Hlavní navigace

Za zboží se má platit. Jsou ale skladby zbožím?

25. 8. 2009
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

 Autor: 74287
V diskusích o autorských právech často padá jeden argument: za zboží je nutné platit. Možná by bylo zajímavé se v této souvislosti podívat na pojem zboží trochu podrobněji a ujasnit si, jaké druhy zboží vlastně rozlišujeme a jaké jsou hlavní způsoby, jak určité zboží zpeněžit. Pouze tímto způsobem budeme schopni odlišit demagogii od skutečně věcné argumentace. Nakonec popíšeme i důvody, které některé dnešní účastníky hudebního trhu k demagogii vedou.

Nejprve se zamyslíme nad tím, co lze vlastně v našem životě zpeněžit. Odpověď je jednoduchá: jediné, co máme na tomto světě, je určitý příděl času. V konečném důsledku je to tedy čas, který každý z nás prodáváme. Tento „prodej času“ ale má řadu možných forem. Uveďme nyní aspoň ty nejdůležitější.

Prodej hmotného zboží

Základní a nejčastější formou „prodeje našeho času“ je prodej hmotného zboží. V tom nejjednodušším případě prostě zboží kupujeme za účelem dalšího prodeje, pochopitelně se snahou nakoupit levněji a prodat dráže. V tomto případě investujeme náš čas do vyhledání levného zboží na trhu, a následně pak hledáme možnosti, jak toto zboží se ziskem prodat. Variantami této situace je kupec, který nakupuje ve velkém a prodává svým maloodběratelům; jinou variantou je importér, který nakupuje na levnějších trzích a prodává na trzích, kde je stejné zboží dražší. Složitější variantou stejné situace je stav, kdy nakoupíme suroviny, investujeme do nich vlastní práci a vyrobíme nový výrobek, který je díky naší vložené práci dražší.

Ve všech těchto případech ovšem využíváme stejný princip: tím, že zboží koupím levněji a prodám dráže, zhodnocuji svůj čas, který jsem do manipulace s tímto zbožím investoval. Ve všech těchto případech zároveň platí jedna zásada: tím, že dané zboží prodám, ztrácím k němu jakákoliv vlastnická práva. Všechna vlastnická práva, včetně práva zboží dále prodat, přecházejí na nového majitele.

Pronájem zboží

Jak už jsme si řekli, základní charakteristikou prodeje je skutečnost, že pokud určité zboží prodám, ztratím k němu vlastnický vztah. Nemohu s ním již nadále nijak manipulovat a zacházet. Někdy mi ale tato situace nevyhovuje a daného zboží se nechci úplně zbavit. V takovém případě zvolím formu pronájmu. Pronájmem (hmotného) zboží ztrácím k tomuto zboží na určitou dobu právo jej užívat, dále s ním disponovat, to vše výměnou za dohodnutý finanční obnos (nájem). Neztrácím ale vlastnické právo. Po uplynutí nájmu se mi zboží vrátí a já se stávám opět nejenom jeho majitelem, ale i uživatelem.

Přímý prodej našeho času

Existuje pochopitelně i varianta přímého prodeje našeho času. Tato varianta je dnes mimochodem nejčastější variantou vůbec. Je užívána zejména ve službách, kdy si řemeslník účtuje hodinovou sazbu za svoji práci. Ale nejen tam. Stejně tak se uplatňuje u všech zaměstnanců – také oni mají stanovenu svoji hodinovou mzdu a jsou placeni za čas, který stráví v práci. S růstem organizace společnosti se tak přímý prodej času stává vlastně zdaleka nejrozšířenějším způsobem obživy běžné populace. Udělejme teď první odbočku k hudbě. Variantou „přímého prodeje času“ je i koncert kapely či vystoupení zpěváka. Kapela má svoji sazbu za vystoupení; utržené peníze pak rozpočítá mezi své členy.

O jaký typ výdělku jde v prodeji hudby?

