Web 2.0: bublina, nebo nový směr webu?

To je samozřejmě nadsázka. Diskuse o webu 2.0 je o trochu racionálnější než ta o mimozemšťanech. Obě jsou ale minimálně stejně vzrušující. Není proto divu, že Sdružení pro internetovou reklamu uspořádalo v úterý 24. dubna 2007 Klubový večer, na kterém se rozebíral právě fenomén webu 2.0.

Debatovat přišli v abecedním pořadí tito pánové: David Antoš (redaktor Lupa.cz), Tomáš Búřil (Seznam.cz), Jiří Donát (A.T. Kearney), Jan Fahoun (Starcom MediaVest Group), Tomáš Jindříšek (OgilvyInteractive), Martin Krudenc (eStránky.cz), Jan Makovička (Ringier ČR) a Patrick Zandl (Stream.cz).

Co je to ten web 2.0

První minuty disputace jednotliví diskutující definovali, co si pod pojmem webu 2.0 představují. Úvod i průběh celé diskuse pak ospravedlňuje první odstavec tohoto článku.

„Web 2.0 může být vlastně úplně cokoliv. Je to slogan, který nesou nové služby od Google Maps až po MySpace“ řekl David Antoš. „Jde o nový přístup k webové službě,“ sdělil Patrick Zandl. „Je to taková nálepka. A je dobře, že tu je, alespoň se o netu píše,“ usoudil Martin Krudenc. „Co to vlastně znamená, nikdo ještě neví. V zahraničí to možná funguje, tady zatím ne,“ upozorňoval Tomáš Búřil. Pro Jiřího Donáta je hlasem budoucnosti – od platformy PC se přechází k aplikacím vystaveným na Internetu, kde k nim budou mít lidé přístup odkudkoli na světě, a budou tak sledovatelní, což by měla využít reklama. „Co to je, tak nějak intuitivně všichni tušíme,“ snažil se o plichtu moderátor večera Jan Makovička.

Všichni intuitivně tušili, že mezi weby 2.0 se počítá třeba Del.icio.us, (bookmarky, explicitní tagování), Last.fm (aktivní internetové rádio), Wikipedia (free encyklopedie), Flickr (sdílení fotografií, tagování), Digg (aktivní zpravodajský server) či MySpace (sociální síť).

Co tyto servery spojuje? Uživatelé jsou čtenáři, ale také spolutvůrci obsahu. Ten je strukturovaný, znovupoužitelný a může být personalizován (uživatelé si definují, jak a jaké informace uvidí). Nezřídka kolem sebe tyto projekty soustřeďují komunity. Web 2.0 není (tady se ale mohou názory lišit) produkt ani služba, nová technologie, streamované video, revoluční krok vpřed.

Z popisu nám vypadlo, že se o nic tak převratného nejedná a hranice mezi 1.0 a 2.0 je nejasná. I „tradiční“ servery mohou mít centrálně řízený obsah, ale také letitá diskusní fóra, případně blogy, registrace s možností personalizace atd. U jiných „web 2.0“ projektů zase nemůže být o komunitě řeč.

Patricku Zandlovi v seznamu výše chyběl Gmail. Podle něj webové aplikace typu 2.0 vychází uživateli sociologicky a technologicky vstříc (používá nejmodernější přístupy a technologie). Stránky se mění bez nutnosti reloadu a nepotřebují kolem sebe ani komunity (jak velkou komunitu by měly Zandlovy e-maily?). Jiří Donát namítl, že i zabudovaný chat a seznam kontaktů jsou komunitními funkcemi, načež přilétla zase protinámitka, že adresáři disponují e-maily odjakživa…

Přihlížející Ján Simkanič se zeptal, zda se do „dvojky“ řadí i banální flashové hry (= jednoduchost, bez reloadu). Podle Patricka Zandla nikoli, podle Jiřího Donáta ano – jsou bez instalace a mohou se kolem nich vytvářet komunity. Podle Davida Antoše ale samotný přesun aplikací na Internet není web 2.0, ten je obvykle definován až svou komunitou. Ještě pořád v tom nemáte zmatek?

Všichni lidé nejsou aktivní

Některé (ba většina) webů, které jsou považovány za 2.0, předpokládají jistou aktivitu uživatelů. Pokud by lidé nepsali hesla do encyklopedie, neznámkovali články, o kterých si myslí, že by je měli číst ostatní, pokud by nevytvářeli, nesdíleli a neznámkovali fotky či videa, byla by veškerá řeč o 2.0 zbytečná.

