Z hraní her nezmoudříme

Ilustrace: Nenad Vitas

Jak hry alespoň občas začali hrát skoro všichni, podobná obvinění postupně mizí a recenze her se stávají stejně běžnou součástí novin a časopisů jako dejme tomu testy ledniček. Mezitím se shromáždila řada dokladů toho, jak počítačové hry mohou být naopak prospěšné. Mnozí lidé, i když je samotné hry nebavily, hledali takové důkazy, často záměrně, aby trochu pozlobili právě moralisty – asi podobně, jako člověku začne být natruc nutně sympatický South Park.

A tak dnes víme, že se hry dají použít k léčbě fóbií (z pavouků, výšek…), diagnostice schizofrenie (o čemž jsme psali i na Lupě, pro úpravu srdečního tepu nebo dokonce jako rozptýlení při lékařských zákrocích, které nějak bolí.

Až se zdá, že nyní propadáme opačnému extrému a začínáme si myslet, že počítačové hry nám seslalo samotné nebe: cvičí paměť, schopnost rozhodování či logiku natolik, že si bez nich nelze představit zrod žádného moderního génia. A tak je znovu sympatické, když se naopak objeví kacířský názor, podle něhož to tak vůbec být nemusí. New Scientist cituje výzkum, který nic takového neprokázal (úplná verze v časopise Acta Psychologica je bohužel jen pro předplatitele). Walter Boot a jeho tým z University of Illinois v Urbana-Champaign zkoumali, jestli se lidé po sehrání alespoň 20 hodin některé z her zlepší v paměťových schopnostech nebo v multitaskingu. Přitom si jako testovací vzorek vybrali lidi, kteří hry běžně nehrají.

Výsledek? Logické hry ani realtimové strategie k žádnému zlepšení překvapivě nevedly. Předešlé studie přitom docházely k závěru, že náruživí hráči mají tyto schopnosti vyvinuty nadprůměrně. Z tohoto hlediska byla metodika současné studie chytrá, protože ukázala, že kauzalita může být opačná: lidé s určitými dovednostmi rádi hrají hry, jde jim to a baví je to, ovšem ne že by si tím své schopnosti nějak zlepšovali.

Nakonec paradoxně jediný pozitivní dopad na výsledky testů měly úplně obyčejné akční střílečky, nejspíš proto, že je v nich nutná koncentrace. A to je další ironický závěr, protože mentální funkce zlepšily ne nějaké virtuální světy s propracovanými sociálními interakcemi a vlastní ekonomikou, ale hry vlastně nejhloupější: bum, bum, prásk…

Náruživé hraní tedy není nutně cestou ke genialitě a jeho přínosnost je v tomto ohledu sporná. Ne že by na tom tedy zvlášť záleželo – proč by vlastně věci, které člověka baví, měly být dobré ještě k něčemu dalšímu? Skutečně potřebujeme podobné sebeklamy?