Omlouvám se za velké zjednodušení, kterého jsem se výše uvedeném dělení zákonitě dopustil, ale právě popsané tři varianty jsou hlavními a nejrozšířenějšími způsoby, jak dnes lidé „prodávají svůj čas.“ Nyní již můžeme přejít k problematice autorských práv a „prodeje“ hudby. Slovo prodej jsem napsal do uvozovek záměrně, již asi tušíte proč. Jak si za okamžik ukážeme, ve skutečnosti se o prodej nejedná, tento způsob výdělku dokonce nesplňuje ani vlastnosti pronájmu!

Pokud „prodám“ hudební skladbu (nebo jakékoliv nehmotné zboží – totéž platí o videu, software i knihách), kupujícímu prodávám pouze tzv. „licenci k individuálnímu poslechu“, tedy právo tuto skladbu doživotně poslouchat (doživotně se dívat na daný film, používat daný software, číst danou knihu). Veškerá ostatní práva si ponechávám – včetně práva toto zboží znova „prodat“ dalším a dalším uživatelům (ba dokonce i stejnému uživateli!). To je ale velmi odlišná situace od prodeje například rohlíku nebo automobilu. Jakmile totiž jednou prodám automobil či rohlík, nemohu je již v budoucnu nijak využívat, natožpak dále prodávat. Je to ale i velmi odlišná situace od pronájmu. Pronájmy nebývají doživotní, a navíc po dobu pronájmu nemohu stejnou věc pronajmout znovu. Není proto divu, že tato specifická konstrukce se zákazníkům – posluchačům – těžko vysvětluje. Není totiž příliš logická, její fungování nelze příliš kontrolovat, a proto není k zákazníkům ani férová. Hlavním problémem je, že stejný posluchač platí za poslech určité skladby několikrát (v zakoupeném CD, v rozhlasovém poplatku, a dokonce i v nově zakoupeném USB klíči či harddisku); celý systém je navíc velmi netransparentní a přiživuje se na něm řada parazitujících organizací s nepříliš silným mandátem. Je proto jen zákonité, že vysvětlování této konstrukce ze strany zainteresovaných organizací není snadné. Důvod je jednoduchý a řekněme jej naplno – tato konstrukce není logickým důsledkem vývoje technologií a trhu, ale výsledkem lobbování. Ten, kdo má tvrdší lokty, si pro tuto chvíli uhádal více.

Proč se tento problém objevil až nyní?

Protože až do nedávné doby bylo možné prodej nehmotného duševního vlastnictví převést na „obyčejný“, a tedy bezproblémový prodej zboží. Jak jsme právě uvedli, v případě prodeje hudby a nehmotného zboží se jedná o prodej licence k individuálnímu použití daného díla. Až donedávna bylo ale možné prodej této licence spojit s prodejem fyzického zboží, které bylo možné jen těžko zkopírovat, protože jeho individuální kopírování bylo dražší než jeho (legální) hromadná výroba. Fungovala zde tedy přirozená ochranná bariéra. Zkusili jste si za socialismu zkopírovat knížku? Cena kopie jedné stránky byla 2 Kčs, zatímco cena celé (stostránkové) knihy byla 20 až 30 Kčs – o ceně individuální vazby a kvalitě výsledné kopie nemluvě. Zkusili jste si zkopírovat LP desku? Maximálně tak Karla Kryla, kterého nebylo možno sehnat jinak. Jinak to opět nedávalo smysl: cena MC kazety byla totiž dvojnásobkem ceny desky. A kopírování na kazetu bylo samozřejmě spojeno s výraznou ztrátou kvality. Pokud tedy výrobce prodával knihu, prodával fyzickou kopii daného díla plus onu abstraktní individuální licenci; pokud výrobce prodával LP desku, prodával opět daný fyzický nosič plus licenci; pokud CD či DVD nosič, opět prodával tento nosič plus licenci. Tento balíček nosiče plus licence byl však levnější než individuální kopie. Tím se prodej nehmotného zboží převedl na běžný prodej hmotného zboží. Problém byl vyřešen, neboť prodej hmotného zboží je odzkoušená varianta a zároveň mechanismus, který zde funguje již po tisíciletí.

Jaká změna nastala?

