Z hraní her nezmoudříme

V mainstreamovém tisku se v minulosti mnoho napsalo proti počítačovým hrám: vychovávají z lidí sociopaty nebo rovnou masové vrahy. Mravokárci měli varovně zdvižený prst a hlasitě zdůrazňovali, že než střílet mutanty, lidé by raději měli uvědoměle převádět stařenky přes ulici a třídit odpad.

Pavel Houser - karikatura

Ilustrace: Nenad Vitas

Jak hry alespoň občas začali hrát skoro všichni, podobná obvinění postupně mizí a recenze her se stávají stejně běžnou součástí novin a časopisů jako dejme tomu testy ledniček. Mezitím se shromáždila řada dokladů toho, jak počítačové hry mohou být naopak prospěšné. Mnozí lidé, i když je samotné hry nebavily, hledali takové důkazy, často záměrně, aby trochu pozlobili právě moralisty – asi podobně, jako člověku začne být natruc nutně sympatický South Park.

A tak dnes víme, že se hry dají použít k léčbě fóbií (z pavouků, výšek…), diagnostice schizofrenie (o čemž jsme psali i na Lupě, pro úpravu srdečního tepu nebo dokonce jako rozptýlení při lékařských zákrocích, které nějak bolí.

Až se zdá, že nyní propadáme opačnému extrému a začínáme si myslet, že počítačové hry nám seslalo samotné nebe: cvičí paměť, schopnost rozhodování či logiku natolik, že si bez nich nelze představit zrod žádného moderního génia. A tak je znovu sympatické, když se naopak objeví kacířský názor, podle něhož to tak vůbec být nemusí. New Scientist cituje výzkum, který nic takového neprokázal (úplná verze v časopise Acta Psychologica je bohužel jen pro předplatitele). Walter Boot a jeho tým z University of Illinois v Urbana-Champaign zkoumali, jestli se lidé po sehrání alespoň 20 hodin některé z her zlepší v paměťových schopnostech nebo v multitaskingu. Přitom si jako testovací vzorek vybrali lidi, kteří hry běžně nehrají.

Výsledek? Logické hry ani realtimové strategie k žádnému zlepšení překvapivě nevedly. Předešlé studie přitom docházely k závěru, že náruživí hráči mají tyto schopnosti vyvinuty nadprůměrně. Z tohoto hlediska byla metodika současné studie chytrá, protože ukázala, že kauzalita může být opačná: lidé s určitými dovednostmi rádi hrají hry, jde jim to a baví je to, ovšem ne že by si tím své schopnosti nějak zlepšovali.

MIF16

Nakonec paradoxně jediný pozitivní dopad na výsledky testů měly úplně obyčejné akční střílečky, nejspíš proto, že je v nich nutná koncentrace. A to je další ironický závěr, protože mentální funkce zlepšily ne nějaké virtuální světy s propracovanými sociálními interakcemi a vlastní ekonomikou, ale hry vlastně nejhloupější: bum, bum, prásk…

Náruživé hraní tedy není nutně cestou ke genialitě a jeho přínosnost je v tomto ohledu sporná. Ne že by na tom tedy zvlášť záleželo – proč by vlastně věci, které člověka baví, měly být dobré ještě k něčemu dalšímu? Skutečně potřebujeme podobné sebeklamy?

34 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 13. 4. 2010 17:09

Školení: Online Public Relations aneb PR sociálního věku

  •  
    Jak se liší digitální PR oproti klasickému PR.
  • Jak tvořit tiskové zprávy.
  • Jak monitorovat a vyhodnocovat PR.

Detailní informace o školení »