WiFi se nehodí pro celoplošnou síť

Standardy bezdrátové vysokorychlostní LAN sítě, kterou známe jako WiFi, vznikly s dvěma hlavními cíli. Prvním z nich bylo vytvořit rádiové přemostění tam, kde není jiná možnost, nebo kde by instalování kabelů bylo příliš neekonomické. Druhým cílem bylo zajistit rámcovou mobilitu s přenosnými zařízeními, jako jsou notebooky nebo PDA, pracovníkům, kteří to vyžadují. Ideálním příkladem takového řešení je autosalón. Pracovník musí zasypat potenciálního zákazníka mnoha daty, pokud možno co nejaktuálnějšími, ale nemá je při sobě a bylo by nevhodné, aby někam odbíhal. Proto ho vybavíme PDA s bezdrátovým přístupem do databáze všech informací. Podobným příkladem může být lékař s tablet PC pohybující se po oddělení, manažer na prezentaci, prodejce, obchodní zástupce, správce techniky nebo prostě architekt, kterému se lépe projektuje na gauči než u stolu.

Problém je v tom, že v současné době se WiFi používá k jiným než těmto zamýšleným účelům. Vznikají, postupně již i u nás, složité sítě z mnoha hotspotů veřejně dostupné a pokrývající celé části větších měst. Tyto sítě sice poskytují rychlý a pohodlný přístup k Internetu v okolí hotspotu, problém je ale v tom, že využívají technologii WiFi k jiným účelům, než ke kterým byla konstruována, a proto vytvářejí riziko jejího nepředvídatelného chování, což není pro tuto technologii – a v důsledku toho ani pro uživatele – příliš praktické.

Nedávno objevená chyba, jež umožňuje potenciálnímu útočníkovi záměrně, nebo třeba jen omylem vyřadit veškerou okolní bezdrátovou infrastrukturu z provozu, je jen jedním z příznaků tohoto stavu. WiFi zařízení mají velmi problematicky vyřešenou otázku vzájemného rušení, ale také mezního dosahu, překrývání různých hotspotů stejného majitele, o bezpečnostních otázkách ani nemluvě. Všechny tyto problémy, které by při správném používání WiFi jako vhodného doplňku vnitřní sítě firmy nebo instituce představovaly marginální riziko, se však s postupující metropolizací této technologie mohou trochu paradoxně stát jejím vrahem.

Technologie Intel Centrino, představující kombinaci mobilního procesoru, chipsetu a bezdrátového adaptéru, je vynikající ukázkou toho, jak zpopularizovat nový standard mezi velkým množstvím uživatelů, a po pravdě řečeno daleko více chytrým obchodním tahem než jen pouze technologickou záležitostí. Konektivita, která je u mobilních zařízení typu notebooků nebo PDA logicky vyžadována, se zde povyšuje na hlavní záměr a přístupnost množství přípojných bodů (přinejmenším ve velkých centrech) s vysokou rychlostí a rozumným obchodním modelem použití je jen velmi vítaným posílením tohoto záměru. Problém spočívá ale v tom, že technologie je využívána v jiném měřítku, než pro jaké byla původně projektována, jiným způsobem a především lokálně masově.

Právě to může být hlavním zdrojem blížícího se obrovského problému. Do budoucna totiž nelze vyloučit, že se v této technologii objeví další mezery neopravitelné prostým softwarovým nebo firmwarovým upgrade, které vyplynou z vnitřní konstituce samotného bezdrátového zařízení. V přesíťované aglomeraci plné hotspotů, již nyní se vzájemně jen velmi těžce snášejících, by mohl nastat velice nepříjemný stav chaosu, který by v důsledku mohl vést k narušení zájmů uživatelů a ke zmaření nemalých investic operátorů a majitelů zařízení. A co hůře, mohl by se zkompromitovat původní účel, pro který bylo WiFi vytvořeno – tedy jeho využití uvnitř relativně vymezených a uzavřených (byť se zbytkem světa pochopitelně propojených) sítí.

Tento argument lze podpořit jedním poměrně zřejmým faktem. Existuje celá škála různých jiných bezdrátových systémů, které jsou navrženy tak, že je lze škálovat na různá použití, a všechny plní funkci poslední míle. Patří mezi ně GPRS, EDGE, infračervené a laserové spoje, mikrovlnné bezdráty a další. Jestliže je však něco pro podobný účel zcela nepoužitelné, je to technologie Bluetooth, jež funguje na velmi krátkou vzdálenost v režimu typickém pro jiné typy spojení. Přitom právě jí je WiFi nejblíže – pochopitelně s jinou rychlostí, principem i s faktem, že kopíruje vnější konstrukci klasických lokálních sítí.