Vladimír Iljič Torvalds aneb jak je to s tím komunismem

Komunismus není podle mého soudu příliš přesně definován. Pánové Marx, Engels a Lenin se vyřádili především na cestách, kterými k němu máme dorazit. Vlastní cíl však načrtli jen v základních obrysech. Mělo by se jednat o beztřídní společenský systém, kde výrobní prostředky budou „patřit všem“.

Když si vezmeme, že v informační společnosti hraje roli výrobních prostředků software, pak produkty s otevřeným zdrojovým kódem přesně splňují definici komunismu. Autor se vzdává svého vlastnictví a dává je k dispozici k volnému užívání. Programové nástroje jsou tedy de facto veřejným majetkem.

Také slavný slogan komunismu „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ je v komunitě volného softwaru naplněn. Její členové se „každý podle svých schopností“ snaží přispívat k rozvoji jednotlivých produktů. Jejich cílem je, aby uživatelům poskytli pokud možno co nejkompletnější a nejkvalitnější softwarové vybavení pro všechny možné aplikace (každému podle jeho potřeb).

A proč mne to nezneklidňuje? Popsané základní myšlenky nepředstavují hlavní problém komunismu. Tím je implementace. Společné vlastnictví výrobních prostředků je v něm dosaženo tak, že se někomu konkrétnímu seberou. U otevřených programů se autor svého vlastnictví sám dobrovolně vzdává, takže tady analogii nenalezneme.

Komunismus za svou ideou šťastných zítřků kráčí přes mrtvoly. Idea nenávisti a třídního boje, kdy jsou jednotlivé skupiny obyvatel podle potřeby prohlašovány za třídní nepřátele a následně utlačovány či dokonce likvidovány, se táhne celou jeho historií. Komunismus sám sebe prohlásil za nejlepší společenský systém. Jakmile se dostal k moci, zrušil politickou konkurenci a potlačoval jakékoli jiné směry (je přece jasné, že pokud někdo prosazuje jiný než nejlepší systém, pak škodí společnosti).

Tohle jsou negativní rysy komunismu. Zkuste najít něco podobného ve světě open source softwaru – pochybuji, že budete úspěšní. Asi nejblíže mocenskému protěžování otevřených programů jsou návrhy zákonů o jejich povinném používání ve státních institucích, které se během poslední doby několikrát vynořily. Ovšem tady se jedná o nařízení vlastníka (státu), jak mají jeho zaměstnanci zacházet s jeho penězi. Čili nijak nevybočuje ze standardních ekonomických vztahů – nikdo myslím nezpochybňuje právo firmy předepsat své vnitřní softwarové standardy. Navíc nevím o tom, že by se některý z těchto návrhů alespoň vzdáleně přiblížil schválení.

A ještě jedna implementační poznámka: ono komunistické „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ může ve světě virtuálních produktů fungovat mnohem lépe než ve světě materiálním. Pokud dva programátoři napíší textový editor, klidně mohou svým výsledkem uspokojit potřeby stovek milionů uživatelů. Jestliže budou dva lidé pěstovat obilí, stovky milionů lidí při nejlepší vůli nenakrmí.

Poměr mezi vynaloženou prací a jejím celkovým přínosem pro společnost se zde řídí úplně jinými pravidly. V komunismu musí „podle svých schopností“ zařezávat všichni, jinak nemůže fungovat. Asi netřeba dodávat, že zatím nikdo nemá tušení, jak toho dosáhnout (jak motivovat lidi, když stejně dostanou všichni „podle svých potřeb“). Naproti tomu v softwarovém světě celkem malá skupinka klidně unese obrovskou masu uživatelů. A jak je vidět, o motivované a pilně pracující skupinky není nouze.

Takže se vlastně možná podařilo najít cestu, jak v určitém omezeném úseku lidského činění uvést do života komunistické ideály. Vzhledem k cestám, kterými je toho dosahováno, však na tom neshledávám nic špatného. Ani si nemyslím, že by se tím něco měnilo na nesmyslnosti představ o nastolení komunismu v celospolečenském měřítku.

O ekonomických dopadech si netroufám spekulovat. Celkem zjevně otevřený software způsobí některým odvětvím problémy (softwarový průmysl) a všem ostatním prospěje, protože mohou získat potřebné produkty zdarma. Lze se na to také dívat tak, že donutí komerční softwarové firmy pohnout zadkem a nabídnout něco, kvůli čemu se zákazníkům vyplatí kupovat jejich produkty. A konkurence je snad všeobecně považována za zdravou, ne? Tahle funguje podle nezvyklých pravidel, nicméně objevování nových modelů fungování patří mezi standardní arzenál konkurenčních zbraní.

Na závěr si dovolím jednu analogii. Moderní historie lidstva je do značné míry bojem za svobodu. Společenské systémy, které postavily celek nad svobodu jednotlivce (komunismus/so­cialismus, nacismus), skončily hromadami mrtvých a všeobecným neštěstím svých obyvatel. Jednoznačně vítězně z tohoto srovnání vycházejí systémy založené na osobní svobodě a demokracii. A software s otevřeným zdrojem dává svým uživatelům maximální svobodu (včetně svobody zvolit si komerční produkty)…