zdaleka nejúspěšnější podnik.

Tady to začalo. Arrington ve své domácí kanceláři

Tady to začalo. Arrington ve své domácí kanceláři

Zasvěcený a svižně psaný osobní blog se postupně rozrostl v malou (3,6 milionu návštěvníků podle ComScore), ale o to vlivnější mediální říši s několika de­sítkami zaměstnanců, množstvím přidružených provincií (CrunchBase, CrunchGear, TechCrunch TV, nepočítaně konferencí a startupových soutěží) a Arringtonem jako neomezeným vládcem. Tedy až do loňského února, kdy ji nečekaně prodal stále ještě dost bohatému konglomerátu AOL. Částku nezveřejnil, ale ani nepopřel spekulaci, že šlo o 25 milionů dolarů. (Zmíněný Huffington Post přišel AOL o rok později dokonce na 315 milionů.) Již citovaný Wired popisuje Arringtonův denní režim z té doby: ráno vstane, během deseti vteřin přejde z ložnice do pracovny, zapíná počítač a začíná hodiny žhavit e-maily, telefony a instant messengery. Večer obráží oborové večírky a srazy a po návratu opět usedá k počítači. Jakmile se něco zajímavého dozví, hned o tom napíše. Na ověřování faktů, přemýšlení o nich a balancování různých pohledů na věc nemá čas – stejně jako na takové jemnosti tradiční novinařiny jako nepsat o svých kamarádech nebo oddělovat názory od faktů. Co mu chybí na vyváženosti, to vynahrazuje razancí, humorem a hustou sítí informátorů a neformálních kontaktů. „Ze začátku jsem takhle pracoval každý den šestnáct hodin, dokud jsem nepadl únavou,“ řekl Arrington Wiredu. „Vždycky jsem byl takový. Taky proto jsem asi pořád svobodný.“ 

Měkká korupce, nebo budoucnost žurnalistiky?

Arrington se nikdy netajil tím, že o technologických firmách nejen píše, ale také do nich tu a tam investuje. Pobuřoval tím hlavně kolegy novináře z tradičnějších amerických médií. Někdy až svatouškovská oficiální tradice anglosaské žurnalistiky totiž velí, že psát o firmách, v nichž mají sami majetkový podíl, je zločin. Sluší se dodat, že k nejhlasitějším kritikům Arringtonova přístupu patřily technologické weby o něco méně úspěšné než TechCrunch.

Arrington se vytrvale hájil tím, že kdykoli se ocitne v podobném střetu zájmů, čtenáře na to hned vedle článku upozorní – a s oblibou si přisadil, že i většina kritiků má máslo na hlavě. Známé jsou jeho přestřelky s Karou Swisher z konkurenčního blogu AllThingsD přidruženého k deníku Wall Street Journal. Jejich výsledkem je mimo jiné neuvěřitelně detailní prohlášení Kary Swisher o možném střetu zájmů. V „preventivním doznání“ se pouští i do takových detailů, jako o čem se doma baví se svou partnerkou, která zastává vysoký manažerský post v Googlu, a o čem už ne.

Arrington to považuje za pokrytectví a jenom se směje. Podle něj jsou i novináři jen lidé, mají své finanční a osobní zájmy, od kterých se nemohou jen tak odstřihnout. Jediné rozumné řešení podle něj je řídit se běžnými pravidly slušného chování, nic nezastírat a na nejkřiklavější možné střety zájmů čtenáře předem upozornit.

Zatímco jedni považují Arringtonovu svéráznou práci se zdroji za „měkkou korupci“,  jiní vidí v tomto modelu „budoucnost toho, čemu se dřív říkalo žurnalistika“. A Arrington sám bez váhání přizná, že právě to,  že kašle na tradiční pravidla, je jeho největší konkurenční výhodou. Kdo není v otázkách etiky přehnaně úzkostlivý, má lepší šanci dostat se k důležitým informacím dřív.

