Hlavní navigace

Web dnes slaví 30. narozeniny. Podaří se ho zachránit?

12. 3. 2019
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Před 30 lety přišel Tim Berners-Lee s prvním návrhem dnešního World Wide Webu. Dnes bojuje o jeho záchranu jako otevřeného a svobodného prostředí.

Dnes je to přesně 30 let od chvíle, kdy tehdy 34letý britský vědec Tim Berners-Lee přišel s návrhem distribuovaného hypertextového systému pro správu informací. Usiloval o řešení, které by vědcům (zpočátku hlavně ve středisku CERN) usnadnilo správu stále většího objemu informací.

A tak navrhl koncept systému, který místo rigidní a předem dané datové struktury a centralizovaného umístění obsahu připomínal spíše jakousi živoucí pavučinu – díky možnosti distribuovaného umístění jednotlivých „kusů informací“ a jejich vzájemného provazování odkazy, na základě jejich vzájemných souvislostí a vztahů. Vycházel tedy z principu hypertextu, který byl tehdy již delší dobu znám.

První návrh takovéhoto systému, datovaný právě k 12. březnu 1989, již zmiňoval slovo „pavučina“ (anglicky: web), a to dokonce dvakrát – ale pouze v uvozovkách a spíše pro dokreslení charakteru navrhovaného řešení na principu hypertextu (a „hypermédií“), a nikoli ještě jako jméno navrhovaného řešení. Sám autor uvádí, že tehdy uvažoval ještě o jméně „Mesh“ (doslova: síťovina, pletivo apod.). K pojmenování „Web“ (pavučina), a to dokonce s „celosvětovými ambicemi“ (jako World Wide Web, zkratkou WWW) prý došel až v květnu 1990, když psal první kód pro nově navržený systém.  

K reálně použitelné službě, i k funkčním a dostupným browserům, ale byla ještě dlouhá cesta. Její hlavní milníky ukazuje následující obrázek, nasnímaný ještě v pionýrských dobách již skutečně funkčního World Wide Webu (konkrétně 20. března 1995).

Web není Internet

Nicméně, a to je dobré si zdůraznit: World Wide Web rozhodně není to samé co Internet. Je buďto o 6 let, nebo o 20 let mladší – podle toho, zda za zrod Internetu považujeme přechod zárodečného Arpanetu na protokoly TCP/IP (k 1. 1. 1983), nebo spuštění samotného Arpanetu (v září 1969).

Především ale: World Wide Web je pouze jednou ze služeb, provozovaných v rámci Internetu. Pravdou je, že dnes je asi nejpoužívanější službou – tedy spolu s elektronickou poštou, která je další hodně rozšířenou a využívanou službou. Úspěšně jim ale šlapou na paty další služby, jako například různé instant messagingy (v podobě WhatsAppů, Viberů, Telegramů, různých Messengerů apod.).

Nehledě již na další služby, které dříve byly samostatnými službami v rámci Internetu (ve smyslu použití vlastních protokolů i klientů a serverů), ale postupem času zanikly nebo „přišly o svou identitu“, když se ze samostatných služeb změnily na nadstavbové (webové) služby, fungující nad World Wide Webem jako jakousi aplikační platformou. Dnes můžeme jen vzpomínat třeba na samostatné a úzce specializované vyhledávací služby, jakými byly například služby Archie, WAIS, Veronica a podobné.

Ani World Wide Web ale neměl vždy na růžích ustláno a musel si své místo na internetovém výsluní tvrdě vybojovat. Jeho velkým soupeřem byl zpočátku Gopher, který měl svou „životní dráhu“ lépe rozjetu. Konkrétně v ČR v první polovině devadesátých let docela výrazně převažoval právě Gopher: ještě v dubnu 1994 bylo v ČR na 25 serverů služby Gopher, a jen pět webových serverů.

Jak v roce 1994 vypadal a fungoval World Wide Web a jak služba Gopher, můžete vidět na následujících dvou videoukázkách:

Situace se začala obracet až v roce 1995: počet Gopher serverů kulminoval počátkem tohoto roku na počtu 51 a teprve někdy poté začaly webové servery převažovat.

Obecně asi lze říci, že World Wide Web zvítězil díky své schopnosti „lépe zabalit“ nabízený obsah, včetně vyspělejších grafických možností. Naproti tomu Gopher byl sice méně náročný na nejrůznější zdroje, ale byl také značně strohý – což možná stačilo v dobách ryze akademického Internetu, ale už ne poté, co se Internet otevřel i komerčnímu využití.

V neposlední řadě Gopheru určitě nepomohlo to, že jeho tvůrci na University of Minnesota se v roce 1993 rozhodli účtovat licenční poplatky za využití jejich referenční implementace – zatímco tvůrci World Wide Webu se k ničemu takovému neuchýlili.

Webové, nebo internetové stránky?

To, že World Wide Web rozhodně není to samé jako Internet, zde zdůrazňuji i proto, že se na to dnes mnohdy zapomíná. A to i na úrovni legislativy, která by chtěla určitým způsobem zasahovat do fungování tu Internetu jako takového, tu do fungování služby World Wide Web.

