Vosa v síti

V nedávné době došlo na českém Internetu k pikantní události. Či spíše český Internet by do této události jaksi zatažen. Šéfredaktor časopisu Marketing & Media (MaM) Daniel Köppl vydal v 30. čísle článek Internet není hospoda, ve kterém přetiskl komentář k jistému blogspotu na blogu Hlava. Jeho pisatel Martin Jaroš – bývalý autor kultovního blogu Vosa na jazyku, nynější copywriter firmy Český Mobil a šéfredaktor jejich magazínu Čilichilli – se v něm nepříliš loajálně vyjadřuje o svém zaměstnavateli.

Nechci zde rozebírat událost samu. Na jedné straně bych na místě šéfredaktora MaM článek nenapsal a neotiskl (a spatřuji v tom z jeho strany jistou škodolibost). Na straně druhé se divím Martinu Jarošovi, že jako bývalý novinář (Hospodářské noviny) a blogger něco takového vůbec udělal, když ví, jak krátká je cesta informace z virtuálního světa do světa kamenného. Zlobit se tak může nanejvýš sám na sebe.

To však není podstatné. Důležitá je jiná věc.

Jakým způsobem šéfredaktor MaM zjistil, že diskusní příspěvek napsal skutečně Martin Jaroš? Pravda, komentář je sice podepsán „martin jaros“, ale stejným způsobem jsem jej mohl podepsat já, vy nebo kdokoli další. A pochybuji, že by si šéfredaktor MaM u autora blogu Eduarda Hlavy ověřoval, z jaké IP adresy byl diskusní příspěvek napsán. A i kdyby tomu tak bylo a IP adresa patřila do adresního rozsahu Českého Mobilu, o čem by to vypovídalo?

Komentář mohl napsat kdokoli z Českého Mobilu, nebo dokonce kdokoli z počítače Martina Jaroše.

Samozřejmě. Diskusní příspěvek má Jarošův osobitý styl psaní a rovněž odkazuje na určité reálie v Českém Mobilu, takže je docela pravděpodobné, že jej Martin Jaroš skutečně napsal. Ale podstatné je, že to není jisté. Nikdy to nemůže být jisté.

V diskusích na Lupě máme s falšováním identit své zkušenosti; nejednou se zde někdo vydával kupříkladu za Iva Lukačoviče apod.

Sám se divím, že ke zneužívání identit nedochází na nejrůznějších místech častěji. Z kdejaké služby dnes můžete odeslat mail s libovolnou odchozí adresou i adresou pro odpověď. Kdyby mi tímto způsobem někdo jménem Iva Lukačoviče poslal článek, tak bych měl minimální šanci jej poznat. S řadou lidí ve svém pracovním životě jsem se nikdy nesetkal a znám je jen virtuálně. Jako signatury v mailech.

Při zacházení s takovýmito zdroji by proto trochu větší opatrnost neškodila. Bude-li zde existovat ničím neopodstatněná důvěra, dojde jednoho krásného dne k nějakému průšvihu.

Ne nadarmo se ve vztahu k Internetu používá slovo „virtuální“, značící mimo jiné, že věc má myšlenkovou podstatu, která není formálně rozpoznatelná nebo potvrditelná.