V době, kdy byla hromadná výroba nosičů (tisk knih, lisování desek, lisování CD) výrazně levnější než jejich individuální kopírování, tedy vše fungovalo k naprosté spokojenosti vydavatelů, filmových i hudebních společností. S rozšířením počítačů, které převedly veškeré nehmotné zboží na digitální informaci a umožnily tuto informaci snadno kopírovat a sdílet, však tato přirozená bariéra padla. Ne, nestalo se nic více, ani nic méně. Pouze se změnila technologie, která dosud fungovala jako přirozená zábrana individuálního kopírování děl. Hudební společnosti a vydavatelství prozatím tvrdošíjně trvají na pokračování stávajícího prodejního modelu. Historie nás však učí, že cokoliv, co technologie umožní, se časem prosadí. Konzumentům hudby nelze zabránit v tom, aby si nekopírovali hudbu na své počítače, aby nepoužívali mp3 přehrávače, aby si i nadále pořizovali klasické CD přehrávače a nikoliv mediální centra, protože do těch nelze vložit fyzické CD, a neměli by tedy důvod jej kupovat. Jsou to výrobci, nikoliv uživatelé, kteří si musejí uvědomit změnu situace a přizpůsobit se jí. Do té doby je ovšem pro výrobce výhodné udržet stávající status quo, neboť každý měsíc, kdy se ještě prodávají CD, se počítá.

Cílový stav

Individuálnímu kopírování hudby nelze zabránit, přirozeným důsledkem změny tedy bude stav, kdy bude hudba pro nekomerční použití zdarma. Prodávat se budou služby, které budou na hudbě a dalších autorských dílech postavené (například interaktivní rozhlasové pořady, soutěže s živými účastníky, kvízy, živé hudební kluby) a jejich provozovatelé budou hudebníkům platit (více o tomto modelu jsem psal například v článku Kdy zemře hudební průmysl). V modelu prodeje hudby a autorské práce tak přejdeme na mnohem jednodušší koncept, než je dnes, totiž na „přímý prodej našeho času“ popsaný výše. Příprava interaktivních služeb bude zahrnovat nákup ingrediencí (hudebních skladeb, klipů, filmů), práci na interaktivní službě (analogie „pořadu“ či živého koncertu) a prodej tohoto „pořadu“ – služby – formou předplatného co největšímu počtu účastníků.

BRAND24

To ale bude znamenat jednu velkou změnu. Role dnešních hudebních společností se výrazně zmenší. Právě tuto skutečnost je nutné vidět za nervózní komunikací a kriminalizací společensky neškodných jevů (téměř jsem si oddechl, když jsem po dlouhé době viděl slovo „piráti“ použité ve svém původním kontextu námořních únosců lodí, nikoliv jako popis běžných uživatelů hudby). Právě tuto skutečnost je ale nutné vidět také za vymýšlením a demagogickou obhajobou velmi složitých konstrukcí „prodeje“ hudby a autorských práv.

A co na to hudebníci?

I v dnešním modelu hudebník dostává pouhý zlomek ceny, za které se prodá jeho CD album. Většinu nákladů tvoří náklady na fyzickou výrobu a distribuci nosiče, na marketing a prodej a samozřejmě i na provoz hudebních vydavatelství. V budoucnu se hudba pro nás, koncové uživatele, velmi pravděpodobně výrazně zlevní, stejně tak se ale zefektivní i její distribuční mechanismy. Hudebníci tak budou dostávat výrazně vyšší podíl z výrazně nižší celkové částky. Nemyslím si, že mají důvod se budoucnosti obávat. Jednu změnu však určitě zaregistrujeme: díky tomu, že padnou dnešní vysoké vstupní bariéry na světový trh hudby, zavládne na hudebním trhu mnohem vyšší konkurence než dnes. Pro posluchače hudby bude tato změna určitě pozitivní.

Jste také toho názoru, že jednou v budoucnu bude hudba pro běžného posluchače ke stažení zcela zdarma?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Koníčkem Jiřího Donáta je domýšlení vývojových trendů informačních technologií a jejich dlouhodobějšího vlivu na společnost.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).