Zveřejněná čísla firmy Hitwise vyvolala v tomto směru diskusi: pouze 0,16 procent uživatelů YouTube nahrává videa, 0,2 procent uživatelů Flickru přidává fotografie a 4,5 procent návštěvníků Wikipedie edituje její obsah. Čísla se dají vykládat poměrně různě, ale nedávají zapomenout na to, že ne všichni uživatelé touží vyprávět světu o svých názorech z obýváku. A když už natočí potenciálně šťavnaté video, proč by jej měli nahrát na českou službu 2.0, kde může oslovit řádově méně lidí?

S tím Patrick Zandl moc nesouhlasil. Na Streamu prý deset tisíc lidí za den nahraje sto videí. A ti, co je uploadnou i na YouTubu, mají údajně na americkém gigantovi třikrát nižší počet shlédnutí než na tuzemském serveru. „Spoustu Čechů nezajímá anglický obsah, chtějí české služby a k webu 2.0 si cestu najdou.“

Tomáš Búřil přispěchal se zkušeností z Lidé.cz – když se objevila možnost skinování vlastního profilu, využilo ji šedesát procent uživatelů. Na službách typu 2.0 prý také záleží, kolik z toho provozovatel utrží. „Nechceme některé služby dělat tak, aby to tu bylo.“

Kdo bude tím inovátorem?

Na to navázala otázka, kdo se tedy stane tahounem moderních služeb na českém Internetu. David Antoš si postěžoval, že se v tuzemsku nic originálního nevyvíjí. Tomáš Búřil označil za výhodu Seznamu, že pro Google není český trh finančně tak zajímavý. Výhodou pro služby typu Stream může být pružnost a lokální marketing. To Jiří Donát míní, že pokud česká firma nemá v plánu být konkurenceschopná v globální oblasti, zmizí. „Jenže takový lokální deník také nikdy nezanikne, řeší témata v dané oblasti – to je jejich výhoda,“ prohlásil Tomáš Jindřišek. I tento postoj narazil na oponenturu v podobě možné regionalizace a překladu YouTube.

Zahraniční firmy včetně Googlu prý hojně využívají služeb sociologů pro práci s komunitami. „My sice zaměstnáváme dva sociology pro práci s komunitami, ale protože potřebujeme dostat Stream k masovému publiku, je pro nás efektivnější zaplatit si kampaň na Seznamu,“ povídal Patrick Zandl.

Podle Jiřího Donáta se zdánlivě zdá, že uživatelsky generovaného obsahu je málo, tito uživatelé ale zase elasticky komunikují mezi sebou. Tomáš Búřil zmínil nebezpečí, které hrozí těmto českým službám – nedůvěryhodnost informací. Zatímco anglická encyklopedie má díky vysokému počtu editorů šanci na vyváženost, v české se může stát, že takové prostředí vygeneruje hlouposti. A uživatelé autoritu, která by posvětila obsah, potřebují: jednoduše proto, že když hledají zubaře, je nemilé na uvedené adrese ordinace nalézt garáž.

„Jenže není to tak trochu všechno umělý problém,“ namítal Ján Simkanič. „Už počátky Internetu byly charakteristické tím, že vznikly určité komunity, které si mezi sebou vyměňovaly informace. Teď jsme jen technologicky dál, jinak je to totéž. Web 2.0 je skoro jako postmoderna – nikdo neví, co to je, a všichni o tom mluví.“

Jak na tom vydělat?

Jak weby 2.0 a komunity s tím spojené komerčně využít, to je otázka. Tomáš Búřil zmínil, že komunitní projekty jsou příliš nákladné a náročné na údržbu. Martin Krudenc z E-stránky.cz proklamoval, že tento projekt šel zdánlivě proti trendům a je úspěšný. Nenechává uživatele, aby sami zhodnotili, kam jejich webíky patří, protože většina by je zařadila do osobních stránek, což není pro inzerenty zajímavé. A tak brigádníci jednotlivé stránky tagují ("dovolená", "Chorvatsko 2007").

Patrick Zandl věří, že komunitami protéká spousta peněz, o kterých se v grafech neví. Hodinkáři uzavírají obchody, maminky kupují kočárky na základě doporučení. Nabídl příklad z USA, kdy začal klesat prodej účetních programů, protože vznikaly různé online kalkulačky. Když pak v diskusích na E-stránkách maminky debatují o kočárcích pro své drobečky, prodejci se mohou přetrhnout, aby zde nechyběli. Doporučení konkrétního výrobku od komunity má vynikající účinky. A provozovatel z toho má více než dobrý pocit; E-stránky zaznamenávají několik poptávek od inzerentů. Že by prodejci web přeskočili a jednali přímo s komunitou, toho se prý E-stránky nebojí.