Kladivo na online predátory nehledí napravo nalevo

Proč tolik vášně kvůli jednomu zákonu?

Inu především proto, že tento zákon rozšiřuje množství internetových služeb, na které nelze přistupovat ze státních institucí, především pak škol a knihoven. Zatímco v první vlně omezení zákonem CIPA se svezly především weby věnované pornografii a násilí, DOPA má postihnout i mnohem civilnější služby, jako jsou chaty nebo socioware. Ty totiž shrnuje pod jménem Commercial Social Networking Websites a přístup k nim z Internetu placeného ze státních peněz zakazuje.

Ale popořádku. Zákon je na tapetě americké politiky od letošního jara, kdy připutoval do sněmovny. Tou také v létě prošel a nyní je na projednávání v Senátu, kde se o něm zatím debatuje. Jak to ale vypadá, po posledních tragédiích, při nichž hrál Internet roli komunikačního média, jsou jak americká veřejnost, tak Senát nakloněny tomu, aby byl zákon přijat.

Jádro zděšení odbornější části internetové veřejnosti je právě v té definici do češtiny obtížně přeložitelného spojení Commercial Social Networking Websites.

Zákon přímo stanovuje, že jde o služby:

• které umožňují uživatelům založit webové stránky nebo profily poskytující informace o nich samotných a dostupné ostatním uživatelům;
• a nabízející mechanismy pro komunikaci mezi uživateli, jako je diskusní fórum, e-mail nebo instant messaging.

Teď už asi chápete, proč tolik rozruchu. Zákon uzavírá přístup především ze škol a veřejných knihoven na stránky, jako je MySpace, Friendster, LiveJournal nebo Yahoo Chat. Což pro tyto stránky, žijící především z mládeže přistupující hlavně prostřednictvím školních sítí, bude znamenat odříznutí velké části návštěvníků. A provozovatelé se přirozeně bojí, že příliš velké…

Podobné problémy ale mají mít i služby instant messagingu, jako je AIM, ICQ nebo MSN – všechny mají své weby, kde lze najít řadu informací o uživatelích a jejich podstatou je zprostředkovat komunikaci mezi lidmi. I těm zvoní na školách hrana.

Problém je ale také v tom, že omezení se netýká jen „vykecávacích“ služeb, kde by se dalo mávnout rukou nad tím, že vykecávat ve škole se dětičky nemusí. Omezení padne i na velmi praktické služby, jako je LinkedIn, kde se potkávají profesionálové zejména z technických oborů, nebo třeba Wireless World Forum, určené zájemcům o telekomunikace – ohroženy jsou dokonce akademické citační sítě, které si přivydělávají reklamou.

Můžeme se Američanům smát, jenže není radno zapomínat, že jejich akceptace Internetu je oproti té naší dosti napřed. Problémy, se kterými se setkávají, nás teprve čekají, a pokud Zákon o online predátorech v Americe projde, můžeme se na podobnou debatu těšit za pár let i v Česku.

Otázka, zda se v budoucnu čeští zákonodárci rozhodnou ve prospěch státního protektorství na úkor osobní zodpovědnosti rodičů a jejich péče o potomka, se mi zdá předem rozhodnuta. Ačkoliv není odpověď na ni tak jednoznačná, jak jsem se vám právě snažil sugestivně podsunout.