Video(půjčovna) po síti II. Budoucnost ještě nenastala

Minulý týden jsme stáli před otázkou, jestli se u nás nyní vyplatí zavést službu video on demand (VoD). Ačkoli model VoD je znám od začátku osmdesátých let a už dvacet let se o něm hovoří jako o službě budoucnosti, ani v roce 2001 jsme nedošli k závěru, že by ta budoucnost mohla nastat již v nejbližších měsících, možná ani letech.

Práva autorů

Zcela záměrně jsem se snažil diskuzi pod minulým dílem eWorkshopu držet jen v mezích obchodu, ale i přesto se naprostá většina příspěvků točila kolem technických a technologických limitů. Pravděpodobně první otázka, kterou si položíme, pokud slyšíme, že se nějaké autorské dílo nehmotné povahy má šířit elektronicky, míří k adekvátní ochraně práv autorů. A už v této části diskuse se sešly dva velmi zajímavé názory.

Čtenář Jarda vyjádřil hned z počátku skepsi o tom, že by se mohlo podařit vyvinout multimediální formát, který by nebylo možné zneužít. Typickou ukázkou tohoto problému je aktuálně chyba formátu Adobe PDF. Přesto se čtenář Jarda domnívá, že pokud bude půjčovné klesat se stářím filmu, tak se nikomu nevyplatí pořizovat nelegální kopii. Tento názor podpořil i čtenář RedBaron, který pro srovnání uvádí i částky, které filmoví sběratelé vynakládají na pořizování nelegálních kopií kvalitních snímků.

Opět jsme se s našimi předky z osmdesátých let shodli na tom, že pokud bude mít většina filmových diváků k dispozici levný archiv mnoha snímků, pak se jim pravděpodobně nevyplatí pořizovat si kopie pro vlastní potřebu. Film, který si archivujete, byť je váš oblíbený, si přehrajete v průměru třikrát nebo čtyřikrát. Pokud srovnáte náklady na pořízení nelegální kopie s výší půjčovného, zjistíte, že neporušovat autorské právo může být i vcelku výhodné. Základní podmínkou však je, aby archiv byl dostupný kdykoli a kdekoli.

Hledání formátu

Další diskuse už se zaobírala jen dvěma tématy, která původně měl otevřít až tento článek. Čtenář, který se podepsal jako MK navrhuje, aby pro přenost filmů byla využita technologie, která možná nepatří k nejnovějším, ale přesto má výhodu v mnoha úspěšných aplikacích, což umožní snadnou implementaci do stávajících systémů. Jako přenosový formát navrhuje MPEG verzí 1 nebo 2.

Ostatní čtenáři, zvláště TRX, poukazují na vysokou náročnost na šířku pásma, a proto doporučují formát MPEG 4 nebo DivX, jejichž nároky se při kvalitě srovnatelné s televizním systemem PAL omezují na 2.000 až 5.000 kbps. Ovšem tyto velmi pokročilé technologie přesunují zátěž z přenosových linek na grafický hardware koncového uživatele. Zavedení tohoto systému by předpokládalo, že každý uživatel bude vybaven kvalitním multimediálním hardwarem.

V okamžiku, kdy se zdálo, že problém je neřešitelný, vnesl do disputace určité naděje čtenář -drb-, který předpokládá, že by si klient systemu VoD musel pořídit specializované hardwarové zařízení pro dekódování kompresních formátů a jejich vývod na televizní obrazovku. Jedná se tedy o obdobu satelitních dekodérů.

Šířka pásma

Kamenem úrazu eWorkshopu na téma VoD se nakonec stala infrastruktura datových linek na našem území. Naděje, které jsem vkládal do provozovatelů kabelových televizí, zašlapal zpátky do země čtenář Michal Šperling, když vysvětlil, že není v silách kabelových televizí přenášet ke koncovému klientovi data vyšší rychlostí než 500 kbps.

Jednou z možností, která by se při přenosu dat dala využít, by se pak mohla stát některá z technologií DSL, potíž však je s malým dosahem těchto sítí, a tedy vyššími nároky na logistiku při distribuci filmových archivů. Čtenář Jerry III však upozorňuje na to, že šířka pásma technologií DSL nepřesáhne 2.000 kbps, a tudíž by bylo třeba použít ještě výkonnější kompresi dat. Naproti tomu kabelová televize má limit 30.000 kbps na vzdálenost několika desítek kilometrů — ovšem ne při stávající organizaci sítě.

Nápad, který v diskusi nezazněl, ale který by nás i přesto mohl přiblížit k VoD, se týká jednocestného satelitního přenosu. Model VoD vpodstatě nevyžaduje široké pásmo ve směru od zákazníka k archivu, ale jen z archivu k zákazníkovi. Současné systémy dosahují pásma kolem 2.000 kbps, což znamená, že jejich spojením by se dalo dosáhnout přenosu filmů ve formátech čtvrté generace MPEG nebo DivX. Podobně by se možná daly spojit i dvě linky DSL atd.

Technologie versus uživatelé

Přestože z diskuse vyplynulo, že při dostatečném úsilí by model VoD mohl začít fungovat během několika let, zůstává i nadále jedno velké ale.

Největší překážku v zavádění nových technologií a služeb totiž nepředstavují technické překážky, ale zvyky uživatelů. Zatímco při přechodu z osmimilimetrového filmu na video bylo všem jasné, že jde o zlidovění filmu a snížení technické kvality, které tato vymoženost přinesla, bylo vyváženo jednoduchostí obsluhy, snazším pořízením obrazu (odpadá vyvolávání), vyšším uživatelským komfortem a nižší cenou, u modelu VoD masové publikum ke změně nic nenutí. Masové publikum je s technologií VHS spokojeno a investice do nového vybavení není opodstatněna žádným velkým přínosem. Populární snímky totiž dnes najdete ve videopůjčovně na každém rohu.

Tak třeba se zase nad problémem VoD zastavíme za dalších 15 let.