Obor „osobní obohacování“

Arringtonovým odchodem z TechCrunche se ovšem kyvadlo v dlouholeté debatě zhouplo zase ve prospěch strážců novinářské čistoty. Když Arrington na konci prázdnin oznámil, že vedle šéfredaktorské funkce povede také investiční fond CrunchFund, do kterého vložil deset milionů jeho zaměstnavatel AOL a dalších deset různí investoři včetně Arringtona samotného, překročil hranici, zpoza níž ho už kolegové novináři zpátky mezi sebe odmítli pustit.

Trnem v oku jim bylo hlavně to, že zatímco AOL od všech ostatních novinářů, které zaměstnává, vyžaduje, aby se zdrželi finanční účasti ve společnostech, o nichž píší, Arrington dostal od nejvyššího vedení výjimku. A nejen to – firmu mu navíc poskytla svůj kapitál, aby ho – také díky zákulisním informacím, k nimž se jako privilegovaný novinář dostává – co nejvíc zhodnotil.

„Novináři píší, aby informovali veřejnost,“ komentoval to na stránkách New York Times profesor novinářské etiky Edward Wasserman. „Pokud pomáháte skupině investorů nebo rozvíjíte své vlastní portfolio, nepůsobíte už v oboru zvaném žurnalistika. Působíte v oboru, který se jmenuje osobní obohacování.“

AOL následnou aféru komunikačně příliš nezvládla. Její šéf Tim Armstrong několika nešikovnými výroky ještě přilil olej do ohně. Na vypjatých jednáních mezi ním, Ariannou Huffington a Arringtonem vznesl (již vyhozený!) Arrington poněkud absurdní ultimátum: Pokud TechCrunchi nezajistíte naprostou redakční svobodu, prodejte mi ho zpátky. Když neuděláte ani jedno, odejdu.

Už koncem minulého týdne prosakovaly zprávy, že zakladatel TechCrunche skutečně odchází, od pondělka je to tedy oficiální. Nadále bude „jen“ dobře informovaným šéfem investičního fondu. I když se nedá předpokládat, že by úplně přestal psát, novinářská privilegia oficiálně pozbyl.

Na konferenci TechCrunch Disrupt působí, jako že se mu ulevilo. Smysl pro humor neztrácí: „Poslední dny mám pocit, jako bych byl na vlastním pohřbu,“ prohlásil tu. „Pokud jsou média hlídací psi, obávám se, že už není co hlídat,“ utrousil jinde. Nebude se jako investor nudit? Už za pár dnů prý spustí nový, čistě osobní blog.

Novináři a investice. Jak je to u nás?

Michael Arrington přišel kvůli střetu novinářských a investorských zájmů o místo šéfredaktora. Česká média na podobné situace tak citlivá nejsou – mívají sice kdesi v etických kodexech takový paragraf, jeho dodržování se ale nijak zvlášť nekontroluje. Také proto, že málokterý žurnalista tu má takový vliv, aby cenami akcií zahýbal.

Mezi možné výjimky patří Miroslav Motejlek. Na svém webu Motejlek.com vcelku pravidelně zveřejňuje zprávy o firmách s notickou, že je jejich akcionářem – podobně jako Arrington. “Dle mého názoru je to naprosto dostatečné a nevidím v takovém psaní žádný problém. Je pak na každém čtenáři, aby si o tom udělal názor sám,” odpověděl na otázku Lupy. A vzpomněl si na jeden příklad takového psaní, který podle něj byl za hranou: “Jestli je to mezi českými ekonomickými novináři běžné, opravdu nevím. Vím, že před pár lety v HN vyšly nějaké články, které psali borci investující do akcií NWR. Byla tam nákupní doporučení. Kdo se jimi tehdy řídil, prodělal obrovské peníze.”

 Zásadní problém v referování o firmách, jejichž akcie novinář drží, nevidí ani redaktorka ekonomické rubriky Mladé fronty Dnes Jitka Vlková: „Za střet zájmů to nepovažuji, to je směšné.  Novinář ani nemá příležitost k takové manipulaci. Zásadní článek, který by akcie ovlivnil, se povede jednou za čas, navíc se jeho dopad na investory nedá předvídat. Kromě toho – riziko ztráty novinářského kreditu je mnohem větší než šance na takové manipulaci vydělat,” napsala Lupě.

