Windows Media Player vs. EU: kdo že je vinen?

Evropská komise (EK) shledala již v březnu Microsoft vinným ze zneužívání jeho dominantní pozice na trhu s operačními systémy, kdy údajně provázáním multimediálního přehrávače Windows Media Player (WMP) s Windows znemožnila konkurenčním výrobcům přehrávačů uchytit se v počítačích uživatelů. Pro účely trestu a nápravy pak Microsoftu uložila několik sankcí. Jednou z nich byla pokuta ve výši 497 milionů eur, které žalovaná společnost poměrně rychle uvolnila ze svých okamžitých finančních rezerv, a vůči ostatním sankcím podala odvolání, které zdůvodnila tím, že by jejich provedení Microsoft značně a nenávratně poškodilo. Na jednu stranu tedy jakoby firma uznala své provinění, ale zároveň za něj odmítla zaplatit.

Co tedy bylo tím, čeho se Microsoft tolik bojí, zatímco bez váhání obětuje 15 miliard korun „na usmířenou“? Podle druhého nařízení EK by měl do budoucna nabízet Windows bez zabudovaného WMP a také nabídnout zdrojové kódy příslušných součástí operačního systému konkurenci tak, aby do něj ostatní výrobci přehrávačů mohli své produkty implementovat podobným způsobem, jako je nyní s Windows provázaný WMP.

Na první pohled se zdá, že jde o nepodstatnou a malichernou záležitost – na produkci jedné podpůrné aplikace přece největší softwarový výrobce světa nestojí. Ve skutečnosti však jde Microsoftu opravdu o hodně: o budoucí možnost integrovat do svých operačních systémů funkce pro nejširší uživatelovy potřeby, tzn. v plánech Billa Gatese mimo jiné třeba schopnosti jednou řídit „multimediální“ domácnost. Protože kdo by měl zájem pořizovat si drahou mašinu k ovládání všech domácích (a nejen zábavních) spotřebičů, kdyby pak několik dnů byl nucen trávit sháněním a instalováním modulů pro jednotlivá zařízení? Spíše než o jeden program ve Windows „navíc“ tak jde o budoucí vývoj nejen Microsoftu, ale do značné míry i podoby spotřebního softwaru a hardwaru.

O co jde naopak Evropské komisi, to si netroufám jednoznačně rozhodovat, byť některé náznaky a hlasy kritiků nahrávají pohodlně na smeč. Je například zajímavé, jak evropský soud (podobně jako americký v již dřívější a podstatně mediálně úspěšnější antimonopolní kauze) svým rozhodnutím prozrazuje svůj pohled na Windows jako ne už komerční produkt jedné firmy, ale spíše obecný či veřejný statek, o jehož čistotu je nutné dbát „shora.“ Co zkrátka není ve Windows, jako by nebylo, a proto buď ať je tam všechno, nebo nic. (Euro)skeptikové pak ještě nejspíše dodají, že si takto stejně ekonomicky zpomalující EU vyřizuje účty s Amerikou a dává jí tím jasně najevo, že si od úspěšnějších konkurentů nenechá líbit úplně všechno. Stejně tak by si místo WMP mohli vyhlédnout třeba Notepad či kalkulačku, dodají.

Jenže ani námitky protistrany nejsou úplně nesmyslné. Microsoft má pozici v operačních systémech stále velmi silnou a byl by sám proti sobě, kdyby k masivně šířeným Windows nepřiložil nějaké to vylepšení navíc, dvojnásob pomůže-li mu to upevnit jeho pozici „značky pro všechno“. Řada lidí ráda využije pomůcku naservírovanou v ceně a nějaké ty funkce navíc lehce oželí. Pro konkurenční výrobce je potom o dost těžší přesvědčit je, že by měli za podobný produkt platit.

Spor to je, jak vidno, ne zrovna snadný a průhledný. Pro jeho účastníky pak dost možná platí, že jsou pro ně bohužel zároveň jistými oběťmi – a totiž legislativy, která se „učí“ zacházet s novými předměty, které dosud ve své praxi neznala. Počítače a software zkrátka už nejsou tak okrajovou součástí potřeb společnosti, jejich podoba a schopnosti již ovlivňují život doslova každého z nás. Nezbývá tedy než právnímu a politickému systému držet palce, aby se s nimi naučil zacházet k co nejuspokojivějšímu výsledku pro nás pro všechny. K tomu však bohužel třeba jen aktuální vývoj v oblasti softwarových patentů příliš optimismu nezavdává…