Vzpomínáte ještě na aféru z roku 2016 s blokováním v souvislosti s online hazardem? Jak si resort financí prosadil možnost nařídit internetovým providerům něco zablokovat – ale nedokázal ani správně říci, co? Jak si nevšimli rozdílu mezi Internetem a webem, a místo blokování webových stránek si do zákona prosadili blokování internetových stránek?

No, bude hůře. Sněmovnou už prošel návrh zákona, který transponuje unijní směrnici 2016/2102, která se týká přístupnosti webových stránek (a také mobilních aplikací). Anglický název této směrnice hovoří o „websites“ a její oficiální překlad do češtiny mluví správně o přístupnosti webových stránek. Nicméně náš transpoziční zákon, který již úspěšně prošel Sněmovnou a je teď v Senátu, má ve svém názvu přístupnost internetových stránek. A aby toho nebylo dost, jeho důvodová zpráva se odvolává na transpozici směrnice o „přístupnosti internetových stránek“ (zatímco oficiální překlad této směrnice hovoří správně o přístupnosti webových stránek).

Takže asi už brzy budeme mít zákon o přístupnosti internetových stránek, ale žádné internetové stránky (na které bychom mohli požadavky na přístupnost aplikovat). Nebo to zase „překleneme“ výkladem a řekneme, že „internetové stránky“ jsou ve skutečnosti „webové stránky“?

No, ono se nám to tak trochu vrací jako bumerang. Třeba Google na dnešní den chystá další své sváteční logo (tzv. doodle) – a zatímco v ostatních jazycích ho vztahuje k 30. výročí World Wide Webu, v češtině ho vztahuje k 30. výročí Internetu. Je to náhoda, chyba na straně Googlu, nebo záměr? Či snad vzkaz?

Je třeba zachránit web

Před deseti lety, když jsme slavili 20. výročí World Wide Webu (nikoli Internetu), varoval jeho tvůrce – již sir Tim Berners-Lee – před narůstajícím špehováním uživatelů. Byl velmi znepokojen tím, v jaké míře dochází ke sběru údajů o jejich chování i zájmech a o jejich profilování, a také behaviorálně orientovanou reklamou a celkovým narušováním soukromí uživatelů.

Dnes, s odstupem času, lze asi konstatovat, že situace se nezlepšila. Spíše výrazně zhoršila, v důsledku nejrůznějších skandálů, zneužití dat a úniků, o kterých slýcháme stále častěji. I v důsledku masového nástupu fake news a nejrůznějších manipulací a všelijakých dalších „nepěkností“.

To vše samotného Tima Berners-Lee hodně zasáhlo a přimělo k protiakci – ke snaze „zachránit web“ a získat ho zpět od velkých společností, do jejichž područí se mezitím dostal. A to tak, že jim jej sami uživatelé vlastně dobrovolně předali, skrze nejrůznější souhlasy, či jen toleranci toho, co tyto velké společnosti chtějí dělat a dělají.

Vrátit vládu nad webem zpět jeho uživatelům usiluje jeho projekt na „opětovnou decentralizaci webu“ s názvem Solid (Social Linked Data). Zjednodušeně v něm jde o změnu toho, jak fungují nejrůznější webové aplikace – a to cestou oddělení těchto aplikací od dat uživatelů.

Dnes je to tak, že data uživatelů uchovává a spravuje provozovatel aplikace, respektive služby. Projekt Solid chce data o uživatelích vrátit zpět jejich držitelům (uživatelům) s tím, že oni by si je uchovávali v tzv. pods (personal online data store), a o jejich umístění i ochraně by si rozhodovali sami.

Projekt Solid ale není jedinou aktivitou sira Tima Berners-Lee na záchranu webu. V listopadu loňského roku, na summitu v Lisabonu, přišel s dalším návrhem – na uzavření určitého „kontraktu pro web“ mezi všemi zainteresovanými subjekty, které řadí do tří skupin (vlády, firmy a samotní uživatelé). Základní představa je taková, že jednotlivé subjekty by měly dobrovolně přijmout určité zásady a principy – odpovídající té skupině, do které patří – a jejich dodržováním přispět k tomu, aby web zůstal otevřený a sloužil všem.   

Například vlády by se měly zavázat, že:

  • zajistí, že se každý může připojit k Internetu (aby mohl být aktivní online)
  • udrží Internet trvale dostupný (aby nikomu nebylo upíráno právo na plný přístup k Internetu)
  • budou respektovat právo lidí na soukromí (tak, aby každý mohl využívat Internet svobodně, bezpečně a beze strachu)

Zatím by ale celý kontrakt měl být jen v předběžné verzi s tím, že zveřejněny byly jen určité „počáteční principy“. Definitivní a plnou verzi kontraktu chce Tim Berners-Lee zveřejnit v květnu letošního roku. To by totiž měl nastat určitý zlomový okamžik, označovaný jako „50:50“ – kdy přístup k Internetu bude mít přesně polovina světové populace.

Vzhledem k pokračujícímu růstu počtu připojených tak vlastně dojde k symbolickému překlopení z menšiny (s přístupem k Internetu) na většinu. A právě k této příležitosti chce sir Tim Berners-Lee přijít s definitivní verzí svého kontraktu, který by měl zachránit otevřený a svobodný web.

BRAND24

A brief history of the World Wide Web:

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).