Větší problém vidí v příliš úzkých osobních vazbách novinářů na zdroje: “Za střet zájmů považuji, pokud se jedná o existenčně velké peníze, anebo velmi osobní vztahy s firmou, o níž novinář píše. Jinak se lze spoléhat na stavovskou čest a snahu o uchování novinářského kreditu.” Zatímco její kolegové ze zahraničních agentur Reuters či Bloomberg podepisují při nástupu do zaměstnání čestné prohlášení a mají zapovězeno stát se třeba i jen drobnými akcionáři, Jitka Vlková takovou procedurou u žádného ze svých zaměstnavatelů neprošla. “Mám nejasnou představu, že to máme v nějakém interním kodexu. Nikdo to ale nekontroluje. Není to ani technicky možné, protože o výpis ze CDCP (bývalé Středisko cenných papírů) mohou požádat jen orgány činné v trestním řízení, exekutor či daňová správa.”

Našli jste v článku chybu?

15. 9. 2011 12:53

Asi by bylo vhodné ujasnit,že TechCrunch byl a stále je BLOG, nikoliv noviny.

30. 9. 2011 7:45

jirina (neregistrovaný)

kazdej selsky uvazujici clovek uz podle ty poznamky s padem akci NWR (tehdy padaly vsecky burzy), pozna ze ten clanek je proste klasicka masova slatanina, etiku bych resil az v dalsim kroku :)

Měšec.cz: U levneELEKTRO.cz už reklamaci nevyřídíte

U levneELEKTRO.cz už reklamaci nevyřídíte

120na80.cz: Rovnátka, která nejsou vidět

Rovnátka, která nejsou vidět

Měšec.cz: Zdravotní a sociální pojištění 2017: Připlatíte

Zdravotní a sociální pojištění 2017: Připlatíte

DigiZone.cz: Recenze Westworld: zavraždit a...

Recenze Westworld: zavraždit a...

Vitalia.cz: Vychytané vály a válečky na vánoční cukroví

Vychytané vály a válečky na vánoční cukroví

Root.cz: 250 Mbit/s po telefonní lince, když máte štěstí

250 Mbit/s po telefonní lince, když máte štěstí

Měšec.cz: Jak levně odeslat balík přímo z domu?

Jak levně odeslat balík přímo z domu?

Vitalia.cz: Analýza letáků: Na co lákají do prodejen?

Analýza letáků: Na co lákají do prodejen?

120na80.cz: 5 nejčastějších mýtů o kondomech

5 nejčastějších mýtů o kondomech

Měšec.cz: Sleva na dítě a manželku pro OSVČ je zpět. Ale..

Sleva na dítě a manželku pro OSVČ je zpět. Ale..

DigiZone.cz: Česká televize mění schéma ČT :D

Česká televize mění schéma ČT :D

Podnikatel.cz: Chaos u EET pokračuje. Jsou tu další návrhy

Chaos u EET pokračuje. Jsou tu další návrhy

DigiZone.cz: Co chtějí operátoři při přechodu na DVB-T2?

Co chtějí operátoři při přechodu na DVB-T2?

Podnikatel.cz: K EET. Štamgast už peníze na stole nenechá

K EET. Štamgast už peníze na stole nenechá

Vitalia.cz: Spor o mortadelu: podle Lidlu falšovaná nebyla

Spor o mortadelu: podle Lidlu falšovaná nebyla

Root.cz: Telegram spustil anonymní blog Telegraph

Telegram spustil anonymní blog Telegraph

Podnikatel.cz: Udávání kvůli EET začalo

Udávání kvůli EET začalo

Podnikatel.cz: Chtějte údaje k dani z nemovitostí do mailu

Chtějte údaje k dani z nemovitostí do mailu

Vitalia.cz: Mondelez stahuje rizikovou čokoládu Milka

Mondelez stahuje rizikovou čokoládu Milka

120na80.cz: Popraskané rty? Některé balzámy stav zhoršují

Popraskané rty? Některé balzámy stav zhoršují